V neděli ráno jsem vykoukla na dvůr a ejhle, sluníčko svítí, teplota příznivá, no, nedá se nic dělat, zase poctivě vyrazíme na cvičák.  I vykouzlila jsem během hodinky oběd pro lidskou část smečky a nakrájela salámek na stopu. Bert, který úzkostlivě sledoval, zda tato neděle nebude zase uklízecí, začal hopsat radostí, jakmile má ruka spočinula na batůžku s psí výbavou a tryskem uháněl vzbudit pánečka.  To se dělá tak, že se vrazí spící osobě čumák do peřin a pečlivě se olízne obličej.

Užívám si podvečerní pohody, manžel už odjel do práce na noční, kluci zalezli k sobě do pokojíčku k počítači,  když v tom někdo venku zazvoní. Bert je okamžitě na nohách a štěkotem hlásí cizí osobu. Osoby známé oznamuje docel jinak. „Koho to sem čerti nesou?“, bručím si a nechávám psa v kuchyni. Ne každý návštěvník jásá, otírá-li se o něj velký pes.