Ztracený pes
Hovawarti nepotřebují žádnou speciální údržbu. Když je pročísnete jednou týdně hrabičkami, budou jak ze škatulky. Vzhledem k tomu, že Czakira byla s ohledem na svou indispozici vyřazena z běžné údržby a že léto vrcholí a její bohaté osrstění ji začalo opouštět, nabyla vzhledu Jezinky Bezinky. V tomhle ohledu je FC velmi užitečná věc, jakmile se začnou objevovat fotografie vyčesaných rekordních hromádek chlupů, začne vás hryzat svědomí a rozhodnete se dát psí kožich taky do pořádku. Využila jsem času, kdy se večeře vaří pod mírným dohledem a přepadla hovící si hovici Czakiru rozloženou na podlaze. Ono to chce trpělivost a čas prokousat se deset centimetrů vysokým hustým porostem kalhotek, když se snažíte o ohleduplnost. Holky nemají péči o zadní partie rády a v tomto ohledu jsou ve srovnání se psem, který česání miloval, vyslovené cuchty. Asi byla unavená, tak jsem si mohla libovat, jak nám to pěkně jde a hromádka chlupů roste a roste. Když byla lícová strana Czakiry shledána dostatečně upravenou, byla propuštěna, aby se mohla zhnuseně a uraženě přesunout do bezpečí a šla jsem dokončit večeři pro hladově vyhlížející lidskou smečku. Však už se nenápadně motala po kuchyni s věčným: „Už to bude????“ Dlouhou chvíli si krátili chlapečkové procvičováním Czakiry na piškotky. A vtom logicky vyvstala otázka: „Kde je proboha Dixie???“ , protože v domácnosti se dvěma psiskama neexistuje věnovat se jednomu, aby se druhý okamžitě nepřišel vnucovat.
„Asi se schovala, když jsem česala Čaký.“
„No jo, mami, ale ona nikde není…“
„Jak - není – musí tady být. Dívejte se pořádně.“
„Ne, není tady. Nenechali jste ji zase venku? Třeba když jste byli na zahrádce?“
(„Zase“ se tam ocitlo proto, že před pár dny se vozilo seno k babičce a při tom setrvalém otevírání a zavírání vrat se podařilo někomu nechat holky v sadu a ty následně zoufale obíhaly barák ve snaze dostat se domů.)
„Nesmysl. Ještě před hodinou, se mi zdá, kradla piškot kocourovi.“
Šla jsem si byt projít sama, přesvědčená, že Dixie Pixie bude zalezlá někde pod stolem. Hledat v bytě 2+1 čtyřicetikilového psa přece nemůže být problém. Nebyla. Ani pod stolem, ani za gaučem, zmizela. Na zoufalé volání – žádná odezva. Kluci obíhali dvůr, kontrolovali stáj i stodolu, zda tam pejska někdo omylem nezavřel. Letěli jsme i do sadu, ale ani tam přivolání nepřineslo žádný výsledek. To už člověk dost znervózní a hlavou se mu prohánějí všelijaké myšlenky.
Přesto jsem pořád nemohla uvěřit, že bychom jen tak mírnix-týrnix ztratili psa, přestože Dixie v sobě určitý talent Hudiniho má. Šla jsem znovu prohledat celý byt a začala jsem z nejzastrčenějšího konce.
Byla tam, vmáčknutá ve škvíře někde mezi postelí a nočním stolkem, maskovaná pohozeným černým tričkem, nedutajíc. Asi se jí v hlavince vylíhla myšlenka, že budeme stříhat pejsky dohola.