Kynologický rok v Prachaticích začíná tradičním novoročním závodem, ve kterém ani tak nezáleží na vycvičenosti psa, jako na  nadšení, šikovnosti  a taky trochu na štěstí pánečka.  Pro mě to byl už neuvěřitelný čtvrtý ročník, jenže tentokrát jsem nebyla v roli psovoda. Musela jsem se spokojit jen s rolí poradce svého týmu. Doufám, že si to vynahradím příští rok a naše rodina bude mít týmy dva!

Zatímco silničáře zima přívalem sněhu zaskočila a starostové měst a obcí zastrkali hlavy pod peřiny, aby jim nedejbože rozčilení občané nestrčili do ruky hrabla a lopaty, my, kynologové jsme pookřáli, neboť snížek dodal novoročnímu zápolení romantické kulisy, tu správnou atmosféru a vylepšil náladu všem psům a psounům.  Naprostá většina psů, snad jen s výjimkou ratlíků a naháčků, totiž sníh neskonale miluje. Hovawarti budou někde v čele skupiny sněhových labužníků, nejspíš se jim do žil vloudila nějaká ta krev bernardýnů a přestože se jim sníh balí na tlapky a mezi prsty do obrovských koulí, nic jim to na náruživosti neubírá…co vám budu vyprávět, od chvíle, kdy dvůr pokryla řádná vrstva sněhu, courají se moje hovawartí holky neustále ven. Pod záminkou venčení se pak válejí v závějích a po notné chvíli se vracejí vysmáté v podobě sněhových koulí. Musím je nechat v chodbě rozmrznout, chodbu vytřít a totéž opakovat asi tak pětkrát denně.  Jejda….to jsem odbočila… 

Musím přiznat, že s naší účastí to bylo letos docela nahnuté a už už jsem ztrácela naději, že letošní klání vůbec uvidím, takže si reportáže važte…byl to boj. Jednak byl páneček v noci z pátku na sobotu v práci a vrátil se v sedm ráno, takže když jsem ho po deváté budila, aby nás odvezl na cvičák, byl to čin hodný Herodese. Vězte, že mám hodného manžela, protože mě nezabil.  Druhý, neméně závažný zádrhel, byl na straně rodinného závodnického týmu, protože syn se sice chce nadšeně věnovat kynologii, leč vstávat v sobotu ráno se mu nechtělo ani za svět.  Ale protože matka je cílevědomá a ví, že k zážitkům se prostě člověk musí trochu dostrkat, nakonec kapituloval, opustil vyhřátý pelech, přednesl sice přednášku o trápení ubohých dětí, jakoby nestačilo, že je právě týrají ve škole, ještě i rodiče jim musí život ztrpčovat, vrčel jak pes, div neokopával stolu nohy – ale – chystal se!!!! Oba pak svorně s otcem okrádali matku o nadšení konstatováním, že bych neměla opouštět v takovém počasí práh domova, že jsem hazardér a zabiják a jistojistě nastydnu, uklouznu, nebo se jinak doživotně zmrzačím.  Zrádcem je v téhle rodině i pes – Čakirka sice jevila velké nadšení při oblékání obojku, ale když zjistila, že přesun k venkovním radovánkám se bude konat autem, její nadšení dost pohaslo a pokusila se zavrtat do písku. Zatla jsem zuby, sbalila termosky s horkým čajem a zarytě jsem pokračovala v plánované akci. Lidičky, vždyť to byla na dlouhou dobu pro mě poslední společenská událost, dlouho jsem se na ní těšila a teď si jí přece nenechám ujít.  A tak všichni skončili v autě. I Čaky. 

A od chvíle, kdy jsme vystoupili u cesty na cvičák, už šlo všechno jak po másle. Aby ne, bylo tak krásně, že by zjihlo i srdce zatvrzelého zločince. Sluníčko zářilo a modrá obloha jakoby nevěděla, odkud se ten sníh vzal. Všude se bíle třpytilo, keře a stromy zdobilo krajkoví z jíní.

Že mrzne vůbec nebylo znát, protože bylo příjemné, u nás tak vzácné bezvětří. Zkrátka, asi jsme byli moc hodní, když jsme si takové počasí zasloužili. I Martina přešla špatná nálada, jen si dělal tak trochu starosti, co se pod názvem závodu skrývá.  To víte, v tomhle věku nic víc člověka neděsí, než aby si z něj někdo dělal srandu. Měl strach, aby ta zábava nebyla na úkor jeho důstojnosti. A ani se mu nedivím, taky jsme před pár lety netušila, co se na mě vlastně chystá…Ale já  byla klidná a pevně jsem věřila, že se mu závod bude líbit. Čaky stačilo ke štěstí, že je venku a může si čuchat po libosti.

