Psí mateřská - týden druhý
Nabral pracovní ráz. Jasně že ne ve smyslu výcviku psa. Ale ve smyslu znovuobnovení stavu domácnosti. A to obnáší především „nejoblíbenější “ disciplínu mého muže – bílení, čili malování. To jak mě začalo malinko hryzat svědomí, že místo horečnatého dohánění pracovních dluhů, vskutku si užívám klidné a pohodlné dovolené, kdy vaření pro smečku je tou nejzákladnější činností.
Čaky se řádně rozjedla, už dokáže s chutí posnídat i tu ovesnou kaši a téměř každou misku vylíže. Museli jsme jí dokoupit malou misku, v té po Bertovi se jí jídlo pomalu ztrácelo a ještě potrvá, než do ní doroste. (Zrovínka stejně to dopadlo s obojkem, ten, co nosil Bert jako malé štěňátko, je beznadějně velký. Hočička má zkrátka něžné parametry.) Zjistila, že kočky dostávají rovněž zajímavou stravu a tak se nyní kočky musí krmit pod dohledem, zpočátku v hluboké bedně na dříví, aby jim čilá zlodějka něco neuloupila, později, když se Čaky naučila hbitě překonat výšku bedny, ve výklenku v kuchyni. I tak se jí už povedlo ukořistit kus kočkám darovaného řízku a nic nedbala na to, že se jedná o zcela nezdravou stravu. Tak jí chutnal, že jsem raději zavřela obě oči. Dobrou zprávou je, že už se nabažila kamínků, nebo došla k názoru, že do tlamy existují mnohem chutnější věci. Kromě masa strpí drobný, spíše symbolický přídavek rýže, poněvadž přednost v přílohách dává spíš těstovině. A ovesnou kaši už snídá s chutí. Věřte nevěřte, přibrala přes dva kilogramy, na linii se to ovšem neprojevilo. Nějak se jí povytáhly nožičky do výšky, takže batolivé překonávání nizoučkých překážek nahradil mnohem šikovnější skok plavmo. Jen na křeslo nevyskočí, což jí nesmírně pije krev a sérii neúspěšných pokusů ukončuje flustračním kňučením. No, doufám, že se jí to nepodaří a až bude dostatečně velká, aby jí to vyšlo, bude už umět základy zákazových povelů. Zatím jí nechceme moc kazit útlé dětství, kromě kousání do holých nohou, kde je to otázka přežití, je jí dovoleno vše, ovšem z neplechy se neustále převádí na činnost povolenou a žádoucí a je pod stálým dozorem. Už se taky umí ve hře rozdovádět nad přijatelnou míru, najednou neví kdy s divočením přestat a končí to prudkými útoky na nos hrající si osoby. Zrovínka tento zákeřný útok na nos mi připomněl již zapomenuté dětství Berta, zákus do nosu byl taky jeho oblíbenou hrou. Pirani! Až jsem se musela smát, když má drahá polovička nad Čakirky neúnavnými útoky kroutila hlavou se slovy: „To se mi zdá Bert nikdy nedělal!“ Ale jo, dělal. A bylo ještě mnohem hůř, zatím naše ruce zdobí jen pár sporadických, drobných škrábanců. Třetí měsíc Berta byl snad nejhorší a Čakirka do něj právě vstupuje.
Začali jsme malovat a Čaky velice pomáhala. Ještě teď má nabílené ucho. Obzvlášť si oblíbila malířské štětky. Hezky se jí nosí za štětiny a dobře se kradou, když schnou vyprané na letním sluníčku. Tento týden je příšerně horký a tak Čaky objevuje vodní radovánky, Bert hadici s vodou neměl rád, ale Čaky už bere tenký pramínek vytékající vody jakožto skvělou kořist, která se dá báječně zakousnout. Koupání ve velké venkovní misce s vodou jí jde taky špičkově. Skáče do ní oběma předníma nožičkama a voda se nádherně rozstřikuje všude dokola. (Totéž se k mému znechucení daří i s miskou domácí a tak se nedivte, až u umyvadla šlápnete do slušné louže. Ale ještě to nějakou tu chvíli potrvá, než se domácí miska zamění na velký kyblík, zatím by do něj nedosáhla.) Protože utahat štěně je čím dál těžší, podnikáme i prodlouženější vycházky. K babičce za retrívřicí Bess, po vsi, po okolí. Dokonce jsme se odvážili, vzhledem k počasí, vyšlápnout si k řece Blanici, ovšemže pes se většinu cesty nesl v náručí, okusujíc dotyčnému uši a nos. Ale část statečně ťapala a ještě měla dost sil útočit na naše achilovky. Našli jsme si u vody písčitou plážičku a nutno konstatovat, že písek měl mnohem větší kouzlo, než tekoucí říčka. Dalo se v něm válet, báječně hrabat, nořit do něj čumák ba i ochutnávat. Voda sice taky nebyla k zahození, ale když do ní zapadl i čumáček, vrátila se Čaky raději zpět na plážičku, kde se dalo tak báječně zašpinit v superjemném písku. Získala tak (ne poprvé) přezdívku „Prasopes“, protože písek na čerstvě zmáčeném kožíšku pěkně držel. Po chvíli řádění si Čaky v písku vyhrábla chladivý ďolíček, spokojeně se v něm stočila, hlavičku složila na kámen a - tvrdě usnula. Nějak se nám to unavilo. A tak jsme dvě hodinky s Martinem tiše seděli, házeli žabky na vodu a trpělivě čekali, až se princezna vyspinká. A že naše princezna je Šípková. Příště beru deku, ať se vyspím taky. Takto jsem se nechtěla stát prostřeným stolem pro klíšťata a záda trpěly.
Marně jsme se těšili na poklidný večer bez zákeřných útoků s unaveným štěnětem. Vyspinkaná myšička měla sil dostatek…
***
Podařilo se jí to. Dnes dosáhla přesně věku devíti týdnů. A zřejmě k tomuto výročí se jí ráno povedl skok vysoký do mé postele. Víte, co je to mít malou nadšenou piraňu v rozespání zakousnutou do ucha? Ze spánku už není nic…Jo, princezna nepatří mezi sovy, je to skřivánek a tak celou dovolenou vstávám v půl šesté. Ale co by člověk pro zlatíčko neudělal!
***
Večer si Čaky pilně procvičovala nově naučený cvik skok do postele a tak mi nakonec nezbylo, když jsem jí potřetí stěhovala do jejího pelechu, než podložit okraje matrace sadou polštářů tak, aby výška okraje přesáhla její možnosti. Pěkně jsem jí tím namíchla. Nejdřív spustila ječivý, nesouhlasný povyk, ale protože je chápavá, brzy jí došlo, že srandičky skončily a s patřičným žbrbláním (kde se to ti psi učí?) odkráčela do svého pelechu.
Ostatně, měla už malý vroubek z odpoledne, kdy jsme zajeli koupit dětem do pokoje novou zářivku. Místo aby si stýskala, že je chudinka doma sama, pilně přehryzávala šňůru ke stolní lampičce. Až se jí to povedlo. Dokonale. Měla potvora štěstí, že jak se maluje, šňůra nebyla v elektrické zásuvce. Takže zbytek dne jsme kromě montáže nového světla věnovali znepřístupnění všech šňůr malé ničitelce, tak, aby nemohla páchat v naší nepřítomnosti sebevraždu. I když věřím, že brzy vynalezne další nový způsob, jak vystrašit rodinu.