Otevřu a vidím podivnou osobu  snědé pleti s rozhrkaným bicyklem. Nic moc pocit, když bydlíte na okraji vesnice a už se stmívá. To podivné individum pozdravilo a pravilo: „Mohl bych dostat sklenici vody?“ Ta prosba mě docela překvapila, ale nikdy neumím slušnou žádost odmítnout,  takže  odpovím: „Dobře, chvilku počkejte!“, pro jistotu pečlivě zavírám dveře (mají zvenku místo kliky kouli) a jdu do kuchyně nalít do sklenice minerálku. Cestou zpět pouštím  Berta a nechávám ho stát ve dveřích. Návštěvník uchopí sklenici a říká s respektem: „Páni, vy máte ale velkého psa! Kouše???!“ Protože se mi návštěva dvakrát nelíbí, hned nadšeně přitakám: „No, to se ví, že kouše. Proto ho taky máme! Ten je šlechtěný speciálně na hlídání! Je strašně ostrej! Kam se hrabou vlčáci!“ 

Nikdy  v životě jsem vám neviděla někoho tak rychle vypít sklenici vody! Ten člověk si ji doslova nalil do hrdla, vsadím se, že musel mít bublinky až v čelních dutinách, šlápl do pedálů a zmizel, než bys řekl  švec.  

Víte, že jsem v tu chvíli byla moc ráda, že Berta mám? Pořádně jsem ho podrbala za ušima a dala mu piškotek. Možná měl ten člověk opravdu žízeň, ale taky je možné, že si vytipovával, kdo kde bydlí, kdo ví? Ostatně, nebyl  první podivnou návštěvou u našich dveří. Takových už u nás bylo!

V každém případě  - není nad pořádného psa! Viď, Berte! Hlídej!