Manžel už byl tak zblblý z mých aktivit se psem, že při vyjíždění auta nabral směr Vodňany…“Kam jedeš?“, ptám se. „No přece do Vodňan?!“ „Jenže závody ve Vodňanech jsou až příští týden…dneska je máme ve Vimperku…“ 

„Kdo se v tom má vyznat, tak proč nic neřekneš?“

„Já myslela, že to víš, když jsme spolu probírali nedávno, jestli tam ještě trefíme?“ 

Ale když už jsme v diskusi, je třeba kout železo:  

„Počkal bys chvilku po zahájení, víš, Magda říkala, že na stopy se pojede autem, tak abychom tam s Bertem někde trapně nezůstali. Neboj, to nebude dlouho trvat, stopou se bude začínat a pak můžeš jet domů…prosím prosím…“ 

„To toho zas tenhle víkend udělám,“ bručel, ale já už věděla, že mám vyhráno.  

„Dáš si kafe, počasí je docela pěkný, to bude dobrý! 

Ačkoliv se o volná místa na závod téměř svedl boj a již měsíc dopředu bylo obsazeno, účastníků se k mému překvapení nakonec tak moc nebylo. Stalo se tak díky přesunu závodů družstev v Netolicích na totožný termín, takže řada psovodů dala přednost jim. 

 „Tak vidíš,“  utěšovala jsem manžela, „je nás jen pár, tak to půjde děsně rychle, klidně počkej!“

 Na rozcvičku na place nějak nezbyl čas, vyjeli jsme dlouho a tak jsem akorát tak stihla Berta šoupnout do odkládačky.

 Vylosovala jsem si číslo pět, nastupovali jsme tedy poslední (jak jinak).  Na nástupu paní rozhodčí vyhlásila, že se stopami počkáme až po poslušnosti, protože terén je místy ještě zamrzlý, tak aby roztál.  A tak  šel na plac první pejsek a já šla takticky vysvětlit drahé polovičce, že bude muset čekat přece jen o něco déle, než byl původní předpoklad.  Má se mnou svatou trpělivost. Šel si dát to kafe.

 Ačkoliv teploty tomu ještě neodpovídaly, ve vzduchu bylo jaro, či co, a psiska dělala, jak když v životě necvičila. Dokonce i  velice šikovní pejsci, kteří nás na závodech vždy převálcují, dělali chyby, že psovodi byli čím dál více rozmrzelí.  Nevěřícně jsem kroutila hlavou a říkal si „Co to udělá s Bertem?“  Ráno jsem byla přesvědčená, že má náladu vynikající, ale tady mě skoro nevnímá. Včas jsem psa vylovila z boxu a šla ho převenčit, rozcvičit  a namotivovat.  Pořád ještě to vypadalo, že pes má vynikající náladu. Až moc.

 Při cviku „Volno“  mě Bert nechtěl moc opustit a  tak nás rozhodčí vyzvala k opakování povelu. Na druhé „Volno“ to vzal Bert doslova a rozverně odkvapil do Paďous. Zdálo se, že už se nevrátí. Vrátil a vyhnuli jsme se tak diskvalifikaci. Ovšem jistá rozvernost nás provázela ještě při chůzi,  vesele si poskakoval.  I půl metru přede mnou. Obzvlášť změna tempa chůze na klus se Bertovi líbila.  Hula hop a hopsasá!  Polohy taky nic moc.  Zalehl jak blesk, to jo. Ovšem „Vstaň“ asi neslyšel, či co, musela jsem opakovat povel.  Před štěkáním je problém, že než si rozhodčí vše zapíše, Bert ztratí koncentraci a čumí po vejrech. Asi při tom ani neslyší a nevidí, protože jsem mu marně mávala prstíkem před čumcem. Dlouhý reflexní oblouk, řekla bych. Než mu informace dojela do mozečku,  rozhodčí se rozhodla, že neštěká a poslala nás pro aport. Aport začal hezky, jako obvykle. Bert vyletěl, čuchl k aportu, čuchl k zemi a už po ní jel. Nemohla jsem zařvat „Tě zabiju!“ , zařvala jsem znovu „Aport!“  tak zabijáckým tónem, že ubohý pes při přinášení ani nepřekousl.  Následoval skok přes překážku.  Řekla jsem „Vpřed!“ a Bert se rozběhl, udělal prvotřídní smyk stranou a přelezl áčko.  Překážka jako překážka, ne? A áčko má radši! Apeluji na vedoucí cvičáků: „Prosím vás, nestavte překážky hned vedle sebe!!!“ 

Odložení je brnkačka, ale i tam se podařilo Bertovi ztratit bodík. Totiž, než rozhodčí sehnala psa, který přecvičí po dobu našeho odložení, tak se mi Bert při čekání neustále skládal do polohy lehni. Zdůraznila jsem mu, že má sedět. A když řekla paní rozhodčí „Odložit psa!“, tak Bert fakt „nevěděl“, jestli teda jako už se zalehnout má. Ta panička neví, co chce?! Ležíš - sedni, sedíš –lehni? (No, zabít málo…) 

