Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tanec svatého Víta

6. 8. 2018

Velikou předností štěňátka šeltie je, že vypadá jako roztomilý andílek.  Ve chvíli, kdy jsem si pro ni přijela, spinkala jako učiněný plyšáček, málem jsem se rozplynula překvapením, jak mírňoučké, vláčné  a sladké je štěňátko tak malého plemene. Byla jsem zvyklá na hovawartí ďáblíky, snažící se vám nadělat třásničky z kalhot, jen co mezi ně vkročíte.  Sofinka se nechala chovat (!), hladit (!), nadšeně se těšila na kliknutí klikru a jen se třepotala, aby mohla poslušně usednout.  Ách, jaký to balzám na duši po všech těch pracovnách bláznech, co vám skáčou až nad hlavu, dělají ze špalků třísky a  hrabou půl metrové jámy, ve kterých si vyvrknete nohu. Tohle byla jemná dušička v hedvábném kožíšku, útlocitná princezna. To mi nedošlo, že byla paní chovatelkou hlazením zhypnotizovaná!

Útlocitná princezna pak vyjela doma svoji první misku, vynadala kočkám a nastěhovala se do postele.  Prostředí zřejmě modifikuje charakter a tak se náš mazlíček během pár dní pěkně rozjel.  Tak víte, pravý charakter se ukáže až po čase.  Do třetího měsíce se vám z roztomilého plyšáčkoidního štěňátka vyklube skutečná šelmye, jako nic.   Začnete přeskakovat roztahané hračky, zametat roztrhané krabice a chránit si prsty před jehličkovými zoubky.  Proto je třeba štěně řádně zaměstnávat, aby svou energii vyčerpalo. Výborné jsou kratší vycházky. Zvlášť když k tomu máte dvě postarší hovawartí tetičky, které jsou pro zlomyslné štěně rezervoárem zábavy.  Byla jsem trochu zmatená, co si štěně vybírá za hry.  Předehnat hovici a skočit jí před přední nohy. Skočit jí po kožichu a zatahat. Odskočit a celý manévr zopakovat.    Přesunout se na druhou oběť.   Pak jsem si vzpomněla, co mi říkala paní chovatelka. Ovčácký pes má ovci umět zastavit! A tak mi to došlo. Ta malá cácora si z hovawartích gardedám udělala ovečky. Takové tetičky se dají pást!   Nevím, jestli si na trénink zvolila odpovídající partnery, naštěstí holky jsou mimořádně trpělivé a když jim trpělivost dochází a oženou se po ní náznakem, je to pro rozjeté štěně ještě větší povzbuzení do hry a větší motivace použít veškerou svou obratnost k lezení hovicím na nervy.

Czakira, jakožto od přírody hravý tvor, vzala už Sofii na vědomí, protože hraní nikdy není dost a je docela fajn se se štěnětem přetahovat.  S věkem asi vyměkla, protože někdy nechá štěně dokonce vyhrát. To by v jejích mladých letech nepřicházelo v úvahu. Je krásné vidět, s jakou opatrností se Czakira do her vkládá. Taky provozují štěněcí zápasy. Ale protože takový Goliáš se s Davidem těžko můžou po sobě kutálet, vynalezla Czakira bezpečný zápasnický styl. Leží a do rvačky vkládá jen hlavu. Zatímco štěně utočí, odskakuje a kutálí se jí pod předníma nohama.  Tetička  štěně přepere lehkým pohybem, ale Sofinka se jen tak nevzdá.

Pokud si hovawartí dámy dají šlofíka a přikážou štěněti „Nech nás v klidu!“, ještě jsou tu kočky! Sofie už dávno přišla na to, že kočky jsou převážně neškodné a kočky vědí, že když je dotěra moc dotěrný, pár rychlých facek to rychle vyřídí.  Proto se vztahy vyrovnaly a utužily a tak chvíli štěně honí kočky a pak si role vymění a kočka honí štěně. Kočkám vyčítám především to, že si neumí bránit svojí misku ani kořist, takže štěně nám tu hrdě pochodovalo s krtkem v hubě.  Provizorně se teď kočky krmí na kamnech, kam štěně nedosáhne, ale je nám jasné, že s příchodem zimy to vůbec nebude správné řešení.

