Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štěně se vzdělává aneb psí táboření

6. 8. 2018

Sofinka si tedy zdárně zvykla a začlenila se do rodiny a to až moc, protože jsem si všimla, že venku projevuje určitou ostražitost, takže bylo na čase posílit venkovní socializaci.   Panička jí odjela na koňský tábor a tak vznikl prostor malinko regulovat její výchovu. Nelíbilo se mi, jak neochotně štěně venku přichází na zavolání.  No, to se nemůžu divit, přece jen dítě pokulhává se správně načasovaným přivoláním i s odměnami za každé přijití. Většinou se snaží Sofinku odlovit při domnělém nebezpečí a není divu, že si štěně začalo mazaně  držet odstup, aby nebylo hned tak připnuto na vodítko.  Takže naše vycházky se směrovaly k vylepšení přivolání a rovněž jsem vyrazila prvně na cvičák, aby měla Sofie pestřejší psí společnost. Každou neděli začínáme společným hraním pejsků, aby si před cvičením něco užili a vybili si energii a hlavně aby si užili psí společnosti, protože všichni chceme, aby se pes uměl dobře chovat nejenom k lidem, ale i k ostatním psům.  Psi tak mezi sebou uzavírají nová přátelství (či nepřátelství), podle toho, jak je jim ten či onen pes sympatický a společně si hrají  (nebo jsou usměrňováni). Nemusíte se děsit, pejsci, kteří ještě se slušným chováním mají potíže, jsou opatřeni náhubkem a  pod dohledem. Máme teď docela dost štěňat, takže jsem se těšila, že si Sofinka užije hraní.  Sofinka se ale nechtěla kamarádit a to ani s malým kníračem, nebo naháčkem, kteří jsou menší, než ona,  dost vehementně hledala pouze záchranu u lidí. Vůbec se jí návštěva cvičáku nelíbila, ostatně ani takový základní cvik, jako je posazení u nohy jsme doma neprobírali. Nakonec, ani cviky, které jsme doma probírali na cvičáku pochopitelně nešly, štěně mělo úplně jiné starosti, než poslouchat. Ale to je úplně normální, proto pejsky někam vodíme, aby jim prostředí zevšednělo a mohli se v něm soustředit. Co Sofince šlo hned napoprvé – byla kladina. Asi si šeltie v sobě nesou nějaké agiliťácké vlohy, takže kladinu vůbec neřešila a chodila po ní, jakoby se nechumelilo. Takže já si z první hodiny se štěnětem odnesla ze cvičáku hlavně poznatek, že musím pořídit větší postroj, protože Sofče už ten dosavadní stačil jen tak tak.  Ale nevadí, stejně jedeme nakupovat! Protože LVT si přece jen vyžádá nějaké investice. A to především – pořádný „kotec“ do auta. Štěně potřebuje v autě ochranu a na táboře je prakticky nutný, protože pes musí odpočívat a to řádně zabezpečený. Není dobré nechat psa bez zabezpečení odpočívat u stanu, nikdy nevíte, který ze psů uteče. Takže jsme navšívili největší místní zverimex, kde Sofinka sklízela odpovídající obdiv a vytvořila frontu nakupujících. Dostala dostatečně velkou bytelnou  přepravku a nový postroj a znáte to, vždycky dostane nejvíc dárků pes. Do města jsme pak vyrazili v dostatečně velkém postroji a nakonec jsme jeli navštívit Sofinky paničku na koňský tábor. O Sofinku tam byl velký zájem a padaly návrhy, že by tam mohla zůstat s Verčou.  To určitě! Je snad jasné, že jsem to smetla ze stolu bez rozmýšlení.   Na tábor s koníkama navázal tábor na Lipně, takže jsme si se Sofinkou ještě užili borůvek a letních vycházek.   A pak konečně přišel vytoužený výcvikový tábor v Lukové, kam se s Verunkou velice těšíme. Letos byla Luková málem v ohrožení, Czakirku už jsem brát nechtěla, aby nemusela spát v odkládačce, přece jen už má nárok na své pohodlí.  A jet na výcvikový tábor bez psa? Trochu trapné, ne?  Ale nakonec to dobře dopadlo, najednou jsme psa měli a jakého šikovného! Škoda jen, že letos chyběla Evička s poslušností na kliker, ale má toho moc a tohle léto jí Luková nevyšla. Takže jsem pto Sofinku objednala výcvik stopa-poslušnost (s dostali jsme štěněcí slevu, ha).  Trochu obavy jsme měla z daleké cesty, Sofinka už si sice na auto zvykla, ale tak dalekou cestu nepodnikla od příchodu domů. Ale vedla si naprosto vzorně. Většinu cesty prospala a návštěva restaurace na oběd se jí moc líbila. Tvářila se, že chodí na oběd prakticky každý den. Je fajn, že dneska u psi můžou téměř všude.  A ovšemže si opět užila obdivu a hlazeníčka od personálu i návštěvníků.  Ale venčit se nechtěla a ani nechtěla moc pít, takže stres určitě prožívala.  A to ještě chudinka netušila, že je to jen začátek!  Štěně bylo cestou mnohem hodnější, než dítě, které poslední dvě hodiny neustále otravovalo klasickým „Kdy už tam budem? “. A cesta to byla únavná, protože rozkopáno bylo kde co, a vzhledem k prázdninovému víkendu asi byla na cestách polovina republiky. Takže když jsme nestáli v koloně, stáli jsme v koloně u semaforu.  Ale každá voda nakonec steče dolů a my jsme se do Lukové nakonec dobrali. Akorát jsme promeškali oficiální zahájení tábora, ale to moc nevadilo. Páníček Arníka nám poctivě držel místo u potoka, takže jsme hned měli kde rozbít stan a stromy u potoka slibovali alespoň částečný stín. Škoda, že břeh je moc strmý a psi nemůžou rovnou do vody, v ty sluneční dny by se to moc hodilo.  Arne asi viděl šeltii poprvé, ale moc se mu líbila, bodejť, taková pěkně chlupatá hračka. Takže sousedství jsme měli velice pohodové. Pohodu jen občas rušila Sofinka, která pokládala svou odpočívací boudu za týrání štěněte a popravdě řečeno, moc v ní za ten týden nepobyla. Povětšinou ji používala jen při našem odchodu na oběd a na večeři.  Pokud neodpočívala, provázela nás naprosto všude a v noci spala suverénně  ve stanu. Nejlépe na mém břiše. Protože jsme neměli obrany, tak náš pobyt nebyl pracovně moc náročný. Verunka s kamarádkou Baruškou ráno před sedmou nastoupily na stopy a odpoledne ve dvě na poslušnost. A protože se Sofinka se psí kamarádkou Meggy hned skamarádila, chodily holky povětšinou spolu i venčit.  Diky Meggy si měla Sofinka s kým hrát a řádit, i když i to probíhalo povětšinou na vodítku. Byli jsme se se Sofinkou taky venčit s ovčáckými miminy, ale i ti na ni byli poněkud velcí a zpočátku měla Sofinka pocit, že se proti ní štěňata spikla. Naštěstí velice brzy přišla na to, že jsou sice masivnější, než ona, ale ještě dost neohrabaná, takže situace se obrátila ve svůj prospěch  a  užívala si, že je ve svém věku mnohem rychlejší a mazanější. 

