Co má štěně na práci první týden v novém domově
Takové štěně, to má práce stráááášně moc. Máme na to i literární důkazy, velice poctivě je zaznamenal už milovník foxů Karel Čapek. Netvrdila bych zrovna pravdu, že se štěně nezastaví, neboť zas takový workoholik není a zastavit se panečku umí, nejlépe tak, že za chodu upadne a když se jdete podívat, co se mu stalo, zjistíte, že tvrdě spí. Ale brzy si musíte přiznat, že má výdrž často mnohem lepší než jsou zásoby vaší lidské energie. Což o mně nyní platí dvojnásob, když funguji za dva.
Když jsme tak slavně překonaly první noc, měly jsme s Čakirkou vlastně to nejhorší za sebou. První den se zcela přirozeně pokračovalo dobýváním území. Čaky si konečně do obliby přiřadila i obývací pokoj a radostně objevovala krásy a přírodniny našeho dvora. Kdyby je jenom obdivovala, ale s ohromnou chutí psího batolete je ochutnávala. A co je děs nejděsnější, zřejmě chuděrka trpí nedostatkem minerálů. Neboť si je s gustem dodává hryzáním kamínků. Mám strach, co tomu říkají její zoubky a tak se jí snažím dobrotu z něžné pusinky vydolovat. Je mi to houby platné, neboť jeden kamínek zabavím a Čaky si vzápětí najde další náhradní. Je zajímavé, že jakmile jdu přesazovat kytky a potřebuji šikovný kamínek na drenáž na dno květináče, mám problém ho najít. Čaky by si s tímto problémem poradila zcela bez problémů. Šutřík si najde vždy a všude. Další úžasnou poživatinou jsou zbytky jemně sečené trávy, se kterou si podavač sekačky neporadil. Takové slušně slisované přischlé žmolky jsou úžasnou dobrotou plnou vitamínů. Není divu, že štěně po ranní vycházce udělá na pečlivě uvařenou, jemně vychazenou ovesnou kaši k snídani veliké blééé.
Čaky konečně našla spací kompromis. Nastěhovala se ke spaní do kuchyně, což u nás znamená zlatý střed. Je zde blízko do chodby, kde je vodička a dá se rychle vyběhnout ven, ale i do obýváku, kde se dvounožci často nacházejí. I v kuchyni ovšem probíhá neustálé vylepšování správné nepatogenní zóny. Nejprve shledala vynikajícím místem na spaní prostor pod židlí, takže když jsem viděla, že se tam opětovně hodlá stulit, přidala jsem jí tam dečku. Byla jsem pochválena a princezna se radostně stočila a usnula. Ovšem příště šla spát pod lavici i bez dečky a ven jí koukal jen ocásek. Bylo to místo o to více příjemné, že lavice se dá zezadu slušně ohlodávat. Protože mezi kuchyní a obývacím pokojem je u nás výškový rozdíl dva schody a jak všichni víme, štěně by se mělo vyvarovat překonávání překážek, vyděsilo nás noční stěhování štěněte natolik, že jsme schody vyložili dekami na snížení výškových rozdílů a pod schody umístili několik polštářů. Tato úprava se setkala s velkým ohlasem u naší princezny. Změnila styl překonávání schodů shora dolů po čumáku na skok hluboký. Nahoře se rozeběhne, odrazí do výšky, plavmo přeletí schod a radostně přistane do měkkých polštářů. Děsná psina. Úroveň skoku s postupem doby neustále vypilovává a zdokonaluje a věřím, že co nevidět překoná i Rašku. Polštářová úprava má i další plus, dobře se v ní spí a tak je dečka téměř zavržena.
Ostatně, je to s tím napachováním dečky pro štěně beztak podezřelé. Většina kynologické literatury se vzácně shoduje v tom, že pomůže štěněti překonat první odloučení a je mu útěchou pro nový začátek. Nevím teda jak vaše štěňata, ale jak Bert, tak i Čaky na napachovanou dečku zhluboka kašlali. Myslím, že kdyby se jim nabídl jiný pelech, bylo by jim to upřímně jedno. Stejně si na spaní vybrali vždy místo podle momentální nálady.
Ale co by člověk pro blaho mrňouse neudělal. Třeba jsou hovíci jiní, než psi společenští a je jim do vínku dána určitá schopnost rychle se osamostatnit.
Bert k nám přišel ve svém desátém týdnu a nesmutnil vůbec. Mladší Čaky si pláč odbyla hned v autě a kromě občasného fňuknutí před usnutím první dvě noci na nějaký stesk tak nějak neměla čas.
