Kterak jsem propásla cestu do Vídně
Bylo to takové blbé období. Czakira přejetá, počasí hnusné a byl nejvyšší čas vybrat Dixie Pixie ženicha. Ani indický sňatkový dohazovač nemá tak zamotanou hlavu, jako já s výběrem vhodných adeptů. Brzy jsem měla doslova hlavu v pejru. Ano, máme v databázi celou stovku plemeníků. Všichni mají své klady i zápory. Ale který je dost dobrý pro moji nádhernou holčičku??? Kterého zodpovědně vybrat? Když já nevím, tak se holt ptám a ptám se tak dlouho, dokud se nějakého řešení nedoberu. V tomhle jsem vskutku otravná. A tak jsme nejeden večer virtuálně proseděly s patronkou Dixie Pixie nad volbou missáka a lámaly si hlavinky. A jednoho krásného večera se zdálo, že jsme možná káply na toho pravého a na vrcholu žebříčku se ocitl PAN PES. Byla jsem z toho malinko rozklepaná a nejistá, ale ulevilo se mi, protože ten první a nejtěžší krok byl konečně učiněn.
Nebudete tomu věřit, ale ještě téhož večera poukázala Verunka na skvrnku na podlaze s dotazem: „Ploč je tu klev?“ „Proč, proč, asi tu spadlo ze psa klíště a někdo ho rozšlápl?“, zadoufala jsem. Ovšem v další vteřině mi projela hlavou onačejší myšlenka a se zoufalým „To snad néééééé“ jsem se vrhla s ubrouskem na Dixie Pixie. Jo, bylo to tam. Krvavá šmouha signalizující, že proces hárání byl zahájen. A doprčic.
Nažhavila jsem mobila s tím, že akce „Š“ je odpískána. „No neblbni, to možná stihneme! Hned teď začni psát!“ Vylezla jsem tedy z pelechu a znovu nastartovala počítač.
Během své cesty za získáním krycího listu jsem se setkala s nebývalou ochotou. Všichni mi vyšli vstříct! I touto nepřímou cestou všem moc a moc děkuju! Nejen za pomoc, ale i za podporu a povzbuzení. Protože jsme vybraly psa rakouského, největší překážkou se stala absence vyšetření očí.
Za ním jsme počátkem týdne vyrazili do Kladna, kde je specialistka na dědičné oční vady. Že to nebyla snadná cesta pochopíte, když si vzpomenete, že déšť a plískanice vystřídal nástup prudkých teplot. Když píši prudkých, tak prudkých, toho dne nám meteorologové předpověděli hezkých 36°C.
Původní záměr byl vzít s sebou při jedné návštěvě i Czakiru. Jenže ta se ještě zotavovala z úrazu. To by ani tak nevadilo, ale mít v kufru dva psy v tomhle počasí výrazně zvyšovalo riziko přehřátí. Konečné rozhodnutí nechat Czakiru doma padlo definitivně, když jsem se dozvěděla, že oční vyšetření má platnost jednoho roku. Ovšem pokus nechat doma i Verunku nevyšel, měla hrůzu, aby o nic nepřišla a tak starost o případný úpal jsem měla hned dvojnásobnou. Obě holky, jak Dixie, tak Verunka mi to moc neusnadňovaly, protože odmítaly pít. Dixie jsem nakonec donutila vnořením čumáku do misky vodu spolykat, Verunka byla výrazně zatvrzelejší. Nechtěla ani vodu, ani šťávu, ani limonádu, kterou jí zakoupil snaživý tatínek. Dala si říct až v čekárně ordinace, kde byl barel s vodou pro návštěvníky a Verunku tak okouzlil, že vypila hned půl litru najednou. Vot těchnika!
Příjezd do Kladna nepostrádal půvab. Vždy před cestou do neznáma ležím v mapách na netu a hledám nejvhodnější trasu a pečlivě ji zmapuji. Tímtéž jsem pověřila Martina, dvojitá jistota je ještě lepší. Porovnáním jsem zjistili, že máme rozdílné trasy podle toho, který sjezd z dálnice použijeme. Před Kladnem jsem poctivě navigovala – rovně. Řidič to vzal doslova a tak jsme místo do centra frčeli kolem Kladna. Snaha napravit to odbočením k městu sice byla výborná, ale narazit na pečlivě sepsané ulice se zdálo nemožným úkolem. Kladno vůbec nevypadá jako město. Přišlo mi jako změť vesnic poslepovaná do jednoho celku. Projeli jsme se důkladně. Světýlko naděje se objevilo ve chvíli, kdy jsme narazili na část zmapovanou Martinem. Tam jsme se konečně chytili a nemuseli potupně zastavit a lovit mapu, ani se ptát kolemjdoucích počestných pocestných. Radost však nervala dlouho. Zákeřná nečekaná objížďka nás opět vyhodila mimo zmapovanou trasu. Cholerické výstupy řidiče nabíraly vrcholu, Verunka si obohacovala slovník a já si v duchu opakovala desatero : „Nezabiješ!“. Vtom zahlédnu ulici z mého seznamu! Sice z opačného konce, než jsem předpokládala, ale to byla maličkost, to už se doladilo a půl hodiny před objednaným vyšetřením jsme konečně zaparkovali.
Samotné vyšetření očiček nic není, však na něj chodí i štěňata. Rozkapat oči, počkat dvacet minut a pak si paní doktorka několikrát posvítí do očí měníc přístroje. Konečný verdikt, naprosto zdravá, nás potěšil a i Verunka, kterou vyšetření nesmírně zajímalo, prohodila s milou paní doktorkou pár slov. Zpátky jsme jeli rychlostí namydleného blesku, aby se tatínek dostal včas do práce.
Rozeslala jsem výsledky vyšetření a čekal nás poslední úkol – vyšetření krve na progesteron, abychom věděli, který den se stane dnem D. Také majitel psa na výsledek netrpělivě čekal, aby si upravil intinerář. Na radu kolegyněk ze cvičáku jsem si vybrala nejpovolanějšího veterináře a jeli jsme se seznámit. Dixie spolupracovala skvěle, čímž si vysloužila pochvalu, že je nejvychovanějším hovawartem, kterého pan veterinář kdy viděl. Když slyšel, že má i zkoušky, obdiv nebral mezí. No lidičky, doufám, že je to jen tím, že u nás na jihu zas tak moc hovawartů není?!
Ve čtvrtek ráno dorazily krycí listy. V jednu hodinu jsem si konečně mohla zavolat na výsledek progesteronu.
A bylo to v pytli, progesteron byl 33, naděje na krytí prý 25%, pokud prý pojedeme HNED. Hned? Do Vídně?
Tak snad někdy příště!