Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sofie První

18. 5. 2018

Mít doma zase štěně je omlazující a povzbuzující skutečnost. Zase musíte být bdělí, aby vám malý nadšený tvoreček nevběhl pod nohu a vy ho nezašlápli. Jak to, že člověk vždycky zapomene, jak naivní a důvěřivé štěně je? Zase žasnu, s jakým nadšením pro pána a lidi celkově se rodí psi. Jakou nefalšovanou radost vám předvádějí vítacím supertanečkem, při kterém vás celé opusinkují v nespoutaném štěněcím nadšení. A je jedno, jestli jste jim chyběli půl dne, nebo půl hodiny. Štěně je prostě štěně a ten čas štěněcí je vzácný a velice rychle utíkající, než mrknete okem, máte už dospělého psa.

Tak do našeho domova přibyla a rozšířila rodinnou smečku Dancing Queen Perla z Polabí, rodem čistokrevná šeltie.  A protože už byla z domova zvyklá na Sofinku a protože Sofie u nás ještě nedávno tančila po obrazovce, bylo jméno shledáno příhodným a už jí bylo ponecháno. A aby se zvýraznilo postavení princezny, ráda říkám Sofie První (v posledních dnech už ale došlo i na Sofku).  Sofinka, která přišla do statku jakožto něžné okaté stvoření, se už pěkně rozjela. Protože se narodila 25. února, už se jí blíží ukončení třetího měsíce a to je období, kdy se ze štěněte stává vlkodlak s nejostřejšími tenoučkými zoubky a protože ještě pochopitelně nemá zábrany, které si postupně výchovou osvojí, je z něj zákeřný terorista, který vás nejednou přiměje k překvapenému výkřiku.