Přestože jsme dorazili pár minut po avizovaném zahájení, přišli jsme včas. Spousta dalších členů měla ještě větší problémy v překonávání šumavských závějí, někteří uvízli vozidly ve sněhu, jiní zjistili, že tentokrát přece jen budou muset dosáhnout cíle po svých tlapkách a tak jsme ještě měli čas se řádně rozhlédnout, Čakirka se musela přivítat se svými psími kamarády a vrstevníky (to byste koukali, kolik pejsků už se jí podařilo přerůst) a panička stihla ujistit známé a přátele, že tento podnik ve zdraví a celku přežije. Nechybělo ani pár družstev ze spřáteleného německého cvičáku, takže i letos byla zaručena mezinárodní atmosféra a všichni jsme netrpělivě vyzvídali, co si letos na nás vymysleli za disciplíny. Konečně nastoupilo všech osmnáct družstev k řádnému losování pořadových čísel. I Čaky se usadila po boku svého mladého pánečka, ač mu čas od času samou netrpělivostí skákala po těle. Držela jsem palečky našemu týmu, aby si nevytáhl obávanou jedničku. Štěstí stálo při nás a obdrželi šikovnou šestku. A sotva bylo dolosováno, odstartovala se tradiční disciplína – slalom. Pravidla se nezměnila, překážky musel překonat buď psovod, či pes, vynechané se těžce penalizovaly časovou ztrátou.  Ještě teď si živě vzpomínám, jak jsem při svém prvním závodě, deset let se sportu úspěšně  vyhýbajíc, plivala při závěrečném běhu do kopce plíce. Navíc jsem si zvolila tenkrát jako obuv kozačky na suchý zip, kterýžto po nabalení sněhem vůbec nezipoval, takže jsem běžela jak Chytrá horákyně – ani bosa, ani obutá. Jo, těžké byly moje začátky…

Zato náš mladý tým běžel jak vítr. Originální způsob překonání zavěšeného kruhu proskokem po hlavě psovoda jim hned na začátku zajistil vynikající čas.  Malou ztrátu nabrali až při podlézání áčka, kde se Čaky malinko zasekla s otázkou, jestli už není konec, že by si lehla a vykousala sníh z tlapek. Ale hned  se zase hnali dál, psovod bravurně předvedl skok vysoký a Čaky ukázala, že malé áčko se přebíhat naučila perfektně.  Závěrečný běh do kopce ani jednomu nečinil obtíže a tak jejich výsledný čas patřil k těm nejlepším.

Následovalo přivolání psa na čas. Neměla jsem obavy, že by Čakirka tuto disciplínu nezvládla, běhání jí jde docela dobře. A taky že ano, ačkoliv je ještě štěně a s některými pejsky na vrcholu se ještě nemá šanci srovnávat, přesto potvrdila, že rychlost je hovawartům vlastní a dosáhla velmi pěknému času. Tady bych chtěla pochválit i pěkný výkon trpasličího jezevčíčka, který, přestože ho všichni předem  vzhledem k jeho krátkým nožičkám a napadlému sněhu litovali, předvedl bravurní běh nečekanou rychlostí. Tím měli pejskové vlastně vystaráno, protože zbylé disciplíny už záležely na šikovnosti pánečků. Čaky velmi překvapila, protože již při třetím odložení do kotce pochopila, že se jí dostane klidu a odpočinku, i přestala se ve dvířkách zapichovat a naopak sama a dobrovolně hupsala dovnitř.

Třetí disciplína byla naprostou novinkou. Nazvána „Hod h----- přes plot“ dala tušit, že se jedná o disciplínu ze života, kterou téměř každý psovod má mít natrénovanou a jistě jí v praxi využije. Když jsme prvně slyšeli o této disciplíně, okamžitě Evču napadla otázka, zda se organizátorky neinspirovaly při četbě zbrusu nového fejetonu ve Psích sportech? Koukaly na ní s otevřenou pusou, jak na to přišla, neboť čerstvé číslo kynologického časopisu ještě nestačily otevřít. A tak se zase potvrdila existence mentálního pole, které vnukává ve stejný čas podobné myšlenky vícero lidem. Rozhodně se jedná o dovednost, která je kynologům ze života více než známa.  Ovšem, pravá h----- byla nahrazena při závodě třemi míčky a plot nahradil skákací kruh. Ovšemže padly i zlomyslné návrhy, že materiál by měl každý psovod získat od svého psa, popřípadě při selhání psa by mohl potřebný produkt vyrobit sám pán. Ale to bychom taky mohli pořádat závod vícedenní.  Aby věc nebyla zas tak jednoduchá, hypotetická h----- musela dopadnout do stopovačkou vyznačeného prostoru. Každý míček, který se ocitne za plotem mimo vytyčený prostor, bude nekompromisně penalizován časovou ztrátou. A protože  celé konání bylo na čas, záleželo hodně na umu a taktice, s jakou se jednotliví psovodi do díla vrhli. Dámy se raději trefovaly lopatou každým míčkem zvlášť, pánové většinou vsadili na jeden pokus a zkusili míčky umístit  jedním vrhem.