Zpočátku holčička fungovala v dvouhodinovém režimu. Dvě hodinky spala, pak si zhruba dvě hodinky hrála a zase zalehla. Naštěstí v noci netrvala na dvouhodinovém hraní. Ale již druhý den po obědě zalehla v jednu hodinu a vstávala ve čtvrt na šest. Zaspala tak všechny svoje návštěvy, protože jak babička, tak jeden známý měli vehementní zájem vidět naše nové úžasné štěňátko, trpělivě čekali, až se vzbudí, ale nakonec se stejně nedočkali. Dospává ten stres prvního dne, chudinka, myslela jsem si naivně. Ale nakonec se začalo zdát, že princezna je z rodu Šípkových Růženek a že vyjímkou byly spíš ty krátké dvouhodinové spánkové přestávky. Ovšem úměrně k prodloužení spánku se prodloužila i doba řádění mezi tím.
Třetího dne Čaky usoudila, že seznámení s novým domovem bylo dostatečné, zavrhla i poslední známky stesku a probudila se (již řádně vyspinkaná s jednou noční venčící přestávkou) pořádně do kousava. Zjistila, že je úžasná sranda zaútočit na holé nohy dvounožců s divokým štěkotem a řádně se do nich zakousnout a když zuby sklouznou, je dobré zachytit se zuby látky kalhot a pokusit se ji rozervat. Dalším zdrojem srandy jsou kočky, ale tady se chudince dostalo výchovné lekce č. 1. Kocour Garfield vyspával po ránu proflámovanou noc na kraji postele a jak je zvyklý, pohupoval svým huňatým předlouhým ocasem po straně sem a tam. Kořist, řekla si Čaky, přikrčila se, skočila a řádně se zakousla dřív, než jsem stihla jakkoliv zareagovat. Ovšem kocour reagoval taky bleskově. Ubalil rozpustilé holce jednu takovou, že se děsivým úlekem rozkřičela a s tímto hurónským řevem zcela zbaběle uprchla do kuchyně. Ještě když přišel páneček z práce, byla hrozně hodné zlatíčko a fňukavě si stěžovala na utrpěné příkoří. No, jestli si tedy myslíte, že od této chvíle se kočkám vyhýbala a dávala si na ně velký pozor, tak jste vedle jak ta jedle. Jen její útoky nabraly na rafinované opatrnosti, opatrně se za nimi plíží a provokuje kočky k pohybu důkladným štěkotem. Protože co může být pro psa za veselejší pohled, než je kočka beroucí roha.
S jídlem jsme na tom všelijak. Po první úspěšné večeři a zcela neúspěšné snídani nastala doba střídavých úspěchů a neúspěchů. Někdy jídlo slupne bez cavyků, jindy okázale tvrdí, že si ho můžeme sníst sami. Popřípadně si ho máme strčit – kočkám. Jeden den mě děsí totálním nechutenstvím, druhého dne slupne bez řečí všechny chody. Ba s nadšením schroupá i kousek tvrdého chleba. Příště vyplivne i kousíček piškotu, takže motivace jídlem je zatím téměř bezpředmětná a omezujeme se na motivaci pochvalou a hračkou. Zatímco na pochvalu rovněž, zdá se, dlabe, pohybující se hračka v ní budí nadšení vždycky.
Na uvítanou a pro radost jsem jí uvařila kost – pěkný hovězí obratel plný masa. Dárek předčil očekávání. Kdo by byl řekl, že tak malé štěně drobnými mléčnými zoubky dokáže obrat kostičku tak dočista dočista. Než se den se dnem sešel, kost byla řádně vybělená a po funkci jídla začala plnit funkci hračky. Věřili byste, že sedmitýdenní štěně vydrží nosit kost velkou pomalu, jako jeho hlava, po celém dvoře? A kdyby jen to. Ono si ji dokáže schovat do husté trávy, jít se na celé odpoledne vyspat a večer si pro ni neomylně dojít do skrýše.
Každá mince má dvě strany a každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. To jsem měla brzy poznat doslova na vlastní kůži.
Ráno, jakmile mě probudí ťapání drápků na podlaze, hned se snažím vystřelit s malou ven na ranní loužičku. Tak tomu bylo i onoho rána, oči ještě zakalené spánkem, téměř poslepu sbíhám do kuchyně. Aúúúúúúúúú! Zasáhne mě neuvěřitelná bolest a v šoku bych byla upadla až na zem, naštěstí můj pád zarazil stůl. Bohužel jsem brzdila břichem celou svou vahou. Několik minut jsem zaraženě přemítala, zda pád nebude mít katastrofální následky. Ještěže mám bříško řádně opolštářované svým čerstvým váhovým přírůstkem. Cože bylo příčinou takto šíleného probuzení? No ano. Čakirka si i v noci užívala radosti kostičky a když se jí nabažila, nechala si ji chytře ve své blízkosti pod schodem. A šlápnout na takový obratel plnou vahou těla, řeknu vám, nic moc…Nohu mám propíchlou a dva dny jsem kulhala jak Peyrak. Už jsem zkrátka za těch pár měsíců vyšla ze cviku dávat si dobrý pozor co mám pod nohami.