Asi vás všechny nejvíce zajímá, jak se cítí něco tak malého (když přišla, měla 2,5 kg) mezi našimi velkými psy a jak se na to dívají psi velcí. Sama jsem byla zvědavá. Ale v podstatě klidná, protože drtivá většina hovíčků nemá s malými pejsky problém.  Pro ně to prostě není nic, co by je konkurenčně ohrožovalo. Bylo by pěkné, kdyby stejně uvědomělí byli i ti trpaslíci a nesnažili se nad velkými nabýt vrchu.  Takový teriérci, nebo třeba i jezevčici, to je něco. Jednou na mě s Bertem takový namyšlený jezevčík zaútočil. Bert stál na místě a s údivem pozoroval, co se mu to pokouší zakousnout do nohy.  Bertík vždycky nohu zvedl do výšky dřív, než se ten malý cholerik trefil a tak jsem nevěřícně zírala, jak Bert přešlapuje jako kůň a jezevec se pořád snaží chňapat.  A v duchu jsem přemítala, co budu dělat, až tomu velkému dojde trpělivost. Naštěstí se po nějaké chvíli ukázal i majitel a psíka si odvlekl.  Z mé zkušenosti vím, že majitelé velkých psů ty malé nemusí, protože hodně majitelů těch malých se chová vyděšeně, snaží se je zachraňovat před domnělým nebezpečím a to se rychle přenese z pánečka na psa a takoví malí pejsci, většinou bez řádné psí socializace, potažmo úplně  bez psí socializace (prodáni v šestém týdnu) se pak chovají, při neznalostí psích způsobů tak, že i velký kliďas se naštve a rozhodí. Nevychovaných malých psů je mnohem více, než těch velkých. Na druhou stranu, když už jsem odbočila, velký nevychovaný pes může být pro malého pejska doslova likvidačním, takže se ani nejde divit, že se majitelé o prcky bojí. Takže v souhrnu je to zase fifty fifty a nezbývá než zase apelovat na to, aby každý pes, nehledě na velikost, prošel řádnou socializací a výchovou. Škoda že tolik lidí si stále pořizuje psa bez ochoty mu věnovat alespoň toto minimum práce. To už jsem ale hodně odbočila, musím se vrátit k tomu, jak psí holky přijaly to malé ňafací klubíčko.  Tak první reakce byla očuchávací ve stylu „Co tohleto je? A je to k něčemu?“. Ale pak už - nic. Totální mnohadenní ignorance. Sofinka byla vzduch a pokud se snažila hodně vnucovat, následovalo odvracení hlavy.  Myslela jsem, že dámy budou z prcka odvařené, nadšené a že je mrňous rozdovádí a ono – právě že - nic. Další členové rodiny – kočky – ty byly přesvědčené, že  Sofinka je asi další kočka, takže si ji radši držely od těla. Pro jistotu i vyklízely pole a čekaly, jestli vetřelec neokupuje jejich teritoria dočasně, což se jim, k jejich nelibosti, nepotvrdilo.  Sofinka podnikla několik sbližovacích pokusů, ale kočky nevypadaly, že se s ní budou mazlit a tak jim rozhořčeným štěkotem dala najevo, co si o nich myslí.  A jakoby to nestačilo, hned druhý den, kdy jsem vyrazila na zahradu a celá smečka, jak je jejím oblíbeným zvykem, se mnou, Sofinka, kterou ve vysoké trávě skoro ani nebylo vidět, jen tráva se vlnila,  byla zákeřně ze zálohy ulovena kočkou! Ubohé štěně ze sebe vydalo leknutím výkřik a pak už si to metelilo plnou parní zpátky do bezpečí domova, cestou plačící a naříkající nad nebezpečím života.  Brzy však pochopilo, jakou ostudou je pro psa utíkat před kočkou a vzniklé ponížení kočkám začalo vracet důsledným vyštěkání každé kočičí přítomnosti, takže kočky měly utrum s nenápadným příchodem.  Vyštěkávání koček není to pravé ořechové, pokud je půlnoc a vstáváte do práce.  Naštěstí tato fáze pokročila do sbližovací a něžná Micinka jako první přestala štěně považovat za nežádoucí a vcelku je ochotná se s ním kamarádit. Mourovi rezervovanost vydržela trochu déle. Kamarádství znamená, že už se kočky nažerou, aniž by si musely zacpávat uši. Ale protože nic není dokonalé, znamená to i to, že si Sofinka myslí, že by se mohla ke krmení koček přidat. A kdyby se přidávala jen ke krmení koček, to by ještě šlo. Ona se hodlá přidávat i ke krmení Czakiry a Dixie, což v případě Dixie je nežádoucí z důvodu tloustnutí, ale v případě Czakiry by mohla taky nějakou tu pernou schytat. Takže krmení se stalo záležitostí, kterou je třeba velmi pečlivě hlídat a synchronizovat, protože štěně se musí držet jen své mističky.  Kočky si však myslí, že každá kočka musí jíst nejlépe jednou denně – od rána do večera a tak o svou misku žádají neuvěřitelně často. Čímž musíte být ve střehu prakticky neustále a hlídat kočičí misku, aby se po odkráčení koček zase zvedla do výšky. Je to poněkud vysilující.  Je zajímavé, že Sofie má v tomto ohledu mnohem lepší postřeh než lidi.  A neodradí ji ani, když kočičí granule vyblinká.

Když už jsme u krmení, musím se svěřit se záhadou pamlsků, která se u nás stala. Protože Sofinka má opravdu, ale opravdu malou tlamičku (což  hovíkáři  neznají, respektive znají tak z porodní bedny ve třetím týdnu) a takový obligátní pamlsek jako je piškot ji dusí a granulky v naší domácnosti vždy rychle ztratí na atraktivitě, přemýšlela jsem nad optimální odměnou pro štěně. Vybrala jsem sušené masíčko a protože ho všude nemají, vzala jsem hned čtyři různá balení a paní v zverimexu mi ještě doporučila takové zvláštní želatinové proužky na zkoušku, prostě byla toho plná mikroténová taška.  A nebylo to úplně levné. A  protože jsme s Verunkou zkoušely, jak fungují a potřebujete je krájet na malinkaté kousíčky, taška byla na kredenci, jedno balení načaté a moje večerní myšlenka byla, že to musím dobře schovat před Czakirou, protože jak všichni víme, občas její zlodějské povaze něco za drápkama uvízne. Czakira je originální v tom, že její zlodějničky jsou naprosto nepředvídatelné.  Bude jako vzorný pes roky ignorovat vaše skrýše a pak přijde den D a ona vám vypálí rybník.  Tentokrát musím být napřed. Druhého dne jsme s Verunkou přikoupily ještě sušená střívka a chtěla jsem je přidat k již zakoupeným zásobám psích mlsků.   Nebyly. Prostě nebyly. Marně jsem vzpomínala, kam jsem je rafinovaně uklidila. Marně jsem prolézala všechny možné úschovny, které bych vybrala. Prostě nebyly. V hlavě okno. Připadala jsem si jako totální tydýt.  Nemohla jsem si  vzpomenout, jestli jsem je opravdu uklidila (a kam) a můžu za ztrátu já, nebo jsem je neuklidila a Czakira v tom bude mít drápky.  Czakiry zločin se ale nepotvrdil. Chápejte, takový lup musí zákonitě zanechat stopy. Obaly pes nežere. Dostat se do zatavených fólií taky není jen tak. Prošla jsem celý dvůr a prověřila všechny záhony, protože co se nedá sežrat, to se dá zahrabat. Nikdež nic.  Tak chytrá, aby zametla veškeré stopy, snad přece jen není. Ale pro jistotu jsem nahlédla i do popelnic a do koše.  Vyčerpaná hledáním jsem mávla rukou, že  když jsou schované, tak se určitě jednou najdou.  Už je to druhý týden.  A nejsou. A v průjezdu jsem před dvěma dny potkala potrhanou mikroténovou bílou tašku, která by i mohla být identická s tou zmizelou. Divné.  Ale nemohu vznést obvinění bez důkazu. Věřte nevěřte, někdy se dějí věci  mezi nebem a zemí.

