Zpíváme si na nápěv jedné takřka lidové, ale v sobotu ráno mi do zpěvu zdaleka nebylo. Trpěla jsem obvyklým předzkouškovým stresem, takže jsem okupovala onu malou místnůstku. Utěšovala jsem se tím, že je naše zkouška dočista tajná a tak když proletíme, živé duši to neprozradíme. Psssst!

Když se nám tak povedla stopička na ZPU1,  usadila se mi v hlavě myšlénečka, co takhle zúročit našlapané (kilo)metry a zkusit zaútočit na baštu stopařskou, dokud má Bert stopování  v čerstvé paměti. Projela jsem zkouškové kalendáře a ejhle,  v Netolicích měli vypsán termín, ale protože čas pokročil, zkusila jsem pouze nesmělý mailík s dotazem, zda čirou náhodou nemají  jeden volný oddíl. Říkala jsem si, že beztak bude plno, jenže  „Podej čertu prst a …“  a už jsem měla další zkoušku na krku.  Jakmile mi bylo sděleno, že jsem zapsána,  z nebe spustil  déšť a pršelo, pršelo a pršelo. Začala jsem mít dojem, že počasí si na mě zasedlo, protože kolikrát celý den přes mraky vykukovalo sluníčko, ale jak jsem dorazila domů z práce a dala předměty do kapsy, v tu chvíli se rozpršelo. Takže předsevzetí pokračovat v intenzivním tréninku bylo takřka v háji. Je pravda, že nejsem z cukru, ale můj kynologický entuziasmus má  své meze.

Týden před stopou jsem si přečetla u jednoho psího kamaráda, jak je skvělé dělat zkoušku za deště a propadla panice.  Šla jsem do sebe a přece jen zkusila  stopu v dešti a fakt - nenadchla. Copak pes, ten se otřepal a bylo, ale já si připadala jak Hanzlík, když předstíral vodníka ve slavném filmu pro památníky, od hlavy po paty mokrá skrz naskrz. Co nezmákl déšť shora, dorazila mokrá tráva ze spodu.  Ze stopovačky po smotání teklo jak z hadice, takže jsem ji pořádně, leč skoro bezvýsledně ždímala. Gumové kalhoty ke své škodě nevlastním, ale začínám o nich uvažovat. 

Rozhodla jsem se pro jednou uvěřit našim meteorologům, že tento týden nevěští počasí podle skleněné koule, vyjímečně se strefí a  proto konec týdne přinese slunečné počasí.  Bojím se psa přetrénovat a otrávit předem, což je u hovíka hotová katastrofa a tak poslední nácvik před akcí proběhl ve středu, vybrala jsem pro něj  čtrnáct dní posečený trávník jednoho pečlivého chalupáře s přechodem do louky, kde čekala klobáska v krabičce.  Samotnou vysokou trávu jsem trénovat nechtěla, protože mám pocit, že jít v takovém „pachovém tunelu“ je pro psa brnkačka a vede moc k ulejvání, takže bych nakonec mohla doplatit na vysoký nos. Konec stopy jsem završila hrou a řáděním, aby měl Bertík opravdu velkou radost.  Ještě větší by měl, kdybych mu dovolila prolítat zazvěřenou stráň, ale takovou radost mu dobrovolně nedopřávám a ani tentokrát jsem nehodlala připustit vyjímku. 

V sobotu ráno raníčko jsme s Bertem vyrazili do světa, u nás svítilo slunce, slibující letní pohodu, v Netolicích zataženo mlhavo.

Pan rozhodčí zahájil zkoušky kontrolou tetovacích čísel a už se jelo za hřbitov na stopy, protože stopařů bylo opravdu hodně.  Šlapači šli připravit stopy cizí a my Fpr1 a  IPO-V jsme hned byli panem rozhodčím navigování k vlastním stopám.  Měla jsem jediný problém – udržet směr přímý, takže pan rozhodčí mě tu usměrňoval vpravo, tu zase vlevo, takže místo přímého úseku jsem stvořila opět stopu „volně loženou“. Pamatovat jsem si ji nemusela, tu by našel i člověk s očima zavázanýma.  Akorát po vynoření se z terénu zpět na cestu jsem byla takřka do pasu zmáčená. Gumovky to  nezachránily, to tedy ne. Zvedat stopy začínali dvě IPO-V, kde je stopička krátká a my s Bertem jsme nastupovali jako třetí. Nezapomněla jsem mezičas využít k motivaci a zvlhčení sliznic psa osvědčeným kuřetem v krabičce a tak Bert ochotně vyrazil na nášlap. 

