Cvičím, cvičíš, cvičíme
Pes je v autě pomalu dřív, než se odemkne a za chvilku jsme vysazeni u cesty na cvičák. Zbytek vždycky dojdeme pěšky, autu to prodlouží životnost o několik let a Bert se proběhne a vyvenčí, než mu nastane ta trocha práce. Je divem přírody, jak různé počasí se dokáže vyskytovat pár kilometrů od sebe. Tady na cvičáku vanul studený severák a poletoval sníh. Nikde nikdo. Zauvažovala jsem, zda nemám změkčile povolat vůz zpět dřív, než opustí okruh města, ale pak jsem sebrala odvahu. Když už jsme venku, tak uděláme něco pro zdraví. Kdyby se nekouřilo z komínku klubovny, byla bych si musela myslet, že jsem jediný vůl, který vyměnil teplo domova za arktické pláně, naštěstí jsme v tom byli dva. Rozhodli jsme se jít našlápnout stopu a než jsme se vykecali, dorazila další členka naší ZO.
Bert po čtrnáctidenní pauze kypěl radostí. Možná, že položená stopa už bude letošní poslední a tak si dal záležet. Ač fičel nepříjemný vítr a zašlo mi za nehty, Bert vybral lom jak profík, zalehl bezvadně první předmět, přesně pročuchal i druhý lom. U druhého předmětu už se mi zdálo, že ho přejde, protože vítr ho svedl trochu stranou, ale stejně ho ucítil a zalehl. Sice křivě, ale zalehl. Na konec došel moc pěkně. Spadla mi čelist. Proč jsem se bála stopařské zkoušky? Měla jsem radost, že křečovitost, se kterou jsem vedla na přelomu října a listopadu trénink, nezanechala na psovi negativní stopy.
Po krátkém oddychu jsme šli na poslušnost. Měla jsem cvičeného psa. Chodil u nohy, lehal, sedal, aportoval. Proč jen to dneska žádný rozhodčí nevidí?! Když je pse tak natěšený, musím toho patřičně využít. A tak jsem ho nechala skočit metrovku. A Bert skočil hned napoprvé zpět! Zajásala jsem a hodila přes překážku aport. Bert zase skočil. Tam a zpět. Když viděl, že něco není v pořádku a že nejásám jak čekal, zopakoval skok tam, já zavelela „aport“ a Bert se rozhlédl, sebral činku a skočil zpět. Prvně tak přinesl aport přes plnou metrovku a tak jsem to taky náležitě ocenila. Tančili jsme indiánský tanec radosti a Bert se tak rozjařil a rozbláznil, že začal lítat jako blesk malá a velká kolečka. Pro zpestření to vzal i na malé áčko a to neměl dělat. Je hodně rozložené, zachytilo se na něm dost zmrzlého sněhu, takže ve chvíli, kdy skočil Bert na vrchol mu zákonitě podjely nohy a už svištěl dolů. Hrůzou zakvílel a utekl s nepřestávajícím kňučením. Srdce se mi zastavilo hrůzou, co si udělal. Bližší prohlídka shledala všechny kosti v pořádku, šlachy nenatažené, žádná krev či povrchové zranění, snad jen naražený stehenní sval. Když Bert přestal po přídělu pamlsků kvílet a pokulhávat, hodně se mi ulevilo. Pustila jsem ho do suché odkládačky a sama se šla zahřát a vzpamatovat do klubovny.
Přišel nás navštívit bývalý člen klubu, nyní profesionální psovod. Chvíli nám zodpovídal naše dotazy, jak to chodí v profesionálním výcviku, až jsme došli k obranám a postěžovali si, jaké máme na cvičáku trápení, figuranta nemaje. A on se nám hned ochotně nabídl, že když už je tu, tak nám dá kousnout. Podal prst a hned přišel o ruku. Sotva dořekl, už byl navlečen do všech částí ringa, co jsme našli. Pod vestou měl jen tričko a bylo mi ho docela líto v tom počasí.
Šli jsme stavět plenty a tak jsem pustila Berta na volno. Abych se ujistila, že opravdu nekulhá, hodila jsem mu ještě jednou aport. Tentokrát ovšem Bert věděl, že se necvičí naostro a tak zkusil starou fintu. Doběhl k aportu a zastavil se nad ním. Ty potvoro, dupla jsem si, koukej s sebou pohnout! Dupněte si na svahu na směsi bahna a ledu v gumových botách. Ani nevím jak, ale už jsem jela po zadku tím největším bahnem. Skončila v leže na zádech. Nade mnou stál pes se zabahněným aportem v tlamě a potěšeně vrtěl ocasem. Když jsem vstala, bahno ze mě doslova odkapávalo. To opadá, až to uschne, utěšovali mě ostatní a na povzbuzení kolega dodal, že přesně tohle se mu tady stalo minulý týden. Otřela jsem si ruce do sněhu a zbytek do kapesníku a šlo se kousat.
Psi předváděli jen to nejlepší, co v nich je. Jako začátečník mám v obranách stále guláš, ale už začínám vidět a chápat rozdíl mezi dobrým a horším figurantem. Tenhle byl super. Mít ho tak k dispozici pár týdnů, máme s Bertem obrany v kapse. Jaké neštěstí, že přijíždí domů navštívit rodiče jen dvakrát do roka.
Domů jsme šli s Bertíkem nadšeně s čistou hlavou a pocitem výborně stráveného času. To jsem se zase pořádně vyvětrali! A jak nám to pěkně šlo…
Jen manžel, když jsem sedala na sedačku v autě, kterou pečlivě obalil velkými ručníky na základě mého předběžného varování, nade mnou povážlivě zakroutil hlavou: „To nepochopím, co tam můžete dělat, když se dokážeš TAKHLE zřídit!!!!“