První dny štěněte jsou věnovány seznámení s novým domovem  a jeho okolím, ale když se zabydlí, je potřeba mu jeho svět  a obzory přiměřeně rozšiřovat. První takové rozšíření vás povětšinou přivede do veterinární ordinace, protože musíte přeočkovat. A protože přeočkovat potřebovaly i Dixie s Czakirou,  připadala jsem si zas jak kočovný cirkus na kolečkách.  Sofinka se v autě chovala docela slušně. Jako trochu protestuje, to ano. Ale nechá se po nějaké době ukecat. Naštěstí v čekárně jeden pejsek a jedna kočka. Ještě že jedny ruce má  Verča, jedny  já na Czakirku a jedny má tatínek na Dixinku.  Czakiru mu nesvěřím, nechal by ji očuchávat kde koho a lidi se jí bojí.  Nechala jsem Dixie poslechnout srdíčko i plíce, zdá se mi, že se v poslední době zadýchává. A prý v pořádku, tak se mi ulevilo. Sofinka moc statečná, ani nepípla. Ne jako Czakirka, která se prvně na stole veta počůrala.   Další výlet jsme podnikli na koníky, jak říkáme farmě, kam chodí Verča jezdit.  Sofinka se seznámila s místním novým pejskem a i když se zpočátku schovala pod autem, nakonec si s ním poběhala i pohrála.  Přes plot si prohlédla kozičky, jsou naštěstí zakrslé, tak se jí jevily fajn.  Takový ovčácký pes přece musí mít ohledně zvířat přehled. Koně jsme jí raději neukazovali. Pro tak malého psa to není vhodná zvířena k ukazování.  O pár dní jsme vyrazili ke kamarádce, kam si Verča chodí hrát. Tady si Sofinka mohla pohrát s boxeřím štěnětem Zoretkou, respektive Zoretka si mohla krátce pohrát se Sofinkou. Přece jen boxeří hrátky jsou na malou vykulenou holčičku trošku moc.  Až  Sofinka zesílí a nabere na sebevědomí, však to Zoretce vrátí. Boxeřího strýčka G jsme jí raději ani neukázali.  Moc se mi líbilo, že Sofinka se vždy velmi rychle seznámila s novým prostředím, nebyla vyděšená, hned si vyštěkala místní kocoury a se Zoretkou si hrála, i když byla zvyklá na něžnější způsoby. Odtud máme překrásné boxeří fotografie v galerii.

A tak jsem usoudila, že je na čase se začít učit na vodítku a protože šeltie má něžný krček a štíhlou hlavičku a tak hrozí vyvléknutí, zajeli jsme koupit postrojek (a pamlsky).  Co je zajímavé, Sofie chůzi na vodítku v postroji vůbec neřeší, asi se narodila jako doprovodný pes. Má krásný sledovací reflex. Ve Vodňanech byl zahradnický trh a tak jsem si v klidu vybírala kytičky a Verunka se Sofinkou se socializovali sklízením obdivu a hlazením lidí, bylo to úplně super, Sofie si nic nedělala z města a lidí a užívala si obdivu.  A stejně tak si svou první vycházku se psem do světa užívala Verunka, byla pyšnou majitelkou a chvála jí dělala radost. Akorát si stěžovala, proč si všichni lidi myslí, že je Sofinka kluk? A to má postroječek, prosím, růžový!