Štěně ještě nemá vychytané dělení masa, kdy všechna zvěř sedí na zadku a každý postupně dostává svůj podíl.  Sofinka ještě neumí trpělivě čekat a snaží se uzmout cizí příděl, když už u hovic nemá moc šance, aspoň kočkám.  Zatím je ale jen trochu usměrňována, na takové poctivé dodržování morálky ještě duševně nemá, to získá až časem.

To mnohem přísněji dodržujeme pravidlo nevcházení do průjezdu při odjezdu a příjezdu. Ve chvíli, kdy se otvírají vrata, nemají zvířata v blízkosti co dělat.  Odjezdy už Sofinky zvládá na jedničku, někdy malinko na jedna mínus, ale je to na takové štěně docela pěkný výkon a vždy si vyslouží véééélikou pochvalu, když dodrží primitivnější verzi povelu Zůstaň.  Zato příjezdy! To asi chápete, že pod vlivem radostných emocí se těžko čeká na uvítáníčko!  Samotné vítáníčko nabralo trošku podivuhodnou formu. Zatímco DIxie vítá člena rodiny zpíváním a Czakira mu radostně přináší dárky, Sofie má oprávněný pocit, že je za těly velkých psů k přehlédnutí a to ji zřejmě nesmírně rozčiluje, proto v takové chvíli střídá zuřivý štěkot s útoky na zaneprázdněné holky a rve jim z těla chomáče chlupů, které pak pracně vyplivuje. Mám doma chlupů dost i bez záměrného  vytrhávání.   Takže pokud přijíždíme s Verunkou, musí si štěně hlídat. Pokud sami, musí Sofinka počkat v kuchyni a je jasné, že brzy takovou zákeřnost prohlédla.

Zatím štěně nenabralo kladný postoj k navlékání postroje a považuje to za opruz. Pokud už oblečeno bylo, tak postrojek neřeší.  Na vycházkách je to velice hodné a vzorné zvíře, které se bez problémů vítá s lidmi i psy. Vody se stále štítí, takže přestože prožíváme vlny veder, rozhodně se nehodlá účastnit koupání.  A vůbec velkým psům nezávidí, člověk by řekl, že příklady táhnou.

Největší legrace se štěnětem nastává večer, než se uložíme k spánku. Do Sofinky vjede čert a začne běhat šílenou rychlostí v kruzích. Nejlépe se jí vyběhává na dvoře, kde dvůr obíhá jak kometa, vidíte jen černou žíznivou čáru.   Říkáme, že zahání ovečky na noc do košáru.  Pokud zapomeneme a nevylítá se na dvoře, pak stejný tanec  Svatého Víta provozuje v pokoji a to je o zdraví psa.  Řekli byste, že takto uhnané štěně si pak lehne s námi s společnému večernímu čtení, aby se duševně vzdělávalo, ale to ani náhodou. Štěně sice závidí, že jsme zalezlé na posteli a po nějakém to zakňučení se nad ním smilujeme a vytáhneme ho nahoru, ale o klidném poslechu čtení nemůže být ani řeč. Protože Sofinka rozjede lásky- (i nelásky-) plné štípání a tak je jí tlamka zacpávána hračkami, která se jí nelíbí tolik, jako naše končetiny, tuneluje pod přikrývkami a noruje v nich, lítá z jednoho konce postele na druhý, takže jsme nuceny se smát a čtení dostává na frak.  Naštěstí knihu ještě žádnou Sofinka nepřečetla, ale díru do povlečení v nestřežené chvíli klidu vyhryzala, to zase jo.  Naštěstí je to štěně na světelné baterie. Stačí  zhasnout, stěně zaleze (k paničce do postele k nohám) a spokojeně chrní po celou noc. Dobrou noc!