V polovině měsíce nás konečně na skok navštívilo jaro.  Abychom je správně oslavili a rozhýbali se, přihlásili jsme se, jako každý rok, na Vodňanský pohárek. Ostatně, co by si tam bez hovawartů počali, už nás nedočkavě vyhlíželi.  No dobře, uvažovala jsem, že jim letos, v rámci úsporných opatření nedám přivydělat, ale byla jsem ukecána, že tentokrát vytvoříme početnější tým Prachatic a zkuste takové návnadě odolat.  Na Vodňanský cvičák jezdím moc ráda, i když jim vždycky dojde strava v bufetu předčasně.  Obvykle čekám, až budu mít výkon za sebou, tréma ze mě spadne a žaludek se opět vymaní ze svého sevření.   Letos jsem si vylosovala číslo 19, což mě ohledně místního gulášku zcela knokautovalo.   

Psí holky, po několika měsíčním absťáku, nadchlo prostředí závodiště a jejich energie doslova přetékala a překypovala.  Byly připraveny sežrat každého, či každou kolem dokola a v tahu si nezadaly se statným volem. Rychle jsem dolepila chybějící známky do průkazek a představte si, nezapomněla jsem si ani jeden očkovací průkaz. Ba, musím se pochválit, už to mám vychytané skoro dokonale. Nezapomněla jsem doma ani vodítka, ani piškoty a ani, považte, řetízkové obojky.   Losování vyšlo skvěle, konečně jsme nešli s Martinem těsně za sebou a to mi dovolilo pokusit se fotografovat. Pokusit, poněvadž pan rozhodčí využil celý prostor cvičiště a ty fotky s přiblížením jsou vskutku odrazující.   Před losováním se provedla zkouška neútočnosti psa a Czakira nesežrala pana rozhodčího, ostatně, byla by to škoda, protože ho čekala právě dnes premiéra. První závod v kariéře.

Připodotknu, kdyby to nebylo z fotografické dokumentace jasné, že letos cviky ZZO doplňovaly na sto bodů cviky  skupinky a odložení z kategorie BH. Martin s Dixie tak unikli potupnému Štěkání, při kterém, v lepším případě, vypadá Dixie jak dusící se pes.

Z našich týmů první nastoupil bígl Rocky, znechucený nepříjemnou reakcí našich holek na jeho láskyplný zájem.  Dle mého názoru je to nejvychovanější a nejvycvičenější bíglík v republice a jako (pravděpodobně) jediný svého plemene má skvělé přivolání. Ale nebyl by to on, kdyby si cviky nevyložil malinko po svém.  Při vstávání do sedu občas upadl, možná únavou, zpět do lehu, ale ve chvíli, kdy byl na řadě aport, radostně ožil.    Předvedl velmi ochotný a bleskurychlý aport a položil ho pánečkovi k nohám, což je v kategorii ZZO dostačující výkon. Bohužel, při zvedání aportu byl rychlejší o pár vteřin, než psovod a vyzval ho, k pobavení diváků,  k prodloužení hry.   Brzy poté nastoupil náš premiérový tým a obě holky, lidská i psí, se přes veškerou trému zdárně přenesly, abychom na ně mohly být jaksepatří pyšné.  Zvolily neobvyklý aport v podobě suché haluze, který cvičební řád nevylučuje a tato rafinovanost jim oprávněně přinesla cenné body.

Ačkoliv jsem vkládala do Dixie velké naděje, protože poslední dobou cvičí svižně jako fretka, jakmile se ocitli oba naši vynervovaní závodníci před rozhodčím, padla na ně tréma a svázala jim tělo i tlapky.  Dixie se opět ohlížela, kde tesař nechal díru a bylo na ní vidět, že její mozek zaměstnává něco jiného, než sledování pána.  Naše dvojice zkrátka nemá čas, aby se sehrála mezi sebou.  Místo aby pes se držel pána, drží se pán psa a zpomalují, zpomalují. Skvěle vyšel Dixie aport. Sice vyběhnutí bylo všelijaké, ale jakmile je na trati, už ví, co se od ní čeká. Úspěšný aport z Martina sňal stres a v tu chvíli zazářili oba – on i pes,  Dixie se v uvolnění radostně rozmávala ocáskem., pěkný pár to napohled.  Vzápětí šli do skupinky opět strnule krokem robotů.  Přesto to mohl být jejich nejlepší dosavadní závodní výkon, kdyby ovšem... Kdyby Dixie nevstala z odložení ve chvíli, kdy byl pro ni vyslán psovod, což přineslo nečekané zklamání, Dixie má totiž znamenité odložení (jako většina hovawartů).  Zas, pokud porovnám její loňský výkon s letošním, kdy „únavou“ spadla z nejpřívětivějšího áčka na okrese, opravdu došlo k výraznému pokroku.

