Návštěva štěňat číslo dvě
Tentokrát si počasíčko vybralo opačný extrém a sluníčko nás celou cestu ujišťovalo, že dnes je tropický den. Ale nám to bylo fuk, kdyby mráz štípal do tváří, či tajfun nás sfoukával ze silnice, my jsme se těšili na štěňátko a dnes už jsem jeli za tou naší holkou s oranžovou šňůrečkou. A tak cesta rychle utíkala.
Štěňátkům se tentokrát nechtělo ven. Aby jo, když venku praží sluneční paprsky, kožíšky jsou černé a doma je přece jen víc chládek. Ale sotva paní chovatelka vzala do ruky misku, hned se vychumelila. To víte, kdo si co urve…bylo to až k nevíře, s jakou rychlostí obsah nádob dočista zmizel ve štěňatech a nerezové misky se leskly čistotou jak nové. Asi jako když pohodíte mrtvolu do termitiště a za chvíli zbudou než bílé kosti. No, ale jestli teplo štěňata uspávalo, tak po obědě už je skolila únava dočista, se jim vůbec nedivím, že nechtěli předvádět své čerstvě nabyté dovednosti a raději se stulila každé co nejblíže k chladivým stěnám domečku. Ale vždyť to nevadilo, že je polední pauza, aspoň byl čas si pořádně popovídat. A že je stále o čem, to mi věřte. Kdo má psa, má o konverzace postaráno, kdo má či měl hovíka, má vystaráno do smrti. A tak jsme probrali jídelníček a růst a výcvik a štěňátka mezitím zregenerovala k dalšímu skotačení a sem tam ostrý výkvik znamenal, že jejich zoubečky nezahálí a testují odolnost kůže sourozenců. Rvačky a tahanice, mazlení a tahání šňůrek z bot nás k naší radostné spokojenosti neminulo. Oranžová princezna si nás překvapivě hleděla, běhala od jednoho k druhému, jako když si nás testuje a tak jsme měli pocit, že jsem vybrali moc dobře. Já vím, asi se divíte, že po pejskovi jsme se nečekaně rozhodli pro psí holčičku, ale těch důvodů, proč tak volba dopadla, je víc. Ale rozhodně to nebylo proto, že bych měla strach z výchovy psa, musím se smát svým obavám, když jsem kupovala Berta, zda dokážeme správně vychovat psa plemene, které je dle pověstí poměrně náročné na výchovu. Když totiž pes vyrůstá ve vaší blízkosti, ta výchova probíhá velmi lehce a nenápadně, tak nějak samovolně, tak se nedivím hlasům, kteří tvrdí, že se pes vlastně vychová sám…v podstatě to tak je. Když vás neustále pozoruje, snadno přijde na to, co vás těší a co se vám nelíbí, vycítí i drobné výkyvy emocí a protože pes je stvořen k tomu, aby nám dělal radost, taky se o to snaží. Stačí stejnou pozornost věnovat i štěněti a taky poznáme, co ho rozradostní a co zklame a tak se vzájemně neustále dolaďujeme, aniž by jedna strana měla pocit nějaké výchovy. Ale ten proces tam probíhá, ladíme se neustále ve svém spolužití. Nikdy jsem Berta neučila nehrabat mi v záhonech a že je mám na dvoře volně k dispozici. Ale brzy poznal, že mi to dost vadí, když se v nich projde a sám od sebe se jim začal vyhýbat. Brzy vám stačí ke komunikaci pohled…stačí se podívat a váš pes ví. Tak se naučí nevybíhat z domu, když otevřete, bez pokynu, tak se naučí zcela sám přesně rozlišovat hranice svého pozemku, aniž by je ohraničoval viditelný plot. Často jsem si říkala, o co je snadnější vychovat psa, než dítě. Psovi totiž velmi často stačí jedno upozornění, aby něco nedělal, ale děti to většinou zkouší zas a znovu. Ano, čím chytřejší pes, tím spíš si zkusí hranice opakovaně otestovat, ale na vytrvalost dětí rozhodně nemá. Tak uvidíme, jak nás otestuje naše nová psí slečna. Doufám, že bude pořádná dračice a konečně zase rozvíří prach našeho poklidného života. Ostatně, poklidnému životu u nás odbíjejí poslední dny a minuty a brzy budu na tyto nostalgické časy vzpomínat se slzou v oku. Přišel čas rozloučit se s něžnými kožíšky, ale tentokrát víme, že to není nadlouho, týden se překulí natošup a co nevidět snad budeme držet v náručí doopravdy naší princeznu. Však je načase, aby v tom našem království začaly vonět růže. Tak ještě předat dečku, ať se pořádně napachuje v pelechu a štěně bude mít malou útěchu ve chvíli odloučení z rodné smečky a pá, za týden jsem tu zase jako na koni a tentokrát - nepojedeme domů sami.