Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se holky vyfotily

Když hovawart dovrší věk jednoho roku, začne se blížit chvíle, kdy je na čase objednat rentgen kyčlí.  Každý ví, jak je to důležité a každý se této chvíle bojí. Bojí jednak proto, že se psí miláček musí uspat a všichni víme, že každá narkóza může být  riziková, ale bojí se i proto, že chovatelské nároky jsou u hovíků vysoké  a dysplazie je potvora nevyzpytatelná.

Abych tu osudovou chvíli co nejvíce oddálila, rozhodla jsem se  s Czakirkou počkat, až i Dixie doroste do správného věku. S novým rokem jsme se tedy do tohoto obávaného jablíčka zakously.

 

 

Dlouze jsem zvažovala výběr veterinárního pracoviště, na kvalitě snímku dost záleží. Otravovala jsem vyzvídáním kde koho, abych zjistila, kde se dostane mým rozmazleným princeznám té nejlepší péče a kde focení kyčlí nejlépe rozumí. A jednoho dne mi vnukla naše cvičitelka geniální nápad. Proč jezdit ke kovaříčkovi, když můžeme jet rovnou ke kováři!? Ano, proč ne?  Pěkně jsem si s tou myšlenkou v hlavě pohrávala, až jsem dospěla ke konečnému řešení.  Pojedeme rovnou do Hradce. Hradce Králového, samozřejmě.  Protože když si vzpomenu, co  jsem si prožila při čekání na Bertíkovo výsledky…pan doktor mi tenkrát po prohlídce snímku řekl: „Hm, do dvojek se vejdete…“   Než přišly nuly černé na bílém, probrečela jsem nejednu noc. Mít výsledky hned je tudíž pro mě velmi lákavé.

Zůstalo jen dořešit otázku, kdy? Paní chovatelka Dixinky už pár výsledků našich sourozenců měla a tak, když viděla náš strach a nejistotou, neskrblila povzbuzením a podporou. Až jsem se začala stydět, však víte, odklada je horší lenocha a jednoho předvánočního dne jsem konečně vzala do ruky telefon a domluvila  termín.

Den „D“  byl tedy stanoven.  Jak se  kalendář otáčel, utěšovala jsem se vyhlídkou na to, že páneček asi nedostane dovolenou, extrémní počasí učiní dálnici nesjízdnou a děti postihne horečnatá choroba.  Pár dní před termínem ovšem nic nenaznačovalo, že by se nebesa nade mnou chtěla smilovat a tak jsem pomaloučku propadala panice. Jak vyprahlá poušť jsem zachytávala jakákoliv slůvka útěchy a podpory, v předvečer cesty jsem horečně listovala databází hovawartů ve snaze zjistit, jak na tom byly vrhy našich blízkých i vzdálených předků  a milosrdná statistika dělala co mohla, aby mé strachy zmenšila. 

V pátečním deštivém ránu jsem svěřila našeho benjamínka mladšímu synovi, holky jsme nalodili na palubu a nabrali přímý kurz do Hradce.

Všichni jedou do Hradce…to tam bude legrace…Dálnice do Hradce bohužel na rozdíl od brněnské neskryje drkotání zubů. Nu, což, psovod musí být svému psovi příkladem, poručíme tedy výsledek vyšší mocnosti. A jestli si s námi pohraje zákon schválnosti, tak aspoň ušetříme do budoucna spoustu peněz…každá mince má dvě strany.  Do města už jsem vjížděla vyrovnaná a smířená.

Psí holky se moc těšily na další zážitky,  venčení u benzínek je vesele navnadilo a tak zažily drsné zklamání, když je přivítaly studené dlaždice čekárny veterinární kliniky.  Ani jednu to opravdu nenadchlo. Velmi neochotně a smutně zalehly a každé otevření vstupních dveří v nich  vzbuzovalo naděje na myšlenku vzít roha.  Ještěže nás člověčích pánečků byla na ně přesila.

