Majitelé hovíků, kteří se snaží  své chlupaté společníky po psovsku vzdělat, tedy vycvičit, často narazí na houževnatý problém – jak naučit psa aportovat?  Není pravda, že hovawarti nejsou aportéři. Někteří jsou. Sama jednoho mám a věřte mi, že Czakira  v aportu strčí do kapsy hromadu aportérů z plemen,  kteří se chlubí vlohami k aportu. Přiaportuje cokoliv, včetně kovových předmětů. Učit jsem ji to téměř nemusela, jen jsem malinko doladila formu.  Nicméně – drtivá většina hovawartů si myslí, že nosit aport v tlamě je hnus největší a nechápou, co na tom lidé mají. Takový byl Bert a taková je Dixie.

S Bertem jsem se hodně natrápila. Chtěla jsem dosáhnout na zkoušky a ve většině je prostě ztráta deseti bodů ztráta deseti bodů.  Dělala jsem doslova psí kusy, abych mu aport zatraktivnila. Tahala ho na provaze, mazala špekem, obalovala kožešinou,  všechny možné i nemožné metody, které mi byly na cvičáku navrhnuty jsem trpělivě aplikovala a zkoušela. Pes měl stále tvrdohlavý názor „nos si to sama“. Ze všeho nejvíce mi na cvičáku vštěpovali, že aport se nikdy nesmí učit na žrádlo, protože pes pak pouští. Jenže Bert byl odjakživa motivovatelný jedině přes  tlamu. Jakožto „nekořistníka“ ho míček téměř nezajímal. Pak jsme byli na táboře a kromě jiného se ve večerních hodinách teorie probíral aport. A ač si to nemyslíte, tak většina sportovně aktivních psů na vyšší úrovni měla (a možná bych mohla vsadit boty, že je to tak i dneska) udělaný takzvaný „nucák“ – tedy aport naučený donucovací metodou.  V době, kdy jsem Berta cvičila, o pozitivních metodách ještě nebylo slyšet, byly doslova v plenkách, ale od samotného příchodu psa jsem věděla, že svého psa nebudu jakkoliv trápit. Přesto jsem si metodu, jak psa naučit spolehlivý aport, vyposlechla od začátku do konce do všech podrobností. A hlavou mi probleskla myšlenka, když to jde takhle po zlém, proč by to nemělo jít úplně stejně po dobrém. Jedno mi bylo jasné – nikdy nesmím odměnit psa, který aport právě upustil. A na tomto základě jsem začala s „piškotovým“ aportem a aport se pro nás stal natolik lehkým cvikem, že jsme zvládli i to IPO.

Dneska už se o aportu postaveném pozitivní motivací můžete dočíst leckde.  Zdaleka nejsem jediná, kdo takhle psa naučil spolehlivě aportovat po dobrém. Za sebe můžu říct – funguje to.

Oprostěme především aport od mísení jeho provedení s hrou. Hra je hra, aport je aport a aport je CVIK. Proto si vydělme na výcvik předepsanou 600-ti gramovou činku (nebo i lehčí u štěněte) a NIKDY ji nepoužívejme ke hře. Této čince dopřejeme status vzácného předmětu, který za zvláštních okolností můžeme vyjímečně psovi půjčit, ale jinak jsme jeho nepopiratelnými vládci a majiteli. V očích psa tak stavíme obraz převzácné kořisti.  Nikdy ji nenechávejte psovi jen tak na okusování a hraní. Vždy ji bedlivě hlídejte a včas zbalte.   Dále si uvědomte, jak cvik aport vypadá a pečlivě pročtěte zkušební řád. Je v něm všechno. Jak pevně pes činku má držet, jak má při odevzdání sedět, jak ji má sebrat a jak se vracet. Všechno si to v duchu přehrávejte po částech, abyste jasněji viděli cestu, na kterou se vydáváme. Nácvik aportu se děje rozfázovaně, krok za krokem. Pokud používáte kliker, tady ho oceníte. K nácviku aportu už by měl pes dobře umět předsednutí a přiřazení k noze. Nemusíte odměňovat vysloveně piškotem. Zvolte osvědčenou formu, kterou má váš pes nejraději. Klidně to může být i míček.

První fáze. Naším prvním úkolem je, aby vzal pes činku ochotně do tlamy.  Ani tak banální věc nemusí být samozřejmostí u všech psů. Pokud k ní má vysloveně odpor, je asi nejsprávnějším postupem odměnit  zpočátku každý zájem o činku, třeba i prosté přičichnutí. Nácvik provádíme ve známém prostředí bez všech vedlejších ruchů, dbáme na klid. Jakmile je pes ochoten vzít činku do tlamy, je vyhráno.  Uchopení doprovázím povelem „Drž!“. V počátku nácviku ponechávám aport v tlamě psa skutečně jen pár vteřin a hned následuje (klik)“Pusť!“ a odměna.  Stačí chvilka, ale nácvik zopakujeme několikrát za den. Když pes na povel „Drž“ ochotně otvírá tlamu a podrží aport, začneme dbát na jeho polohu. Necháme ho předsednout a nacvičujeme povel stejně, jako předtím. V podstatě učíme  cvik aportu od konce. Jako první se pes učí držet a odevzdat aport z předsednutí. Od samotného počátku dáváme pozor, aby pes nepustil činku dříve, než ji při odbírání uchopíme!!! Povel „Pusť“ přijde až ve chvíli, kdy činku bezpečně držíme.  Pokud ji pes předčasně pustí a spadne na zem, smůla, žádná odměna nesmí přijít.  Funguje-li držení a odebírání bez chyby, začneme postupně prodlužovat dobu držení, až se dostaneme na pět vteřin a poté i o něco déle. Záleží na ochotě psa, jak ho nácvik baví a  dáváme si záležet na tom, aby ho to bavilo a uvolnění přicházelo ve chvíli, kdy se baví nejvíce.  Když pes spolehlivě drží, začneme zvýšeně dbát na to, JAK drží. Činka mu nesmí sama vypadávat z tlamy, musí ji držet stisklými zuby a uvolnit až po povelu „Pusť“. A také ji nesmí překusovat – přežvykovat. Po celou dobu ji má držet stejně skouslou. Proto překus okomentujte záporným slůvkem „NE!“ a neodměňujte.  Je moc důležité, aby pes nepouštěl bez povelu ve chvíli, kdy se činky dotkneme. Takže začneme s nácvikem, aby pes tyto situace přesně rozlišoval. Pokud se pes rád přetahuje, je tady vhodné upevnit držení samostatně přetahováním.  Při něm se hra uplatní, ale stále dodržujeme ukončení pomocí Pusť a odměny. Nenecháme psa, aby zvítězil  a odbíhal s činkou OD nás. První fáze nácviku je hotová ve chvíli, kdy pes na povel Drž ochotně a aktivně uchopí podávanou činku a drží ji v sedu klidně a pevně do povelu Pusť.  A máme aport skoro v kapse.