Postupem času si závodníci stále více uvědomovali výhody hromadného vrhu, obzvláště, když se míčky na lopatě šikovně propojily sněhem, protože tak se omezil jejich rozptyl při letu.  Výkony se stále zlepšovaly. Náš tým správně umístil dva míčky a tak i tato disciplína vzbuzovala naděje na pěkné umístění. A už tu byla disciplína ryze zimní. Protože počasí nám přálo, nekonala se obecně pejsky nenáviděná disciplína převoz na kolečku, ale „jízda se psem na bobech“.   Původní myšlenka byla, že psovod na bobech bude mít svého psa stále v klíně a druhý závodník z vylosované dvojice je potáhne od startovní branky k brance cílové a pak se dvojice prohodí. Ale vzhledem k nesourodosti dvojic se nakonec usoudilo, že moudřejší bude, když se dvojice sama dohodne,  kdo se jaké role chopí. A protože hned prvnímu psovi se jízda na bobech pranic nelíbila a hned po startu z nich uprchl, byla pravidla zmírněna na požadavek, aby byl pes na bobech pouze v okamžiku startu. Takto upravená disciplína byla mnohem bezpečnější a i tak skýtala nádherný divácký zážitek! Předpokládalo se, že právě jezevčík bude mít díky své velikosti všechny výhody na své straně, ale ukázalo se, že    nabraná rychlost je spíš na škodu, protože došlo k vyklopení dvojice, čímž si časové skóre moc nevylepšili. Jízda na bobech byla velice svižnou disciplínou, takže  si závodníci ani nevydechli a už se chystali na poslední soutěž.  Ovšemže si kynologové nemohli odpustit házení. Každý je zvyklý míčkovat. Já byla odjakživa nemehlo a i při hodu míčkem dokážu hodit míček za sebe, místo do dálky a tak veškeré házení zatracuji.  V poslední disciplíně se tedy házelo třemi sněhovými koulemi skrz skákací kruh.  Nejtěžší bylo vyrobit  sněhové koule. Sníh se při mrazivém počasí nelepil a nelepil. Někdo zvolil metodu zvlhčení vodou, jiný sněhovou kouli doslova udýchal, ale nakonec se každému podařilo své tři kusy sněhových hrud ke třem pokusům uplácat. Skočka se ukázala být zrádnou pro dobře narostlou  mužskou populaci. Drobné ženy, házející spodem, měly často větší úspěch, než sebevědomí, leč vysocí pánové.  A tato disciplína teda zmařila naděje našeho družstva, protože  Martinovi všechny hody vyšly příliš vysoko a tak jsme nabraly příliš trestných bodů. Ale kdo by smutnil? Vždyť bylo celou dobu veselo a  vlastně, vítězem může být jen jeden. Jen jeden bude na rok držitelem putovního poháru a bude mít za úkol ho celý rok leštit  a opečovávát a samozřejmě ho vítězství zavazuje k účasti na dalším ročníku. Putovní pohár celou dobu dráždil závodníky, vystaven na dřevěném plůtku cvičáku. Ukrást se ho nikomu nepodařilo, ba málem ho nedostal ani právoplatný vítěz. Během závodu totiž k plotu přimrzl tak důkladně, že musel být pracně odmražen prostřednictvím horké čajové konvice, aby mohl být předán vítězi.  A vítězem se malinko nečekaně, potichu a nenápadně stal šikovný Jirka Nováků se svojí choďačkou  Bessinkou, kterému se vyplatilo spěchat pomalu a předstihnout tak ve svém druhém ročníku i léty ostřílené bojovníky. Holt mládí má své kvality, na které my, postarší generace už zdaleka nemáme. Stejně však vyhráli všichni.  Všichni, kteří se náramně bavili a úžasně si užili nádherného zimního dne. A myslím, že ani náš novopečený psovod, pro kterého to byla závodnická premiéra, nelitoval, že svůj vyhřátý pelíšek ráno opustil a dobře se po celý den bavil.  A to mě těší na letošním ročníku nejvíce! Jedno malinkaté vítězství patří rovněž Čakirce, která při návratu z cvičáku prvně v životě  hupsla nejenom dobrovolně, ale dokonce s nadšením do kufru auta, aby se pak doma mohla oddat zaslouženému odpočinku. Prospělo to ovšem i Dixince, protože konečně měla jednou zasloužený klid od své větší trapičky a užila si to své – sama doma.

Fotek je málo, protože jsem ukecaná a zapomínám fotit. Ale na webu našeho cvičáku se brzy jistě objeví fotek, které dokreslí atmosféru, dostatek.

14.1. Dodatek - právě jsme obdrželi odkaz na spoustu nádherných fotek, kde uvidíte jak jezevčíčka, tak i nedobytný pohár i boxera paničce na zádech a ovšemže roztomilý kukuč psí vítězky Bessinky...Děkujeme!!!