Páni doktoři měli plné ruce práce. Shodou okolností jim onemocněly  dvě sestřičky najednou a tak jim nezbylo, než přibrat kromě své práce  téměř veškerou agendu.  Není divu, že si v tom chaosu nepřečetli objednávky a tak je malinko překvapilo, že rentgenovat se budou hned dvě slečny najednou. Ale přizpůsobili se bravurně a tak přesně podle dohody v deset hodin dopoledne vstoupila do ordinace slečna Czakira  v doprovodu dvou pánečků. Ani doprovod ji moc neuklidnil a nejevila moc velkou snahu se správně usadit na lopatě, ne,ne, co to pletu, usadit se měla na váze.  Museli jsme jí malinko dopomoci. Protože Bertův košík byl Czakiře katastrofálně velký, požádala jsem o zapůjčení košíku. Po jeho nasazení byl z 37 kilogramové  Čaky úplně malinkatý pejsek,  který se klepal strachy na stole. Ani nepípla, kdeže by se odvážila chudinka zavrčet.  Pan doktor Ekr jí  oholil kousíček tlapky a šikovně zavedl kanilku a za pár minutek bylo po strachu, můj sladký pejsek si položil hlavičku a krásně usnul. Páneček ji přenesl na stůl rentgenu a když pan doktor viděl pánečkův vyděšený bledý obličej pomalu přecházející do zelené, uvolnil pánečka a poslal ho odpočívat do čekárny. To další nyní bylo na paničce. p1140004.jpgOblékli jí slušivou olověnou zástěrku, přivázali slintáček pod krček a šlo se na věc. Asi jste viděli někde snímek pejska, jak leží na zádech, hlavu a trup z obou stran podepřené opěrkami, tak přesně tak ležela Čaky, panička jí tahala přední nožičky vpřed, pan doktor zadní vzad a někdo ochotný nám zmáčkl tlačítko rentgenu.  První snímek nevyšel, což mě malinko vyděsilo, jestli to nesvědčí o nějaké záludnosti, ale nic se nedělo, další už byl v pořádku. Na řadě byly přední nožičky a mě překvapilo, že s jejich focením bylo mnohem více práce, než s těmi zadními. Čaky tentokrát ležela na bříšku, já jí zezadu zvedala hlavu vzhůru, aby nestínila nožičkám a pan doktor Ekr jí tak pořídil krásný snímek shora. Pak následovalo focení zboku,  každého lokte zvlášť. A pak už to měla Čakirka konečně za sebou, s panem doktorem jsem jí přeložili na žíněnku a dostala injekci na probuzení. Chvíli jí to trvalo, takže dostala Martina za hlídače a přesně hodinu po Čakirce vstoupila do ordinace Dixie Pixie.  Sluníčkové štěně žádný košík nepotřebuje, ale ani ono nechtělo sednou ježibabě na lep a musela se na váhu dlouze štelovat. Nedivte se, které pak slečně by se chtělo dobrovolně chlubit váhou 39 kg…I Dixie měla oči plné strachu, když byla usazena na vysoký stůl, ale statečně podala tlapku a za pár minutek téměř chrupala. Téměř, protože ještě na rentgenovém stole zdvihala hlavičku a snažila se podívat, co divného s ní ti člověci provádějí.  Z paničky už byla zkušená asistentka  a držela nožičky  beze strachu. Není žádná pravda, že se nožičky vyvracejí to nepřirozených úhlů, aby šly vyfotit!  Jen se natáhnou vpřed a vzad, jako když se pes pořádně protahuje. Možná z toho zvednutí hlavy mohlo holky bolet trochu za krkem, ale nijak si nestěžovaly. Než Dixie dokončila focení, Čakirka už nám máváním ocasu dávala najevo, že nás miluje a přesvědčovala nás, abychom šli domů.  Pan doktor říkal, že se spousta úrazů stává, když je pes v narkóze a když se z ní probouzí, že tehdy často pokouše majitele. Ale moc se mi tomu nechce věřit. Dokonce ani takový akční pes, jako Čaky, který nejprve jedná a pak přemýšlí, ani na vteřinku nezapochyboval a okamžitě věděl, že je s pánečkem. Košík byl zcela zbytečný.  Ani v takovém strachu v ní nebyl chlup agrese a to mě moc potěšilo. A pak už se panička konečně mohla vysvléknout z olověného pancíře a čekali jsme s Martinem a Čakirkou na probuzení  Pixlíka. A taky na osudový verdikt.  Mezitím vším focením byl stále v ordinaci a na operačních sálech velmi silný provoz, pejskům a kočičkám se tři veterináři věnovali poctivě ze všech sil.  Tak nějak jsem hradečákům záviděla,  možná…kdyby Bertíkovi taky někdo věnoval trochu toho zájmu,  opravdové profesionální péče…možná to nemuselo tak dopadnou, jak dopadlo…Čas nám při tom čekání uplýval jen velmi neochotně, ale když pak pan doktor Ekr přecházel kolem  na operační sál, neváhal nás uklidnit a prozradil, že to dopadlo velmi dobře u obou holek. Jestli jste slyšeli v půl jedné ránu, tak to byl jeden velký balvan, který žuchnul ze srdce.   Ale to víte, těšila jsem se, až to uvidím černé na bílém.  A i toho jsem se nakonec dočkala. Podepsala jsem stoh papírů, podepisovala jsem ho moc ráda, ale řeknu vám, docela se mi ulevilo, že jsem rentgenovala jen dva psy, rentgenovat stonožku, tak se tam podepisuji dodnes.  Ale zase jsem mohla být svědkem, jak pan doktor bravurně dal prášek dlouhou pinzetou kočce a tím jí dokonale přelstil a přivodil  šok, jak se to mohlo člověku podařit. Její výraz všechny přítomné rozesmál a kočka uraženě skryla svou důstojnost v přepravce.

A když jsme dali do pořádku všechny formality, přišla chvíle nejkrásnější, pan doktor mi ukázal všechny získané fotografie a byly to ty nejhezčí fotky, jaké jsem kdy viděla. Všechny klouby mají holky ukázkové a tak se můžou s čistým svědomím věnovat sportu z celé duše.

A popovídali jsme si o hovawartech a kdyby byl čas, povídali bychom si tam dodnes…ale v čekárně už přibývali další a další pacienti. Fakt je, že pan doktor  Ekr je nejenom kapacita, ale hlavně špičkový člověk  a kdo tomu nevěří, ať si zajede taky do Hradce. Jsem ráda, že o klouby se hovawartům stará člověk, kterému na srdci leží  zájem psů. A když se podíváte do těch statistik v databázi, tak uvidíte, že ta práce není marná a hovawarti mají před ostatními velkými plemeny opravdu  značný náskok. A jen díky tomu se můžete rentgenů bát  jen maličko. Vidíte přece, že jsem se skoro nebála. 

 p1140003.jpg