Výhodou takových výletů je, že štěně se zahltí novými poznatky a večer se krásně svalí a spinká. Pokud je normální pracovní den a štěně bylo až do dvou hodin doma samo se zvířecí smečkou, většinou energií přímo srší. Chce si hrát a lítá jako potřeštěná střela. To mám vždycky strach, aby střela nenarazila do nábytku a nezpůsobila si tak úraz. Pokud zaměříte pozornost někam jinam, štěně si ji přivolá hryznutím do achilovky. A pokud mu ani tak nevěnujete své síly, začne si vás vyštěkávat. Obrany by měla Sofinka fakt dobrý, zákusy má plné a rozběh taky fajn. Škoda, že na figuranta nedosáhne. Pokud se vám uleví, že se štěně pojednou ztratilo a je klid, je to podezřelé VŽDY. Poveďte kontrolu. Někdy leží v pelechu unavené řáděním a spinká a to je dobře. Jindy ale preparuje pásky z bot a to není dobře.

Verunka je ze svého psa nadšená. Opravdu se mu věnuje. Sama si ho krmí a sama venčí. A pokud nevenčí, sama uklízí.  Každý podvečer poctivě nacvičují s klikrem, zatím jen sedni a lehni, ale to takovému štěněti úplně stačí. Protože se ještě učí přivolání a chůzi na vodítku. Přivolání jde Sofince skvěle (zatím).  Vodítko trénujeme cestou, když jdeme nakrmit slepičky. Ty zpočátku myslely, že je Sofinka sežere a Sofinka myslela, že sežerou ji. Ale obě strany brzy poznaly, že obavy nejsou na místě. Štěně s paničkou se učí zahnat slepičky do kurníku. A včera považte, slepičky už byly zavřené, už jsme odcházely a Sofie začne štěkat na křoví a Verunka hlásí, že nám jedna slepice zůstala venku! Sofinka ji nahlásila. Je to prostě pes pracovní.

Verunka je osvobozena z nočního venčení, protože přece jen potřebuji, aby ráno vstala a přišla do školy včas. Takže nějaké ty povinnosti mi taky zbývají, ale to je v pohodě, beztak se budím i bez štěněte, takže když zaslechnu, že se štěně probudilo, chňapnu ho a vynesu ven, ono se vyčůrá, já pak taky a zalezeme a spíme dál. První dny jsem si oblékala župan a venkovní boty, ale protože štěně je moc šikovné, okamžitě se vyčůrá, tak to nestojí za zdržování. Až jednou! Ono v noci pršelo a ochladilo se.  Ukázalo se, že Sofinka se štítí vody.  A sednout do mokré trávy? Fuj, to teda ani náhodou. Prekérka. Jenže což, člověk musí být důsledný, jinak jakmile zaleze domů, štěně se spokojeně vyčůrá ne teplý pelech, nic takového. Takže jsem Sofinku povzbuzovala, aby viděla, že v trávě se chodit dá, tak jsem ji lákala chozením po trávníku. Prostě ne, moc to studí. Ono se opravdu ochladilo docela fest.  Důslednost je důslednost a buď se vyčůrá, nebo počkáme. Se to řekne snadno. Ale zuby mi začaly drkotat, pantofle promáčené, štěně mě neustále vodilo ke dveřím a prosilo a pak už plakalo a já bych plakala taky a kdyby to nebylo malé a něžné a uplakané, tak bych to zakousla jak hada. Po hodině zvítězila příroda, nebyla to loužička, ale aspoň bobek, vzala jsem to jako vítězství a chňapla Sofii a tentokrát jsem si ji vzala rovnou do postele. Aby se vystydlé štěně zahřálo a abych měla kontrolu, kdyby se mu přece jen loužičky zachtělo. Spokojený tvoreček se zakutal a hned usnul. Panička neusnula, zábly jí nožičky,  hlava, ramena, kolena, palce a tak se jen přeopatrně převalovala a snažila zahřát. A když konečně usnula, pípá budík, je ráno a vesele do pracovního procesu.

Štěně vám prostě vždy obohatí život o nevšední zážitky!