Majitelé hovíků, kteří se snaží své chlupaté společníky po psovsku vzdělat, tedy vycvičit, často narazí na houževnatý problém – jak naučit psa aportovat? Není pravda, že hovawarti nejsou aportéři. Někteří jsou. Sama jednoho mám a věřte mi, že Czakira v aportu strčí do kapsy hromadu aportérů z plemen, kteří se chlubí vlohami k aportu. Přiaportuje cokoliv, včetně kovových předmětů. Učit jsem ji to téměř nemusela, jen jsem malinko doladila formu. Nicméně – drtivá většina hovawartů si myslí, že nosit aport v tlamě je hnus největší a nechápou, co na tom lidé mají. Takový byl Bert a taková je Dixie.

V polovině měsíce nás konečně na skok navštívilo jaro.  Abychom je správně oslavili a rozhýbali se, přihlásili jsme se, jako každý rok, na Vodňanský pohárek. Ostatně, co by si tam bez hovawartů počali, už nás nedočkavě vyhlíželi.

Máme obrovské štěstí, že chovatelé z Brzáneckých vinohradů mají o své psí odchovance  opravdový  celoživotní zájem. Jejich entuziazmus jde až tak daleko, že každým rokem pořádají společnou dovolenou s Brzáňaty a jejich pánečky.  To si zaslouží vskutku veliký obdiv, protože příprava  a zajištění této nelehké akce není žádná legrace.  Letošní volba padla na Vimperk a jeho kemp Hájná hora, kde už se před léty   hovawarti sešli a majitel kempu si je nejspíš zamiloval, protože  kemp střeží – hádejte? – no jasně, hovawart, kdo jiný!

Kynologický rok v Prachaticích začíná tradičním novoročním závodem, ve kterém ani tak nezáleží na vycvičenosti psa, jako na  nadšení, šikovnosti  a taky trochu na štěstí pánečka.  Pro mě to byl už neuvěřitelný čtvrtý ročník, jenže tentokrát jsem nebyla v roli psovoda. Musela jsem se spokojit jen s rolí poradce svého týmu. Doufám, že si to vynahradím příští rok a naše rodina bude mít týmy dva!

Předsevzetí intenzivně zopáknout stopy mám stále, jen ta realizace poněkud pokulhává. Nemaje nad sebou bič v podobě blížící se zkoušky  (ty podzimní, jak si namlouvám, jsou ještě daleko, vždyť je léto), vyhýbám se povinnostem jak čert kříži. Včerejší příjemný podvečer ale i mě lenocha vytáhl z domova (meteorologové ZASE slibují deště) a tak jsem v šest vyrazila do terénu.

Zpíváme si na nápěv jedné takřka lidové, ale v sobotu ráno mi do zpěvu zdaleka nebylo. Trpěla jsem obvyklým předzkouškovým stresem, takže jsem okupovala onu malou místnůstku. Utěšovala jsem se tím, že je naše zkouška dočista tajná a tak když proletíme, živé duši to neprozradíme. Psssst!

To se někam zajede a jen tak od boku se střihne zkouška. Načež člověk vylítne, ani nestačí mrknout očičkem. A dostane rozum a pochopí, že se na zkoušku musí připravit, tak jako na všechny ostatní. Na stránkách klubu hovawartů naleznete větičku, že  ZOP a ZPU1 jsou nenáročné zkoušky skládané u většinou nenáročných rozhodčích. (To aby se hovawarťáci nebáli.) Povšimněte si slůvka většinou, protože naše rozhodčí vám neodpustí ani křivý chlup a je to tak dobře, protože tak drží určitou úroveň výcviku v kraji.

Na loňském ročníku jsme s Bertem odstartovali naši sportovní kariéru a i když jsme se umístili na 18. místě z 24 pejsků, neumějíc aport a štěkání na povel, moc se mi tam líbilo. Jak vybavenost areálu a prvotřídní kantýna, tak hlavně skvělá a příjemná atmosféra závodů, na níž má určitě zásadní podíl charismatický pan rozhodčí JUDr. Stanislav Gryc. A tak, když mi přišla poštou pozvánka na letošní 5. ročník, což je samo o sobě věc v dnešní době nevídaná, neváhala jsem s přihláškou.

Tyto závody v kategoriích ZOP a ZPU1 jsem očekávala s netrpělivostí a napětím. Prvně jsem se drze přihlásila mezi zkušenější psovody, ne snad, že bych si mohla dělat naděje na ceny, či si myslela, že už na to máme, ale kvůli rychle se blížícím zkouškám, něco jako generálka před premiérou.  Dá-li se druhý pokus premiérou nazvat.

Druhý závod Bertovi letošní sezóny, když nepočítám naše novoroční blbnutí. Vzhledem ke zkušenostem s počasím na psích akcích jsem i tentokrát ve Strakonicích očekávala přinejmenším dva metry čerstvě napadlého sněhu, naštěstí měla příroda krapet slitování a spokojila se pouze se studeným větrem.