Předsevzetí intenzivně zopáknout stopy mám stále, jen ta realizace poněkud pokulhává. Nemaje nad sebou bič v podobě blížící se zkoušky  (ty podzimní, jak si namlouvám, jsou ještě daleko, vždyť je léto), vyhýbám se povinnostem jak čert kříži. Včerejší příjemný podvečer ale i mě lenocha vytáhl z domova (meteorologové ZASE slibují deště) a tak jsem v šest vyrazila do terénu.

Rozhodla jsem se pro dvouhodinovku na posečeném pažitě pečlivého souseda, protože tam se mi nejlépe pamatují trasy (krtci to tu totiž taky milují, i když jim majitel pozemku stále vztekle rozhrabává hromádky) a tak právě zde trénuji obtížnější a nové prvky naší stopařiny. Až se pak vrátím v půl osmé s Bertem, našlápnu stopu druhou, rozjezdovou, na týden staré oranici.   

Sotva jsem  vyrazila z nášlapu, vidím a hlavně slyším přijíždět kombajnek a za ním náklaďáček. Zastavily na cestě přilehlé k louce a jistě hodlaly sklízet těch pár klásků ječmene, kterým se podařilo jakžtakž přežít v zeleném moři  pýru na soukromém políčku sousedícím s již zoraným družstevním lánem.  No potěš, to se bude Bertovi jistě skvěle čuchat za malebných zvuků kombajnu. Ruchy si tedy obstarávat nemusím. Poučena špatnou zkušeností s mravenci, měla jsem maso pro psa v osvědčené plastové krabičce.  I tak jsem neodolala a tu a tam jsem kousek na stopu položila (asi v naději, že právě dnes mravenci nebudou doma). Nebyla jsem ještě ani v půlce stopy, když jsem si povšimla, jak zemědělec v náklaďáčku na mě z cesty zírá takřka s otevřenou pusou společně s maličkou dcerkou.  Když se tak nad tím zamyslím, není divu. Když ženská chodí pomalu loukou sem a tam, místy něco pohazuje po zemi a nakonec schovává v trávě kdovíco v krabici, je na vsi rozhodně podezřelým individuem. Nu což, nenechám si zkazit stopičku, když už jsem se k ní dokopala. Nedbám na zraky přihlížejícího publika, nechť si myslí, co chce a v klidu dokončuji stopu. Jen moc doufám, že si ji budu pamatovat i po návratu.

Jakmile jsem opustila louku, vidím koutkem oka, jak dítko nadšeně vyběhlo na louku a proletělo ji sem a tam. Ach jo, co se dá dělat,  aspoň si pes prvně vyzkouší stopu kříženou další osobou.

Vracím se domů, kde již v radostném očekávání nadšeně poskakuje a tahá mě k věšáku na vodítka Bert.  Musí chuděra ještě chvíli vydržet, než osmažím chlapečkům k večeři filé a uvařím k němu brambory. Zatímco kocouři loudí rybičku, Bert otráveně leží u dveří. Ryby nemá rád. Teprve když beru do ruky stopovačku, radostně vyskakuje  a kvílí to svoje „Dělééééj!!!!“ Chvíli mi to ještě trvá, abych nic nezapomněla, salámek na odměnu, vařečku na značku k oranici a už vyrážíme.

 Tušení mě nezklamalo. Už z cesty vidím, že praporek označující nášlap zmizel. Dítko si s ním vesele a radostně kdesi mává. To se dalo čekat, že ho řvavá barva naší značky přivábí. Přivážu tradičně Berta k malému stromku švestky, rostoucí u cesty a  jdu se podívat, zda nášlap vůbec najdu. Mám štěstí, protože holčička, zaujatá zřejmě praporkem, otrhala travičku v okolí a poházela na nášlap. Maso zůstalo pod trávou kupodivu na místě. Jen se na něm usídlila  vosa.  No fajn, to jsem opravdu zvědavá, jak s i s tím pes poradí. To bude něco. Až skončím stopu, budu se muset zastavit  za holčičkou v náklaďáku, zda by mi praporek nevrátila…Nechce se mi přijít o naši již tradiční značku.

Přesouvám se na oraniště a pomalu šlapu stopu tam. Trochu mě dostalo, že část pole byla již zvláčená, ale část zůstala stále po hluboké orbě, takže udržet kontinuitu stopy je docela náročné a nutí mě to balancovat na pořádných hroudách. Snažím se Bertovi vynahradit nedostatek odměn na stopě zestárlé a tak  oranici prokládám co nejčastěji salámkem. I ve vlastním zájmu, protože chci, aby pes doslova každou stopu pročuchal. Za tímž účelem jdu pomalu a snažím se každou šlápotu pořádně vyšlápnout. Dávám jen dva předměty, stopa nebude příliš dlouhá.  Už jsem skoro na konci, když vidím holčičku, jak si to zase žene přes louku, proletěla těsně kolem psa (až jsem se lekla, že dítě je sebevrah, co kdyby pes vyskočil) a zase zmizela. 