První dva dny tábora byly pro štěně krušné, protože všechno řešilo. První poslušnost byla Verunka moc zklamaná, protože Sofinka nechtěla ukázat nic z toho, co už uměla.  Ale první stopička – tedy ještě řádně propamlskovaný pachový čtverec, se jí povedla na jedničku. Přes týden se holky propracovaly až k cyklické stopě.    Není to snadné pro osmileté holky stopu správně našlapat a přesto to obě zvládly na  jedničku.  Třetího dne už si Sofinka vzpomněla, že hrát si s mývalem je bezvadné a zase začala krásně vnímat a přestala okolí řešit.  Akorát postroj na poslušnostech překážel a tak moje holky přešly na obojek.

Protože už v tomto týdnu se začala rozjíždět letošní velká horka, mohly jsme s pomocí přátel vyrazit k vodě, na skvělý rybník s krásně čistou vodou, kde, považte, kromě nás a našich psů nebyla ani noha, to by se v našem kraji stát nemohlo.   Hned na prvním výletě za plaváním nás Sofinka neohroženě sledovala do vody a zjistila, že umí plavat. Moc se jí to líbilo, protože se do vody vracela zas a znovu, až jsem měla strach, že mi odplave trubička k protějšímu břehu. Při další návštěvě rybníka objevila, že do vody je nejlepší skočit šipku!  Žádný z mých hovíků nikdy neprojevil ochotu vlézt dobrovolně do vody hlubší než po břicho, takže pro mě to bylo jako zjevení, když Sofinka prvně hupla do vody a krásně plavala. Talent je holt talent. A ještě lepší bylo, že když se z vodičky oklepala, za chviličku byla krásně suchá, takže zpátky už zase jel autem krásný suchý pes.   Na středu jsme naplánovaly výlet na farmu, do Pradědovi galerie a pak na hrad Sovinec a Sofinka s Meggy samozřejmě nesměly chybět.  Jenom počasí se na náš výlet moc nepovedlo, pršelo a pršelo, ale nám velkým déšť udělal radost, protože už jsme byli od sluníčka upečeni dostatečně. Déšť nám šel vysloveně na ruku, protože při návštěvě farmy s čistokrevnými valaškami  pršet na chvíli přestalo a tak jsme si mohly ovečky, koníky i kravičky v klidu prohlédnout. Sofinka se tvářila, že se na farmě prakticky narodila a rovněž se v ovčím výběhu beze studu vyvenčila, takže ani pytlík Verča vytahovat nemusela.  Nevím, nevím, jestli by byly holky spokojené  s návštěvou, kdyby jim neučarovalo překrásné hravé hříbátko.   Přece jen jsou na zvířectvo zvyklé od mala a moc atraktivně jim to nepřipadá. Ovšem nejvíc je to začalo bavit až v prodejních prostorách a čestně, jsem ráda, že překrásný vlněný rukávník měli jen v jednom provedení, takže na Verunku se nedostalo.  Odsud jsme měly namířeno do galerie, ale nějak jsme se zakecaly a minuly odbočku a tak jsme dojely až k hradu Sovinec, proto se stal naším cílem přednostně on. A to bylo dobře, protože zavírací dobu měl podstatně dříve, než galerie a tak nás náhoda nasměrovala k nejlepšímu sledu programu.  A co myslíte, můžou psi na hrad Sovinec?   Ovšemže můžou a směli úplně všude! Takže holky byly nadšené, že můžou vzít psí holky na vodítka a hurá na hrad. (Ale nejdřív na oběd, to dá rozum, nebudeme se trmácet po památkách hladové.)  Naše průvodkyně v dobovém kostýmu byla jako opravdová princezna a moc jí to slušelo.  A byla prostě skvělá! O každém prostoru jsme se toho dozvěděly hodně a holky měly hromadu dotazů a na všechno se našla odpověď.  