Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na borůvkách

18. 7. 2008

Máme štěstí, že nám takové lesní porosty stále ještě bují v dostupné blízkosti domova, jen ty kopce, ty kopce jsou rok od roku nějak strmější. U křížku jsme si udělali malou přestávku, abych se vyfuněla a našlápla si na přilehlé pastvině stopu, kterou zvednu s Bertem cestou zpátky. Na obloze se začala sbírat mračna k  bouřce, takže to byl ten správný borůvkový den. (Nevím proč, ale už od doby mateřské dovolené si na mě počasí tak zasedlo, že jak jsem posbírala děti a vytáhla je do lesa, okamžitě přišla bouřka. Nějaký přírodní úkaz či co.)

Konečně jsme dobyli vrcholu stoupání a ocitli se příjemně stinném lese.

Jsou místa borůvková a BORŮVKOVÁ. Ta borůvková jsou známa všem, včetně náhodných turistů, ta druhá jsou rodinným tajemstvím (asi jako místa hřibová) a předávají se dědičně  po meči či po přeslici. Kdyby manželova tetička tušila, že nás jednoho dne zavrhne a kdyby mohla, i vydědí, tak by mně určitě neukázala jedno takové místo BORŮVKOVÉ a vzala by si tajemství do hrobu, až se do něj jednoho dne odebéře. Takto jsem bezostyšně zamířila směr tajné  „privátní“  borůvkoviště.  Les byl v sobotu plný lidí, kromě borůvek se zde vyskytují v hojných počtech lišky a není divu, že každou chvíli jsme někoho potkali. Každý měl psa.  Bez psa se u nás vesničanů do lesa  nechodí. K Bertově veliké radosti. Miluje pejsky, pokud nejde o konkurenční samce.  Nic proti příjemnému hovoru, ale v lese jsem nejraději neviditelná a neslyšitelná.  Těšila jsem se proto, až přestaneme potkávat civilizaci, konečně se v tom dusnu doplížím na vytoužené poklidné místo a ponořím se do borůvkové relaxace. Jsem  borůvkový magor. Za časů svého mládí jsem borůvkami zásobovala široširé příbuzenstvo po desítkách kilogramů. Vypadnout po ránu z domova a strávit klidný, tichý a zasněný den v hlubinách lesa bývalo mojí nejoblíbenější prázdninovou zábavou. Babička byla z těch, co pro pírko přes plot skočí, jakožto bývalá selka měla  manažerství hospodářství pevně v rukách a nic jí nebylo tak  trnem v oku, jako zahálející mládež. Sběr borůvek bylo jediné flákání, které byla  ochotná tolerovat a tak jsem co nejčastěji prchala do příjemného chládku a klidu šumavských hvozdů, nejlépe protkaných rašeliništi, kde živou nohu nepotkáš…

Zahnuli jsme na třetí lesní křižovatce vlevo a zaparkované terénní auto mě vytrhlo ze vzpomínkového zasnění. „To je k nevíře, lidi vlezou všude s auťákama…“  Ušli jsme ještě pár kroků a  zírám na  skupinu lidí, která se vynořila za lesní zatáčkou. Deset – patnáct panáčků v zeleném, u nohy lovečáky…Šmarjápano, je to možný?! Oni snad mají hon! Okamžitě nabírám zpátečku. Nechci se potkat se smečkou  myslivců. Dneska z oblíbeného tajného místa nic nebude, vrátíme se na kraj z lesa a vezmeme to na opačnou stranu.  Děti jsou stejného názoru a tak se obracíme a vracíme. Na první lesní křižovatce to  bereme vpravo  a tam u cesty… Hrůza, hrůz, leží tam v trávě  střelená srnka, nožičky svázané, na zkrvaveném krku bzučí hejno hnusných masařek, odvracíme tváře a vleču Berta zvědavě natahujícího krk co nejdál z toho hnusného místa.  Nejraději bych se vrátila domů, ale kdy se mi poštěstí dostat se zase do lesa? A pánové už se těší na borůvkový koláč…

Plníme pilně bandasku, sama se divím, jak kluci poctivě sbírají (chtějí se dostat co nejrychleji zase domů, zpět k pupeční šňůře PC.)  Lesem se rozléhají časté výstřely a troubení. Máme tak zhruba přehled, kde se honci vyskytují. Děsím se, aby se nepřiblížili do naší blízkosti. To tak, aby ohaři vystavili Berta svým pánům. Kluci mají nařízeno držet se psa co nejvíce. Snad by po psu nestříleli v blízkosti dětí?! V duchu proklínám myslivost, všechny zelené vrahouny, poslance, parlament, policii a zvažuji, které ochranáře, ekology či zelené na tu bandu poštvat. Nebo policii? Takhle bezohledně střílet po lese, v sobotu o prázdninách, kdy je les plný lidí!

Hony si mají pořádat na podzim, hezky po ránu  a ne po obědě!  V tom rozezlení se bandaska rychle plní a tak po necelých dvou hodinách opouštíme les.  Srnka jako smutné memento stále leží u cesty a tak přidáváme do kroku.  Mám radost, že jsme přežili i se vyhli konfliktům. V lese se stále ještě střílí. Ti mají výdrž! Potvory…

Ani ten mi borůvkový koláč mi nechutnal. Pořád za zavřenýma očima vidím vyhublou zuboženou srnku. Chuděry, nedávno měli mladé, snad ještě kojí…psa teď ani na volno v přírodě nepouštím, aby mládata neděsil a ti..ti..vrahouni…fuj!!!

Ve čtvrtek mi syn dává noviny a tam čtu na vlastní oči: „V sobotu se konaly velmi úspěšné zkoušky loveckých psů. Po letech se podařilo mít i kategorii ohařů…“ Článek končil heslem: „Kynologii zdar!“   No, nazdar. Ještě že nemusím vláčet po stopách chcíplé srnčí.  Zlatý sport…Tak jo, omlouvám se jim za všechna ta jména, která jsem jim v duchu nandala. Ale ráda,  ráda je stejně nemám, myslivce.