Kterak Čakirka rostla II.
Lumpáren královna
Ukousaný pedál keyboardu nás ubezpečil v tom, že princezna se neflákala a čile a nenápadně procvičila zoubky už před malováním.
To byste nevěřili, jak je těžké zůstat důsledným, když narazíte na psí mazanost. Zjistila jsem, že Čakirka trpělivě vyčká v pelíšku, až všechno usne a teprve pak se nenápadně nastěhuje do mé postele. Při probuzení v noci pak nevěřím vlastním očím.
Nevěřím očím ani při pohledu na své italské domácí pantoflíčky - kůže je ohlodaná až na měkčenou vnitřní výplň. Nyní vypadají, jak když jsem je vytáhla z popelnice.
Nakrmit kocoury je zhola nemožná věc. Po kuchyni a chodbě je rozloženo nejméně šestero misek ve snaze, aby se dostalo kočkám alespoň jedné. Není šance, Čakirka dokáže ohlídat všechny. Kdyby neměla spací přestávky, kočky už dávno zahynuly hladem.
Prvně na cvičáku aneb psí školka
Čaky má jedenáct týdnů a její rezervovaný přístup k cizím lidem mi malinko dělá starosti. Mám představu, že štěně má každého vítat s nadšením sobě vlastním, leč náš nový pes zastává názor, že kdo nepatří do rodiny, ten ať si trhne nohou. Proto se jí snažím brát co nejvíce mezi lidi a kde jinde najdu tolik psomilných pohromadě, než u nás na cvičišti. A tak bylo štěně sbaleno do auta a vyrazili jsme za poznáním. Stále ještě auto nemiluje. Ale procházka cestou ke cvičáku už se štěněti líbí, je zajímavé, že i takto malé štěně čte s velkým zaujetím pachové stopy zanechané ostatními psy. Potkali jsme z přiměřené vzdálenosti i vláček, jehož hlomoz zanechal Čaky v klidu a kromě zvědavého pohledu mu nevěnovala další pozornost. Ovšemže jsme si přispali, takže výcvik začátečníků se chýlil ke konci. Mohli jsme okouknout nové členy i ty stávající. Čaky si ťapala na vodítku dočista spokojeně a ťapala by si i v areálu, kdyby – kdyby ve chvíli, kdy se prochází kolem kotců odkládaček, nespustili ubytovaní pejsánci hromový povyk. Čaky usoudila, že jí chtějí sežrat a protože ještě nemůže vědět, že pejsci jsou za mříží zcela bezmocní, rozhodně odmítala projít kolem odkládaček. A tak nezbylo, než jí kousek přenést. Účast členů tentokrát nebyla moc silná, což je možná pro první setkání pro štěně dobré. Přítomní jezevčíci se ovšem kamarádit nehodlali a taky to demonstrovali včas. Kamarádil by se westík, ale jeho panička už byla na cestě domů. Ani pětiměsíční štěně rotvíka mi nepřišlo jako ten správný partner na hraní. Čaky se samozřejmě stala centrem pozornosti všech přítomných lidí, každý byl unešen černým vlněným medvídkem, ale ani to ji neinspirovalo k nějakému přehnanému kamarádství. Od nabízených pamlsků se znechuceně odvracela a hladícím rukám tanečním krokem uhýbala. Nechali jsme s Martinem Čaky volnost, aby se mohla v klidu a pomalu rozkoukávat a zdálo se, že jí to svědčí. Vrtící ocásek nás ubezpečoval, že se jí nové dobrodružství líbí. Brzy se jí oblíbila fenku německého ovčáka Orea a kdyby jí páníček po chvíli neodvedl, protože potřeboval prostřídat psy, asi by se od ní Čaky nehnula. Každý se divil, jak je odvážná, když se nebojí tak velkého psa…ale já myslím, že jí velikostí připomínala maminku. Nakonec jsme vybrali na hraní pro Čaky osvědčenou fenečku s nesmírně přítelskou povahou Besinku chodského ovčáka a tak Čakirka po chvíli seznamování už vesele dováděla s novou kamarádkou na posečené louce. Protože choďačka přece jen měla váhovou převahu a když se hra více rozdivočila, chodila se Čaky schovávat k přítomným lidem. Potěšilo mě, že pojednou se jí lidičky hodili…Měla jsem i radost z toho, že Čaky dala