Druhá fáze. Aby pes mohl činku správně odevzdat (to už umíme), musí ji umět přinést.  A to je náplní nácviku druhé části. Naučíme se všeobecně velmi užitečný povel a to je „Podej!“ (nebo „Přines“, jak je komu libo). Náš pes už umí činku na povel uchopit, tak mu to malinko ztížíme. Místo, aby měl aport před čumákem, dáme mu ho o něco níž.  Mělo by to fungovat, natěšený pes se po čince shýbne. Když mu to jde, dáme mu ji ještě níž. A dáme mu ji na zem. Jakmile ji zvedá ze země před sebou, přecházím na povel „Podej!“.  Další postup je jasný, pes zvedá činku ze země a odevzdává. Nejprve je krok před psem, pak dva a pomalu prodlužujeme vzdálenost a když nám to jde, můžeme činku na kratší vzdálenost odhazovat. U povelu „Podej“ já moc nedbám na polohu psa při odevzdávání. Jde mi o to, aby pes ochotně vyběhl a podal mi do ruky předmět, pro který ho vyšlu.  Časem zaměním činku za libovolný předmět, na který ukážu – ale to už tolik s nácvikem samotného aportu nesouvisí.  Na co ale dbám vždycky – aby pes trpělivě vyčkal povelu Pusť a nepustil předmět dřív, než si ho tímto způsobem přeberu.  Jakmile pes na povel „Podej“ vybíhá a přináší spolehlivě činku, kterou správným způsobem odevzdá, už sami vidíte, že je téměř hotovo. Tato fáze je poměrně krátká, psy totiž mnohem více baví, než předchozí „statický“ nácvik držení. V čem je třeba být naprosto důsledný je spolehlivost. Jednou odhozený aport se musí přinést vždycky (proto ho neházejte tam, odkud ho těžko pes vyprostí). Nedělejte najednou víc, jak dva tři správné pokusy, ať psa neznudíte nebo neutaháte. Méně je v případě psů, co něco neradi nosí v tlamě, vždycky více. Pes by neměl v podstatě přijít na možnost aport nepřinést.

Třetí fáze. Ta už je jasná i začátečníkům. Teď spojíme všechno naučené  dohromady do jednoho cviku pod povelem „Aport!“.  Psa si před vysláním přiřadíme k noze, po povelu „Aport!“ přidáme už známý „Podej!“ (brzy necháme vymizet). Zpočátku psa necháme vybíhat bezprostředně po odhození aportu. Po uchopení přidáme „Ke mně!“, aby pes věděl, že chceme předsednutí. A odebírání aportu umíme.   A téměř hotovo. Teď se pomalu propracujeme k tomu, aby si pes všechny pomocné povely shrnul pod povel „Aport!“, pak budeme trénovat jeho trpělivost při čekání na povel (dokud mu to nejde, přidržíme si ho za obojek).  Nepřiřazujeme psa k noze ani zdaleka pokaždé. Pes si to hrozně rychle spojí a pak se moc rád přiřazuje po odevzdání aportu, aniž by vyčkával povelu. „K noze“  do aportu nepatří.  V tuto chvíli se cítíte jako King. Váš pes konečně umí aport. Ale to víte, je to jako u všech cviků. Vždycky je na čem pracovat. Piškotový aport má jednu velkou výhodu – pes nepřekusuje. A jednu nevýhodu – je pomalý. Pes, co je aport takto naučený, nemá rychlost a razanci kořistníka, který se po aportu vrhne s nadšením. Ale na tom se dá pracovat.  Existuje spousta her, při kterých se již naučený aport zrychluje. A z vlastní zkušenosti si myslím, že je lépe obdobně  postupovat i u přirozených aportérů, protože ti se v překusech přímo radostně vyžívají, viď Czakirko?  Až aport zvládnete v domácím klidném prostředí, rozšíříte nácvik na rušnější místa. Určitě si s radostí půjdete zazávodit. V atmosféře závodů se často rozhodí i pes, který vám už bezvadně aportoval. Ani tady ho nenechte přijít na možnost aport nepřinést. Dovolte se rozhodčího a cvik vždy dokončete, i když bude bodově anulován.  Odhodíte-li aport blbě, neposílejte pro něj psa.  A až vám to půjde, začněte učit psa chůzi s aportem v tlamě, aby si zvykal dělat s aportem v tlamě i další činnosti. Brzy s ním bude skákat i přes překážky. IPO už na vás volá! (A pak že to do tlamy nevezme.)