V obřadním sále s bezvadnou akustikou nám naše průvodkyně dokonce zazpívala (a perfektně) starou baladu.  Ale hrad mě nadchnul především tím, že ačkoliv byla Sofinka prvně na výletě podobného ražení, chovala se tak, jakoby se na hradě narodila, jako psí šlechtična. Perfektně chodila  na vodítku, všude vlezla, všechno prozkoumala, pranic se ničeho nebála a že některé dřevěné schody (zvlášť pak ty na věž) byly skutečně strmé a podobaly se víc žebříkům, než schodům a ona všechno bez zádrhele překonala a přeskákala. Toho dne se o překážkách dozvěděla víc, než za celý svůj dosavadní život. (Za odměnu jsem ji z věže snesla, cesta po strmých schodech dolů pro štěňata není nic dobrého.) Jen jedna jediná věc se jí na hradě nelíbila a to byla socha moderního umění ve výstavních prostorách, která připomínala hrocha s trpasličí čepicí. Toho patřičně vyštěkala a tím mu dala najevo, co si o něm myslí. Její názor asi sdílela většina návštěvníků, protože je všechny k slzám rozesmála. Hrad se nám opravdu moc líbil a pokud budete mít cestu okolo, určitě se na tom tak romanticky vyhlížejícím hradě zastavte.  Akorát ty sovy jsme neviděly, ony před den spí.   U Pradědovi galerie jsme nechaly pejsky v přepravkách spát.  Protože už toho psí holky měly docela dost a ani Sofinka k odpočinku neměla připomínky. Tak trochu jsme předpokládaly, že k daňkům, kteří jsou součástí areálu, psi  nesmějí. Ale chyba lávky! Psi  můžou všude!   

Řezbářská Pradědova galerie U Halouzků je unikátní projekt profesionálního řezbáře Jiřího Halouzka, který na ploše 8 ha vystavuje více než 450 vyřezávaných plastik zvířat a betlém v životní velikosti, jež byl oceněn titulem Největší betlém na světě. Osm soch je dokonce zapsáno v České knize rekordů. V zahradách galerie jsou kromě soch také atrakce pro děti (houpačky, prolézačky, kolotoče) a farmový chov daňků, které mohou návštěvníci sledovat z pozorovatelny.

Očekávaly jsme trošku, že sochy holky moc bavit nebudou, ale opak byl pravdou. Realita předčila všechna naše představy a děti se cítily jak Alenka v říši divů. Pro děti je tam vytvořen prakticky malý ráj a nakonec pro rodiče taky. Klidně si umím představit, že tam s dětma strávím celý den. Takže si na Pradědovu galerii vyhraďte dostatek času. My zůstaly až do zavírací hodiny a i tak máme pocit, že jsme si to dostatečně neužily. Holkám se skutečně domů nechtělo.  Takže i když děvčata původně reptala, že chtějí opět na Dolní Moravu, nakonec byla ještě nadšenější, než loni a předloni. Naštěstí nám na táboře ochotně přihřáli večeři.  

Ještě čtvrtek nám malinko propršel, ale v pátek už opět sluníčko vyrazilo do útoku. Takže zase u vody a navíc jsme zajely do Lanškrouna a objevili báječnou zmrzlinárnu. Proč u nás mátovou s čokoládou nevedou?!  

A najednou tu byla sobota a loučení.

Sofinka se nám během tábora nějakým záhadným proměnila ze štěňátka v  psí slečnu.  Štěněcí srst byla vyčesána, zuby padají jak podzimní listí.

Když jsme hned v neděli skončily na domovském cvičáku, protože jsem měla službu, nestačila jsem se divit rozdílu před táborem a po táboře.  Pokrok nezastavíš!