Přichází princezna
Konečně přišel toužebně očekávaný den a ač člověka malinko trápí svědomí, že odtrhne mládě od matky, přesto se sobecky těší na něžná očička a hebký kožíšek štěněte. Pečlivě jsme zvažovali, co vzít na cestu, zda kromě vody, ručníků a misky na vodu přibalit rovněž vodítko a obojek, když štěně nemá ponětí, k čemu je to dobré. Zatímco hlava rodiny se děsila, aby nám štěně při přestávkách neuteklo, nebo nedejbože neskočilo pod projíždějící auto, já zastávala stanovisko, že štěně není hloupé, aby někam zdrhalo, když jen s lidmi je v bezpečí.
Nakonec jsem ovšem kapitulovala a vodítko s obojkem přibalila. A taky homeopatika proti zvracení v autě, a kdyby náhodou nefungovala, přibalila jsem i sáček gumových medvídků, kteří jsou prý pro tento účel používány běžně u dětí a psů. Nevím ovšem, zda fungují, moje děti svého času snášely veškeré dopravní prostředky bez potíží a Bert jakbysmet. Cesta vesele ubíhala, až na příliš horké počasí, které nám znepříjemňovalo cestování a především budilo obavy před zpáteční jízdou. Štěňata, jak známo, nemají ještě dovyvinutou termoregulaci a tak se můžou přehřát (či naopak podchladit) natotata. Cesta ubíhala, hodina převzetí se pomalounku blížila, po levici už se majestátně tyčil pruhovaný vysílač Cukrák což je pro nás vesničany neklamná předzvěst Prahy, když tu ejhle, před námi se v obou pruzích tvoří hustá kolona. Tempo bylo čím dál pomalejší, až jsem se přiblížili rychlosti šneka. A posléze by nás i ten šnek předhonil. V pravém odstavném pruhu prosvištěla dvě policejní auta, po další čtvrt hodině kolonu rozrazila sanitka. Hádám, že před námi je nějaká havárie. Jen jde o to, jak daleko. Po půl hodině popojíždění rychlostí 1 km/h s puštěnými majáčky opět přinutila kolonu k ukázněným rozestupům tři hasičská auta. „To tedy musí být pořádná havárie. Nejspíš vybuchla nějaká cisterna“. Smutně pohlížím na hodiny, kde se ručička neúprosně blíží k hodině H a posléze již posílám paní chovatelce omluvnou SMS. Doufám, že naše trápení bude brzy u konce, auto už se dávno proměnilo v rozpálenou past. Želatinoví medvídci se staly naší jedinou útěchou a tím splnily svou zdravotní funkci. Rozjasnila se končně příčina našich potíží. Naše metropole si pořádá na dálnici cyklistické závody a tak je provoz sveden malou odbočkou na Zbraslav. Jedná se o cestičku, kde jinak platí zákaz vjezdu a aby toho nebylo málo, po pár set metrech se ukazuje, že polovina této stezky je ještě navíc v rekonstrukci. Přiznám se, že cyklisty neradi na rychlostních silnicích vidíme, ale tito překonali naši averzi a změnili ji v čistou nenávist. Jestlipak taky musejí mít dálniční známku? Zkrátka, než jsem se ocitli na místě, už jsme měli dvě hodiny zpoždění, čímž jsme paní chovatelce způsobily rozvrácení harmonogramu předávání štěňátek do nových rodin a přinutili tak další zájemce k odkladu jejich šťastné chvíle.
Psí holčička Czakira už na nás způsobně čekala společně se svým bratříčkem, který už měl být vlastně na řadě, v kuchyni a hned nás radostně vítala. Vítáníčko teda fakt umí! Zatímco panička podepisovala s paní chovatelkou smlouvu a vyřizovala formality, Čaky radostně slupla sladkou pilulku homeopatika a nechala se drbat nadšenými kluky.
Snažili jsme se nezdržovat a protože vše bylo k všestranné spokojenosti vzorně v pořádku, rozloučili jsme se a Čakinka nastoupila na svojí první cestu do nového domova. Ještě zamávat a nashledanou na svodu štěňátek!
Čaky nejdřív vyvalovala očička na cestu, ale jakmile jsme opustili rodné Chabry, spustila srdceryvný nářek. Pláč štěněte je hrozný a ta malá vystrašená holčička se ne a ne uklidnit. Nabídla jsem jí raději místo pod nohami, aby neviděla tu hrůzu, chviličku jsem měla dojem, že je vyhráno, protože si nahrabala deku pod sebe a zdálo se, že se tam stulí, ale po pár vteřinách se zase škrábala nahoru na klín. Jakmile se ocitla nahoře, spustila svůj pláč nanovo. To bude bezvadná cesta, jestli bude mít výdrž jak Garfield, když jede k veterináři, tak jsme měli na cestu přibalit hlavně špunty do uší. Stále ještě bylo dost teplo a od tlamičky otevřené k nářku odkapávaly celé provazce slin, což ve mně vzbuzovalo strach z dehydratace a přehřátí. Kvílení naštěstí vydrželo jen přes Prahu, asi se loučila s rodným městem a hned jak jsme ho opustili, upadla do neklidného spánku.