Jen si to zdusej, horší už to stejně nebude, myslím si skepticky.  Ale cestou k psovi s radostí zahlédnu praporek válející se v prachu cesty. Aha, tak to mi ho to hodné dítě běželo vrátit.  Tak to je fajn, aspoň o něj nemusím jít žádat…Po chvíli beru Berta na stopovačku a odvádím na oranici. Trochu jsem nedomyslela umístění nášlapu, v místě, kde bych obvykle usedla s Bertem před nášlapem je hluboká díra po kolech traktoru a tak nezbývá, než poslat psa na stopu ze strany. Ale Bert se těší a vyráží rád, na nášlapu se srovná a jdeme. Jdeme pomalu, aby Bert sesbíral všechen salám a mám radost, že opravdu slyšitelně pročuchává každou šlápotu. Už proto mám oranici ráda, pes fakt hlasitě čuchá a nefláká se. Oba předměty zalehl, na jednom měl sice packu, ale to mi nevadí, jsem s oranicí  spokojná. Aspoň že tak. Od té spatlané dvouhodinovky nemůžu očekávat nic. Nejspíš by bylo rozumné se na ní vykašlat, ale, ale…když už jsem ji připravila…spácháme to harakiri. 

Jdeme k pocuchanému nášlapu a ještě, než psa pustím na stopu, pečlivě odeženu vosu. Přesto pes po přičuchnutí k masu uskočí půl metru vzad. Ale fakt tam vosa nebyla…Jestli ucítil její pach na mase…Bert se odmítá vrátit na nášlap…teprve z ruky se nechal přesvědčit a maso si vzal. Konečně se dal i do čuchání. Sotva měl pes čumák u země, holčička puzená zvědavostí nevydržela a přihopkala až k nám. Poznala jsem v ní prvňačku Terezku ze vsi a Terezka se jala vyzvídat, stále poskakujíce před psem, co že tu děláme.  Věřte, nevěřte, Bert pořád čuchal…Vysvětlila jsem Terezce, že sledujeme stopu a že musí být ZA pejskem.  Moc to nechápala. Pak přišel lom a Bert se ztratil. Dvakrát se pokusil najít revírováním pokračování a stále se chytal na Terezky pach. Navedla jsem ho správně rukou, bylo mi ho líto, jak se marně snaží hledat.  Bert jel dál po stopě a já si uvědomila, že jsem při pokládání stopy nedomyslela, že při západu slunce ho budeme mít přímo v očích. Zcela oslepena zářícím diskem jsem šla spíš po tahu šňůry já, než abych psa vedla a kolem mě radostně brebentila a poskakovala veselá holčička. Pokládám za div, že Bert  za takových podmínek sice okroužkoval lom, ale přece jen pokračoval správně dál. To že jde správně jsem poznala podle toho, jak vyprskával kousek masa prolezlého mravenci. Chudák pes. Další úsek i lom šel bezvadně, asi proto, že tento vzdálenější roh louky dítko moc neprolítalo. A Terezka štěbetala a štěbetala. Uprostřed posledního úseku Bert našel předmět a už už jsem čekala, že stopu co nevidět dokončí, jenže právě v části poblíž kombajnovaného pole bylo zdusání nejsilnější a nejkoncentrovanější a právě tam se pes ztratil a začal hledat nazdařbůh. Vrátila jsem Berta na stopu a ten ji konečně došel. Úffff, to se mi ulevilo…to bych nevěřila, že za daných podmínek stopu dojdeme. Postrádala jsem ale jeden předmět, dřevo a dost nerada bych pižlala nový kousek laťky. Proto jsem po odměnění psa masem v krabici dala Volno a sama jsem se znovu  vracela po stopě, určitě jsem musela předmět přehlédnout stejně jako pes. Ale ani po usilovném pátrání jsem ale nic nenašla. Přece nejsem dočista hloupá, abych nevěděla, kam který předmět pokládám? Možná, že jo, ale spíš myslím, že ten hoblovaný kousek laťky zmizel stejným způsobem, jako praporek. Ale mohu snad dolovat z nevinného dítěte kus dřeva? Musíme zkrátka obnovit sbírku předmětů. 

Aby měla Terezka radost, předvedl jí Bert některé cviky z poslušnosti a pak už jsme mohli vyrazit k domovu. (Cestou na poli řádně prohnal ptactvo, aby si nemyslelo, že z hodování po sklizni jen tak nečinně ztloustne. )

Co dodat k našemu nácviku? Že je div divoucí, že ten pes vůbec ještě čuchá...