Panu rozhodčímu se do trávy moc nechtělo, tak nás ostražitě sledoval dle vlnění travin. Bert hezky zalehl předmět a tak jsem pro něj mastila. No jasně, nemohla  jsem ho najít. Usoudila jsem, že bude pod Bertem a otočila psa téměř vzhůru nohama, jenže jsem opět neviděla nic.  Rezignovala jsem, nahlásila rozhodčímu, že pes sice předmět zalehl, ale psovod ho nemůže najít  a poslala jsem Berta dál po stopě. V tu chvíli mi konečně padl proužeček koberce vyčnívající zpod přilehlé trávy do oka a tak jsem ho bleskově popadla a zdvihla nad hlavu. Bert bez zastavení dokončil stopu a zalehl u ukončujícího dřeva a  tak jsem psa připravila o tři bodíky díky své slepotě a poctivosti čtení řádu. Jsem si totiž v pátek pro jistotu přečetla zkušební řád Fpr1 (sic!) a zjistila, že:

1. smím použít JEDEN  povel na vyslání – „Hledej!“ NEBO  „Stopa!“ a šmytec – žádné oba, nebo nedejbože je opakovat na stopě

    

2. předměty že mají být do 3cm šíře a ne pět, jak jsem se já Karkulka domnívala

    

3. předměty musí být každý z jiného materiálu, takže mé dva pečlivě připravené kousky koberce 10x5 nebudou to pravé ořechové

    

4. předměty se kladou za chůze (!)

    

O obracení psa vzhůru nohama se řád nevyjadřoval. S velmi těžkým srdcem jsem proto v předvečer zkoušky ustřihla jeden kobereček na tři centimetry a s ještě těžším se rozhodovala, zda použít dřevo, na které je Bert zvyklý, nebo zvolit jiný materiál, který lépe drží pach, ale netrénovali jsme na něj. Vyhrálo dřevo s rizikem, že ho Bert čas od času přejde a pro jistotu jsem se rozhodla  dát je na konec. Možná, že kdybych ho dala na stopu, ušetřila jsem si hledání, protože ten koberec splynul s podkladem  opravdu dokonale. Po dokončení stopy jsem se ani neodvažovala přemýšlet, co rozhodčí na ten podivný lov předmětu, o to víc jsem byla překvapena, když mi sdělil - 97 bodů. Jupííí! Jipi-jipi-jipi-jau! V důsledku jásání jsem nezapomněla dát Bertovi kuřátko, ale pak sbalila šňůru a letěla říct pozitivní zprávu mé drahé polovičce, který kvůli mně nejenom vstával, ale ještě mě vezl na stopu, abych nebyla hendikepována svojí nepojízdností. S radostí a lehkým srdcem jsem ho již mohla odeslat zpět domů, neboť, jak všichni víme, je nutné počkat do konce zkoušek na zapsaný výsledek.  A tak se stalo, že náš milovaný praporek zůstal jak sám voják v poli na těch rozlehlých pastvinách, kdy se stopovalo až téměř do dvanácti hodin.  Ale protože nás nechtěl opustit, padl pořadateli do oka a tak jsme se s ním posléze šťastně shledali.

Po stopách zkoušky postupovaly rychle, IPO3 vypadli na stopě, když pes  místo lomu trval na směru přímém, zbyli IPO-V  a tři IPO2, takže pan rozhodčí to vzal bez přestávky.  Nejnapínavější byla jedna obrana na dvojkách, kde jeden německý ovčák pouštěl zásadně až na třetí povel a tak před třetím opakováním vždy vše totálně ztichlo  a všichni se v duchu modlili, ať ta potvora konečně pustí. A dobře to dopadlo, pustil. Zkoušky tak dopadly celkově velmi dobře, téměř všichni je udělali a tak panovala skvělá a vtipná atmosféra. Jen jedna holčina, alergička, po úspěšně vykonané stopě chuděrka chodila uplakaně s kapesníkem u nosu. Tady je vidět, že výcvik psa často probíhá i s ohrožením zdraví psovoda. A to nemluvím o rozhodčím, který je prý známý svým panických strachem z klíšťat, od něj to musela být velká statečnost odvážit se na půl dne do tak vysoké trávy! Ještě mi utkvělo v paměti, jak se mě někdo po ránu ptal, kolik je nás Fpr1 a já povídám – dva – my a ještě jeden kluk. Ten šel na stopu po nás a tak jsem mu v duchu přála, aby se mu stopa povedla a neodradil se tak od výcviku. Jen jsem měla nejasný pocit, že ho odněkud znám a teprve mnohem později, když jsem zaslechla jméno, mi to došlo. To byl „kluk“, co nám pískal závody  v Strakonicích!  Na čemž je vidět, že kynolog se zásadně nepozná podle věku, čehož jsme zářným příkladem, jsa ve věku pokročilém zelenáčem, co mu teče mléko po bradě…