Raději jsme hned udělali přestávku u stánku s občerstvením a zatímco kluci si dávali voňavou klobásu, Čaky vypila misku vodičky, odmítla nabízený piškot a spokojně se stulila ve stínu na chladivém betonu. A už spala. Slunce už se přece jen sklonilo více k obzoru a tak další cesta byla již mnohem příjemnější. Čaky se mi schoulila na dece u nohou a přivyklá hluku motoru tvrdě usnula. Tak tvrdě, že při další zastávce, tentokrát již v Písku, se jí ani nechtělo vstávat se proběhnout a napít. Ostatně ukázalo se, že můj předpoklad ohledně obojku byl správný. Štěně nejevilo sebemenší tendence k útěku. Drželo se nás jako klíště. Velký svět v něm nadšení nevzbuzoval. A snad proto byla Čaky ráda, že znovu usedáme do auta a opět usnula milosrdným spánkem. Ale protože z Písku už je to k nám coby kamenem dohodil (mimochodem Čaky, mají tu fakt šikovného figuranta, za kterým se určitě zase jednoho dne vypravíme), brzy jsme dorazili domů. No – brzy – že přijedeme domů až v půl osmé, to jsme zase moc nepředpokládali.
Čaky chviličku předstírala, že z auta vystupovat nebude, ale to víte, je to štěně a tak byla snadno vynesena ven. A zde se nechuť změnila v nadšení. No, přiznávám, že jsem moc ráda, že se jí u nás doma hned zalíbilo. Netrvalo dlouho a už se probíhala po celé délce dvora, strašně jí nadchlo, že se nemusí brzdit v rozběhu. Na dvoře se jí líbilo dokonce tak moc, že do prohlídky domu se jí zrovna příliš nechtělo. Mnohem víc jí zajímal Garfield, který se venku moc divil, co jsme to přivezli za vetřelce. Naštěstí je Garfield kliďas a psy má rád, takže se nesnažil tu malou holčičku nějak vylekat, první seznámení tak proběhlo v úplném klidu. Totéž jsem si nemyslela o druhém kocourovi Maxovi, protože ten cizí pejsky naopak straší velice rád, ten ovšem když zjistil nový stav, urazil se k smrti a neukázal se tři dny doma.
Čaky se hrozně zalíbila zakrslá růže, která statečně přežívá v mém plevelu a po pár přičichnutích přešla do hravého útoku a hlavičku květu rozpustile uhryzla. Tím potvrdila hovawartí zálibu v květinách, Bert taky s děsně rád sundaval hlavičky řádce rozkvetlých tulipánů.
Protože se předání štěněte protáhlo a vlastně už chudinka hezkých pár hodin hladověla, byl nejvyšší čas na první večeři. Zvolila jsem granule navlhčené kuřecím vývarem s velkým podílem vařeného kuřecího masa a Čaky bez velkých skrupulí misku pečlivě vyjedla a dočista vylízala. Myslela jsem, že by si měla odpočinout, ale na to neměla holka ani pomyšlení. Zatímco jsme za šera ještě obraceli otavu, protože meteorologové nás strašili nepřízní počasí a tak bylo potřeba využít co nejvíce toho stávajícího příznivého, Čaky pod dohledem Vojty pečlivě pokračovala v průzkumu nového domova. Byl to náročný den a tak jsme se všichni těšili do pelechu. Ne tak štěně. Čaky se ne a ne rozhodnout, kde by se uložila ke spánku. Obývací pokoj se jí nelíbil a hrozně moc se chtěla ubytovat v chodbě. Tam jsem ovšem nehodlala nocovat já a tak Čaky měla hrozné dilema – s námi v pokoji, nebo sama v chodbě??? Cestovala tedy sem a tam a já už se viděla v té chodbě. Nakonec se jí podařilo konečně usnout a tak jsem i já zalezla do svého pelechu. A jaká tedy byla ta první noc v novém domově? Překvapivě klidná, Čaky se budila zhruba po dvou hodinách, já se s ní doběhla vyvenčit, ona si pak krátce pohrála a zase zalehla. Já zhasla a vlezla do své postele, Čaky se sebe vyloudila kraťoučké zakvílení a pak usnula. V šest jsme pak společně vstávaly obě. Vítězně jsme mohly konstatovat stav loužiček nula. No to víte, hovawart. Statečný, samostatný a samozřejmě geniální, třebaže je ještě dočista maličké psí batole. A tak přibyla princezna Čaky k nám domů.