Závod o Vodňanský pohárek
Na loňském ročníku jsme s Bertem odstartovali naši sportovní kariéru a i když jsme se umístili na 18. místě z 24 pejsků, neumějíc aport a štěkání na povel, moc se mi tam líbilo. Jak vybavenost areálu a prvotřídní kantýna, tak hlavně skvělá a příjemná atmosféra závodů, na níž má určitě zásadní podíl charismatický pan rozhodčí JUDr. Stanislav Gryc. A tak, když mi přišla poštou pozvánka na letošní 5. ročník, což je samo o sobě věc v dnešní době nevídaná, neváhala jsem s přihláškou.
Přestože v propozicích bylo jasně napsáno, že přejímka psů končí v 8:30, moc jsem ráno manžela nepopoháněla, vždyť všechny kynologické akce, co znám, před devátou nezačaly.
A tak není divu, že po příjezdu k vodňanskému cvičišti ve mně pořádně hrklo – všichni účastnící již byli vzorně nastoupeni a pořadatel udílel první pokyny! Doběhla jsem s jazykem na vestě a naštěstí nám vstřícně dovolili ještě se přiřadit. Po tomto nepřehlédnutelném entrée mi byl ihned nabídnut sáček k losování pořadového čísla. Ulovila jsem sympatické číslo deset a ihned obdržela jeho samolepkovou podobu. Startovní čísla jsme si vzájemně nalepili na záda, čím závody značně nabyly na profesionalitě. Ovšem hlavní výhoda spočívala v jasném přehledu, kdo s kým a v jakém pořadí nastupuje a která dvojice je právě v akci.
Sotva jsem dohonila propáslé formality, mohla jsem se rozhlédnout po nemalé konkurenci. Devatenáct psovodů z celého kraje s pestrou přehlídkou psích plemen, počínaje hezounkou šeltičkou přes RR, včetně dvou dalmatinů, to slibovalo zajímavou podívanou. Pro moji nedochvilnost jsme nestihli zkusit si překážky a rozcvičit se. Velká chyba. Pejskové měli zase svůj den a hodně se činili přivést pánečky k depresím. Nechápu, jak si mohou lidé pořizovat psy k regeneraci nervů? Téměř každý pes se v odložení zvedal a pečlivě očichával místo odložení, jiní brali aport jako příjemnou hru na honěnou a především doplněk ve formě skoku přes metrovou překážku tam i zpět se stal kamenem úrazu téměř všech psů, jakoby se domluvili.
Jako diváci jsme dospěli k závěru, že cvičiště je slušně napachováno a Bert mi to potvrdil už v při cviku přivolání. Protože právě v okamžik povelu se pevně rozhodl pečlivě pokropit trs trávy a teprve po svědomitém vykonání a kontrolním očichání se přiřadil k mé noze. Naštěstí měl pan rozhodčí pro toto jednání psa pochopení a nepotrestal nás ztrátou bodu. Ta nás potkala až za cvik „Štěkání“ na povel. Bert dával pozor a snaživě vyskočil do vzduchu ve snaze vymáčknout ze sebe nějaký ten hlásek. Takže za změnu polohy a nevýraznost projevu jsme dva bodíky ztratili. Čert je vem, hlavně když pejsánek zaštěkal. (Klidně na něj ale prásknu, že když štěká před talířem vařeného kuřete, je jeho štěkot na vatu do uší…) Za aport jsme dostali vééélikou pochvalu, nechápala jsem sice proč, když Bert předsedl pěkně našišato, ale v závěru soutěže kdy pan rozhodčí měl přednášku o aportu jsem pochopila. Hlavní zrada přišla až na metrovce, kdy po povelu se Bert zase(!) rozhodl upřednostnit áčko, pročež zahájil smyk stranou a byl odloven, zepsut a vyslán ke skoku opětovně. Stálo nás to pět bodů. Aspoň že tak, stát se nám to u předchozí rozhodčí, nezbyl by ani bodík. Ještě že v ZZO mají pro drzé pejsky větší pochopení. Ovšem za způsob přeskoku plavmo bez dotyku jsme zase obdrželi pochvalu! Dokonce jsme později byli kladeni za vzor jiným pejskům se slovy „Když to bez zvláštní námahy dokáže takovéto tele, tak proč mají problém psí atleti?!“
Celkově jsme obdrželi krásných 93 bodíků, cviky ZZO byly doplněny, jak jste jistě postřehli, štěkáním a překážkami. Když byly zveřejněny bodíky ostatních účastníků, nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že více bodů než Bert získali pouze dva pejsci – shodně po 94 bodech. O první pořadí tak rozhodl los. I tak jsem pořád myslela, že mám vlčí mhu. Až když mi do ruky opravdu vrazili pohár, uvěřila jsem. Jupíííí!
A na závěr jsme se dozvěděli, jak je to s tím aportem. Pan rozhodčí vytknul časté použití míčku jako aportu. Jednak se míček rád zakutálí a pes ho marně hledá, jednak svádí psa ke hraní. Druhá věc se týká házení. Hodně psovodů se snažilo odhodit aport co nejdál. Ale pan rozhodčí nás ubezpečil, že na hodnocení postačí předepsaných deset kroků. Delší vzdálenost zase svádí psa ke hraní si s aportem a tedy překusování a tudíž zbytečné ztrátě bodů, či snižuje rychlost, popřípadě pes aport pracně hledá a při tom mám příležitost zaujmout se něčím jiným. (Třeba myší dírou. Co Berte!? ) Tak na to myslete a cvičte s činkou. Mně daleké odhození rozhodně nehrozí. Když vzpomenu na naše ZZO, kde jsem místo aportu použila pešíka, házela ho proti větru a vítr mi ho dvakrát přinesl takřka k nohám, vím, že má pan rozhodčí pravdu a pamětiva jeho slov držím se činky jak křesťanské víry...