Mezi číslem deset a devatenáct je dost prostoru na pořádné vyvenčení a tak jsme tradičně vyběhli na kopec tyčící se nad Vodňanami.  Možná má i své jméno, ale není mi známo. Už na jeho úpatí byl postaven z dřevěných klád neobvyklý pavilon, ve srázu prudké schodiště vedlo na vyhlídkovou lávku, která zlákala Martina s Dixie a já s Czakirou jsme to vzali z opačné strany, abychom se sešli nahoře. Snažíme se i na vycházkách, aby pes spolupracoval se svým psovodem.  Nad srázem zvětřila Czakira ztracenou dvojici a hnala se jim jak vítr naproti po jeho kraji.  Všimla jsem si, že část pěšiny je podemleta erozí a kořeny stromů visí nad hlubinou v místě, kde hodlala  Czakira proběhnout. Srdce mi skočilo až  do krku v panice, že mi pes sletí z desetimetrového srázu.  A v tu chvíli jsem ocenila podruhé v životě Czakiřino dokonalé přivolání.  Metr od nebezpečného místa jsem ji na fleku otočila  povelem a když na mě rozjařeně skočila, zulíbala bych tu její štíhlou hlavičku.  Je to zkrátka moje zlatíčko. Možná je praštěná, ale poslouchat umí.  Když jsem se oklepala z prožitého, překvapilo nás čilé budování nového areálu v místech, kde loni rostl pouze les. Vodňany prý žijí a bylo to znát. Sice jsme netušili, čemu postavené rampy, prolézačky, koše a terasy budou sloužit, ale hned jsme je vynalézavě uplatnili ve hře s chlupáčema.  Zatrhla jsem jim jen šplhání na věž, protože Dixie opravdu statečně hodlala pánečka následovat a mně už jeden nervový šok pro ten den stačil.

Vrátili jsme se právě včas, abychom mohli obdivovat cvičení se psem na invalidním vozíčku.  Byla to nádhera, fakt bych vám přála vidět ten koncert, který předvedl sehraný tým dívka a pes.  Neumíte si představit, jak šikovní oba byli. Není určitě snadné takového výkonu dosáhnout a člověk nemůže neobdivovat tak skvěle odvedenou práci. Však nám dali pěkně na frak a na obzoru byla pohárová pozice.

Jak jsem se tak chystala k závodnímu výkonu, byla jsem upozorněna, že Czakira nemá na krčku předepsaný řetízek.  Přátelé, vůbec vás nezachrání, že si řetízky nezapomenete. Musíte je také použít!  Dixie tak odcvičila svojí sestavu ve svém širokém obojku. Naštěstí její načechraná hříva dokonale skrývá, co má ten pes na krku. To by se pan rozhočí divil.

Pár psů poté nastoupila moje vlastní maličkost a předvedly jsme naše klasické chyby. Mizerné odběhnutí na Volnu, křivá zalehnutí, válení se psa na kýtě, hlava až vyvrácená překusy  aportu a nejhorší byla skupinka bez vodítka, kdy Czakira s nadějí zamířila místo do skupinky k východu, což jsem jí musela dalším povelem zatrhnout. Ale abych nepomlouvala jen Czakiru, zase jsem chodila v pomalém tempu a při ukončení ve skupince na vodítku jsem pronesla zřetelné Sední! Pro pána krále, v BH, jak mě to mohlo napadnout. I tak nám dal pan rozhodčí 86 bodů. Mám takový pocit, že všichni rozhodčí Czakiře malinko nadržují pro její nadšeně nepřehlédnutelný projev.

Už je závod u konce a zdá se, že je rozhodnuto. Ne ne?

Tým Prachaticka překvapil, když vytáhl eso z rukávu v podobě háravky.  Veni, vidi, vici, přišel jsem, viděl jsem a zvítězil jsem. Přesně tak nastoupilo holčičí duo a zlatý Vodňanský pohárek odputoval do Prachatic.   Přestože jsme obsadili poslední tři místa, celkové průměrné skóre našeho týmu vyšlo báječně. 

Počasí se zrovna moc nevytáhlo. V první polovině závodu se zvedl nepříjemný studený vítr, který z vás vysál zbytky tepla a přinutil drkotat zoubky. Vítr přihnal dešťové mraky, které nás zkropili jak mrkvičku na zahrádce. Déšť je katastrofa hlavně pro pana rozdhodčího, zvlášť když se hodně dlouho shání deštník, který nepatří do běžné výbavy kynologů.  Aprílové počasí se po přeháňce umoudřilo a závod končil na sluncem rozzářeném place. Konečně jsme se zahřáli.

Chválit bezproblémovou organizaci je v případě ZKO Vodňany nošení dříví do lesa. Pochválím tedy absenci klíšťat, kterým v letošním zimním jaru snad trochu omrzly nožičky a trávník se jimi nehemžil, jako v jiných letech.   

Svoje pojednání bych uzavřela konstatováním, že výrazně ubylo začátečníků, utkali se převážně ostřílení vlci (či lasičky), což vede k absenci srandy a bylo by žádoucí tento prvek vrátit do hry.  Debutanti neváhejte, pouťácký  typ závodů je určen hlavně pro vás a odvaha nést kůži na trh se cení víc, než poháry. Pište tedy přihlášky na Perníkovou kost!

P.S. Důležité: zlanařila jsem další dvě dobré duše na čtečku!