Doufám, že jste si koupi tohoto plemene řádně promysleli a že upřímně věříte, či cítíte, že toto plemeno je pro vás stvořené. (Pokud ho hodláte pořídit vaší vetché babičce, aby se v domku nebála sama, tak alou a pryč!)  Jakmile rodinná rada schválí rozhodnutí, že se novým členem smečky  stane hovawart,  zbývá už jen jedno jediné – koupit štěně. Za tímto účelem zkontrolujeme rodinné konto, popřípadě vykrademe banku a můžeme se pustit do tohoto zdánlivě snadného úkolu.

Čtu si ráda na kynologických fórech,  občas tam člověk najde mezi spoustou balastu nějakou tu cenou radu, co z chytrých knížek nevyždímete,  někdy ho potěší neštěstí druhých a jindy se  podiví, co lidé páchají.  Čas od času se ale rozčílím, či rozlítostním.  Jako tuhle…

Ano, je to tak, potvrzeno, prožito, téměř tři roky to trvá, než se z hovawarta stane dospělé zvíře.  Snad právě proto  jich tak málo najdeme ve sportovní kynologii. Kdo by měl trpělivost tak dlouho čekat, až bude mít psa podle svých představ! Hovawart nám zraje pomalu a kdo si chce užít plodů, nadře se na této vinici jako pes, to mi teda věřte, protože to je prosím moje vlastní zkušenost, ne nějaká teorie. Ale když to víno uzraje, hm…(že by Karel IV znal hovawarty?)

Na diskusi hoviklubu jsem narazila na jeden smutný příběh hovíka.  Příběh o tom, že hovawart není pes pro každého, ale lidé si to nedají vysvětlit. Moc bych si přála, aby takových příběhů bylo co nejméně. Posuďte sami.