bezvadně přivolávat, když se vydala na odvážné průzkumnické toulky. Když se psí holky dostatečně vyblbly (ne že by Besinka měla dost, ale Čaky už jo), nechali jsme vyžízněné štěně řádně napít a odpočinout. Po zaslouženém klidu jsme se pak šli seznámit s „cvičebním placem“ a Čaky si zkusmo přešla kladinu. Moc dobře si totiž pamatuji, že na základě čtení chytrých knih jsem se do roka s Bertem pečlivě vyhýbala překážkám a následně jsem s nimi měla spoustu práce, protože roční Bert se jich bál a dočista je neměl rád. Takže bych ráda Čaky hned od začátku zvykala na pohled na zem z výšky, aby nabrala co nejvíce sebejistoty. No, moc se Čaky nahoru nechtělo. Teprve za pořádného uplácení šunkovým salámkem se pomalu, krůček za krůčkem dostala na vodorovnou plochu, kde se tempo postupu viditelně vylepšilo. Dolů to ovšem bylo zase horší, šikmá plocha se prostě tlapkám štěněte zdála podivná, ale přece jen dolů to klouže mnohem lépe, než se šplhá nahoru a tak první přechod kladiny byl zdárně završen. Na první seznámení toho bylo už dost a tak jsme opět vyrazili k domovu. V autě unavené štěně hned usnulo a vůbec nepřemýšlelo o nebezpečnosti vozidla a zbytek tvrdě dospalo ve svém pelíšku po příjezdu domů. To vám byla zase úleva, mít doma hodňoučké štěňátko! Jedno odpoledne…protože do večera čertice zase ztracenou energii čile doplnila.
Druhá návštěva cvičáku
mě přesvědčila o účinnosti socializace. Tentokrát byla Čakirka mnohem sebevědomější a odvážnější, dokonce i kolem kotců běsnících psů prošla samostatně. I vztahy s okolními cizími lidmi byly na nové, více otevřené úrovni. Tentokrát bylo přítomno mnohem více pejsků a štěňat, takže si mohla pohrát i se svojí ovčáckou vrstevnicí. Pro mě to byla skvělá možnost porovnat si jejich růst a vyzvědět zkušenosti s odchovem prcka jiného plemene. Přiznám se, že bylo zjevné, že ovčačka mnohem rychleji a radostněji reaguje na zašustění sáčku s pamlskem a že ze svého soužití se svým starším kámošem má mnohem větší zkušenost s rvačkami, než Čaky. Potěšilo mě, že dle nezávislých očí štěně vyrostlo během týdne tak, že si toho všichi všimli. I tu kladinu překonala tentokrát dvakrát a to minimálně dvojnásobnou rychlostí, bylo vidět, jak si ji od minule pamatuje a proto tentokrát nastoupila na prkno bez zaváhání. Jakožto panička si nemohu vynachválit vyblbnutého štěněte, protože po návratu z výletu Čaky už nemá na obvyklé loupežení sil a zdravým spánkem si nahrazuje úbytek sil.
Budíček
Manžel má nepravidelnou pracovní dobu a ještě ke všemu jezdí hlavně v noci, takže vstává v naprosto nemožné hodiny a proto si také nastavuje pro jistotu dvojité buzení. Ono vstát, jak se mu často stává, po třech - čtyřech hodinách spánku, není žádný med a mně osobně by to dočista zabilo už po měsíci. Málokdy se stane, že vstáváme současně ve mé čtyři hodiny ranní, ale tentokráte jsem měla vzácnou příležitost pozorovat, jak se ze štěněte stává poctivý spolupracovník…Popíjím už svou ranní kávu, Čaky už zase po ranních pusinkách se mnou podřimuje ve svém pelíšku, když v tom se rozpiští první budík. Štěně je rázem na nohách a jde opatrně zkoumat pánečka, zda vstává. Chová se zdrženlivě, už ví, že lézt do postele se nemá a tak mlsně obchází okolo postele a vyčkává. Ovšem jakmile se rozezvučí i další budík, tentokrát ten mobilový, nestačím zírat. Čaky začne pěkně hlasitě výt „Aúúúúúúú, aúúúúúúúúúúúúúúhuuuuuuuuhůůůůůůůůů“. Doprovází už tak výrazný jekot budíku. Myslím, že obavy ze zaspání tímto u nás zmizí. V takovém řevu by nezaspala ani mrtvola.