A jak tedy pokračuje výchova štěněte? Musím se pyšně pochlubit, že bod nejdůležitější a to je výchova k čistotnosti, považuji ne-li za zcela vyřešený, pak alespoň si můžu myslet, že jsme na té nejlepší cestě. Máme pro nácvik ideální podmínky – cesta ven je neustále otevřená, lehce dostupná a třebaže venčím v nočním úboru, nemusím se obávat na zcela uzavřeném dvoře vyděšených zraků spoluobčanů. Čakinka považuje za supermísto k venčení trávník a tak stačí vyběhnout a venčí se jak na povel. Stačí jen hlídat okamžik, kdy se štěně vyspinká a šup…máme vystaráno. Přiznám se, že povel po vykonání díla přidávám, protože je pak výhodný při cestování, zatím si však myslím, že štěně povel s venčením ještě nespojuje. Ale pro pochvalu si radostně běží. Takže k dnešnímu dni mohu konstatovat, že množství loužiček doma rovná se čistoskvoucí nule. Po dvou dnech, stejně jako kdysi Bert, už Čakirka sama zamíří správným směrem, kdykoliv pocítí nutkání přírody. Že je vyhráno jsem pochopila už ve středu, kdy Čaky při hře v kuchyni začala provádět kálecí taneček, pojednou se zarazila a sama vystřelila velkou rychlostí ven.
Protože jsem do našeho denního programu už zařadila drobné vycházky do sadu, venčí se Čaky i na těchto miniprocházkách. Pomaloučku prodlužujeme trasu až na pole a zpátky. Nejsem totiž zastánce nějaké hrrr hrrr socializace. Nové podněty je třeba opatrně přidávat a postupovat od menších k větším. Začali jsme zvykáním na hluky domácnosti, při provozu vysavače si Čaky zatím radostně hraje ve vedlejší místnosti, hluk sekačky pozoruje zpovzdálí a před dům se chodíme dívat na oboječku a vodítku na kolem projíždějící auta. Malé vycházky se budou pomalu prodlužovat a určitě co nejdříve zařadíme zase krátký výlet autem. Není kam spěchat, jsme ještě dost malé batole, které má nejraději jistoty svého domova. No a dál musíme trénovat zvykání na lidi. Čím více lidí, tím lépe. Čaky se chodí s příchozími mile přivítat, nechá se hladit a laskat, jemně je olíže a požužlá, ale po chvíli se ale přece jen raději schová za paničku a neodchází-li návštěva ihned, odchází do kuchyně a předstírá spánek. Čímž mi dala najevo, že už přesně rozlišuje své lidi a lidi „cizí“. Ty své nadšeně vítá.
Rozvíjíme všechny tři pudy tak potřebné pro výcvik.
Pud stopařský (neboli čuchací) procvičujeme tak, že schováváme pamlsek tak, aby se musel malinko vyčuchat (že je v kapse pozná Čaky stoprocentně). Odpolední svačinka se podává v malé nápodobě pachového kruhu a Čakinka si své kousíčky syrového masa musí vyčuchat v kroužku sešlapané trávy. Takto podávaná svačinka se jí moc líbí a tak na místě nezůstane ani kousíček.
Pud kořistnický rozvíjí Čaky neustále. Kromě her s hadrem a míčky kořistí všechno, co se jen hýbe. Zatím má k dispozici v každém pokoji i na dvoře několik hraček, už jen z preventivního důvodu, aby kousala, to co se smí. (Později se počet omezí tak, aby jí byly vzácnější.) Protože se ale její útoky na nohy a nohavice během pár dní vystupňovaly už k neúnosnosti, přišel čas zařadit další povel a tím je „NE“. Na bolestivé kousnutí reaguji citlivým stiskem kůže na krčku a Čaky během pár pokusů velmi rychle pochopila, co NE znamená. Jasně, že jakmile pustí lidskou končetinu z ostrých zoubků, hned je jí nabídnuta za odměnu hračka, která se kousat rozhodně smí a následuje nadšená hra.
Posledním pudem je ten aportovací a spočívá v nošení věcí. Tak i na tomto poli je štěně velice úspěšné. Stěhuje nejenom hračky, ale i poloprázdné pet lahve, kousky dřeva, boty, svůj hřeben, kartáč, kost kamkoliv a kdykoliv. V tom si nezadá s batoletem. Odhozený míček umí přinést k další hře, ale když jsem se tento nádherný přirozený aportek pokusila natočit, byl s předváděním konec a místo do míčku se Čakirka zakousla Vojtovi do ponožky.
Tak, když to tak shrneme, štěně tráví svůj čas především spánkem, jídlem, průzkumem terénu na krátkých vycházkách, různým směrem zaměřenou hrou, kontaktem s lidmi, svými i cizími, mazlením a samostatnou činností (vražda Pet-lahví či cupování lepenkových krabic) v bezpečí domova, kdy se učí chviličku zvykat na samotu. A všechno to zvládá Čaky na jedničku s hvězdičkou. Je to prostě šikovné štěně.
A cože dělá právě teď, když dopisuji zprávu o její činnosti? Leží pod sedačkou a s chutí ožužlává její přehoz. Protože klid znamená jen to, že štěně buď spí, nebo zrovínka páchá nějakou tu malou neplechu.