Bylo mi smutno, ale zapadly jsme do celkového pocitu smutku ostatních psovodů. Říkala jsem si, že na zkouškách když si ohlídám překážku a vyburcuji štěkání včas, tak zase ztráty tentokrát nebyly tak velké – tu bod, tu tři, ale nikde pět, či osm, jako na podzimních zkouškách…To jsem netušila, že to nejhorší teprve přijde. Bylo po jedenácté, když jsme vyrazili na stopu.  Manžel nadšením nehýřil, obzvlášť když jsem mu vylíčila neslavný průběh první části. Stopu jsem šlapala jako poslední. To abych lépe viděla hezké výkony ostatních psů. Přesto  jsem byla dost klidná. (Koneckonců Bert nedošel v životě jen dvě stopy. Tu předloňskou zkouškovou, kde ve vichru přešel lom, ale protože jsem zapomněla kde je a pošlapala jsem co se dalo, už jsem ho nedokázala navést a podzimní tréninkovou, kde byl tak nadšen cizí čičinkou, že jsem musela před něj hodit předmět a stopu ukončit.)  Na Hajné hoře se Bertovi líbilo. Nadšeně se rozhlížel, asi si představoval, jak by se hezky dalo na takových travnatých plochách vylítat. Čuchal už po vyndání z auta, louka byla pohnojena kobylincema,  to doma nemá…Zadoufala jsem, že se mu tudíž i stopička bude líbit. 

Líbila. Asi tak dvacet kroků, pak už mu začalo být podezřelé, že nikde žádný salámek.  Začal se courat a čuchat trochu okolo. Ale pořád ještě šel. Plížil se.  Konečně předmět, tak  rychle zalehl a těšil se na odměnu. Jásavě jsem ho pochválila, radujíce se, že aspoň jeden předmět máme.  „No to snad né?“, pomyslel si Bert, „tak já se tu namáhám a vono nic nekápne? Jen blbá pochvala? Fakt nic?“ Ohlížel se , jestli náhodou ještě něco nedoluji z kapsy. „Hledej, stopa!“  „Jak stopa? A co bakšiš? Nic? No téééda.  Kde že maj ty veverky????“   Paní rozhodčí projevovala velkou trpělivost. Zatímco mně  perlil pot po zádech, Bert lelkoval a lelkoval.  Když už se zdálo, že se rozešel a konec stopovačky se zase ocitl v mých dlaních, udělal velký oblouk vlevo, pak vpravo a pak se s klidem natáhl, jako že počká, až mě to přestane bavit. Hanbou bych se propadla pod zem. Pes, který by byl prvně na stopě by projevil více profesionality. „Tak to ukončíme…“, řekla rozhodčí a dala nám čtyři bodíky z milosti.  Musela jsem se rozdýchat. „Ty chlupatá bestie! Nejradši bych tě tou tyčkou přetáhla!“ Lidičky, jak mě svrběla ruka…V tu chvíli jsem byla saďour jak vyšitej. Kdyby nebyli diváci v okolí, nevím, nevím…Bert se tvářil, jako že nic, já muzikant, dělej, ať jsme v autě a „už bychom mohli domů, ne?“ „Se zlobíš,  paničko? A próóóč?“  

„Bude to trvat ještě dlouho? Už můžu domů?“, ptal se unuděný manžel, kterého jsem ani úspěšnou stopou potěšit nemohla. „Domů nejezdi, teď už jen skupinové cviky a to půjde rychle, pojď si dát klobásu k obědu, ať nemáš hlad.“ 

Zavrčel něco o tom, že zůstane v autě, neboť je tam teplo a má aspoň rádio. 

Skupinu jsem málem zmeškala. Viděla jsem nastoupeného psa ze ZOP, tak jsem čekala na naši kategorii. Nedošlo mi, že je to pes doplňkový…a čeká se jen na mě. Celkovou ztrátu bodů už jsme stejně nemohli dohonit. Při zkouškách už bychom do skupiny připuštěni nebyli. Aúú. Neobvyklý materiál překvapil plochou vystlanou pet-lahvemi.  Překvapil i pejsky. 

Umístili jsme se tak, jak jsme si zasloužili. V souladu se startovním pořadím a naší tradicí na čestném pátém místě.  Oproti místu čtvrtému jsme na tom ovšem byli lépe,  neboť jsme dostali navíc k ostatním cenám ještě cenu útěchy – čokoládu.  Je prý dobrá na nervy.  (To by jí musel být vagón na ty moje nebohé...)

A náladu mi ani nespravilo, že kategorii ZOP vyhrál pes  s 83 bodíky, poněvadž a to vám musím prozradit, ve Vimperku mají pro závodníky vždy připraveny super špičkové ceny!  To se nedá ani vyprávět, to musíte vidět!  Vsadím boty, že takové nemají ani na mistráku…Museli jsme závodit v ZPU1? Měli jsme to zapotřebí? No měli, ale takhle jsem si to nepředstavovala…

(K manželově „radosti“ jsme byli ve čtyři doma.  Po střechách pak lezl do setmění, asi, abych měla výčitky svědomí. Se mi zdá, že brzy budu chodit pěšky.   Příští sobotu  budu zpívat „Kdyby byl Bavorov co jsou Vodňany“, až si to budu po svých štrádovat domů. Z Bavorova už je to k nám coby kamenem dohodil.)