Je to právě rok. Stromy odkvetly, přinesly úrodu, opadaly a znovu otvírají něžné květy včeličkám. Stále nám chybí.  Teprve dnes na něj ale dokážu pomyslet tak, abych se hned nerozbrečela. Vlastně, je stále se mnou.  Dnes říkám – tohle Bert dělal tak  a Dixie takhle a to malé sluníčkové štěně mi ho tolik připomíná, že často mám pocit, že je zase zpátky.  Jen pocit, vím. Ale pro mě tak zůstává živým.  Nechám vás nahlédnout na jeden z jeho posledních dnů života.  Tolik jsme věřili, že se uzdraví!!!! 

Tak tento příběh je pravdivý. Nebylo by fér tajit, kam až může dojít nápad, obohatit rodinu hovawartem. Protože  správně vychovaný rodinný hovík je,  věřte-nevěřte, přece o něco víc, než jen pes. Někteří majitelé hovíků  to tuší, jiní už to vědí...a vy co ještě hovawarta nemáte, dobře si to rozmyslete...dokud je čas. Já vás varovala!

Už od chvíle svatby milé slečny Attari Wart Kesidy, domácky zvané Tara, Taruška s fešáckým Cameronem z Brzáneckých vinohradů panovalo velké napětí, zda se nějaká šikovná znakatá  fenečka narodí. Volba chovatelské stanice byla volbou srdeční, už když jsem měla Berta a uvažovala,  že si k němu časem pořídím dalšího kamaráda, říkala jsem si, že bych chtěla štěně od Brzáňat, nebo že si počkám na vnoučata oblíbené fenečky Kesidy. Náhoda tomu chtěla, že v našem čerstvém přírůstku se mi splnily oba sny najednou.

Všichni známe nešťastné scénáře zvířecích vánočních dárků, kdy rodiče ve snaze splnit dětem nejtoužebnější přání, podlehnou a koupí nějaké to zvířátko. A děti, které během pár dní zjistí, že vlastnictví chlupatého tvorečka je především práce a zas práce a že živý tvor není  hračka, jak si představovaly, postupně ztratí o nového pejska či kočičku zájem, načež rodiče, kteří jsou sami dostatečně zaneprázdněni, začnou řešit otřepané klišé „Kam s ním….“.  Proto každý srdeční pejskař je zarytým odpůrcem živých dárků a Vánoce ve spojení s pejsem vidí tak, že musí vymyslet dárek i pro svého čtyřnohého kamaráda.

Další díly seriálu o růstu  štěně.

Novinky od ledna do května roku 2009

Nejnovější díly seriálu, jak se daří štěněti.

Nabral pracovní ráz. Jasně že ne ve smyslu výcviku psa. Ale ve smyslu znovuobnovení stavu domácnosti. A to obnáší především „nejoblíbenější “  disciplínu mého muže – bílení, čili malování. To jak mě začalo malinko hryzat svědomí, že místo horečnatého dohánění pracovních dluhů, vskutku si užívám klidné a pohodlné dovolené, kdy vaření pro smečku je tou nejzákladnější činností.

Takové štěně, to má práce stráááášně moc. Máme na to i literární důkazy, velice poctivě je zaznamenal už milovník foxů Karel Čapek. Netvrdila bych zrovna pravdu, že se štěně nezastaví, neboť zas takový workoholik není a zastavit se panečku umí, nejlépe tak, že za chodu upadne a když se jdete podívat, co se mu stalo, zjistíte, že tvrdě spí. Ale brzy si musíte přiznat, že má výdrž často mnohem lepší než jsou zásoby vaší  lidské energie. Což o mně nyní platí dvojnásob, když funguji za dva.