Jak byly holky svedeny
Rostou nám štěňata, rostou. Ztratily štěněcí srst, vytáhly se jim nožičky a vypadaly zoubky. Nelekejte se, hned jim narostly nové a mnohem hezčí. Zkrátka, z potřeštěných štěňat se stávají chichotající se puberťačky a to je čas, kdy majitel musí pomyslet na svod mladých. A kdyby náhodou zapomněl, měl by mu to připomenout chovatel z rodné chovatelské stanice. Ale my jsme nezapomněli a potěšilo nás, že si chovatelky vybraly právě svod na Knížecím rybníku za svátek svých odchovanců. Konečně uvidíme, jak se vrhy povedly!
Proletěla jsem seznamy přihlášených a radostně zjistila, že sourozenců potkáme opravdu hodně. Jak „Černý vítr“, tak „Z Brzáneckých vinohradů“ měly mít rekordní účast. Shodou okolností v obou skupinách sourozenců na svodu měli chybět jen dva – jeden, který byl v zahraničí a druhý, který měl za pánečky lidi z filmové branže a ti se nemohli zúčastnit pro časovou zaneprázdněnost. To je paralela, což?
Slíbila jsem doma hlídací babičce, že tentokrát se domů vrátíme po obědě, strčili jsme psí holky do kufru a svištěli směr Tábor. Však pověstná liška se tímto směrem taky něco naběhala. Protože jsme maroda soucitně ponechali doma, připadl na každého z nás jeden celý pes a tak jsem raději desky vyzvedla bez psího doprovodu. Ale jak Čaky, tak Dixie byly po včerejším náročném dni mnohem ukázněnější, než jsem očekávala. Měla jsem štěstí, že „Černý vítr“ je na začátku abecedy a „Z Brzáneckých vinohradů“ na konci, protože na svod byly určeny dva kruhy a těžko bych to oběhala, kdyby měly jít obě holky současně.
Když jsem viděla, že se potomstvo „Černého větru“ začalo scházet, šli jsme se s Čakirkou přivítat s jejími sourozenci. Všechny tři černé sestřičky zůstaly jedna jak druhá k nerozeznání. Znakáčkům to taky velmi slušelo. Zkrátka, ve této vybrané společnosti se to opravdu a do písmene nádherně černalo. Světýlko vnášel jediný přítomný plaváček. Znalec by vám to potvrdil lépe, ale i mému nezkušenému oku bylo jasné, že tenhle vrh se velice povedl. Všichni pěkně stavění, jeden jak druhý. Pánečkové fotili o stošet, jen můj foťáček smutně odpočíval v batůžku, přestože jsem mu přes noc čerstvě nabila baterky. Strašně moc jsem totiž toužila po fotografiích sourozenců, jenže zkuste si vzít na vodítko Čakirku a do druhé ruky foťák! A páneček měl na starosti Dixinku a za úkol držet se s ní co nejdále od kruhu v době posuzování. Protože ty naše feny jsou jak siamská dvojčata. Kde je jedna, je i druhá a když jedna schází, druhá upadá do trudomyslnosti. A když zahlédne Čaky Dixíka u kruhu, její jepičí soustředění vezme rychle za své a malinkatý mozeček obsadí jediná myšlenka: utéct za svou druhou polovičkou.
Hádejte, který pan rozhodčí připadl na posuzování Čakirky! Ano, přesně tak. Její neoblíbený p. Kukla. Rozběh ještě ušel, nastupovali jsme v řadě sourozenců jako poslední a tak dlouho trvalo, než jsme se dostaly na řadu. Když nastala ta chvíle a já se s Čakirkou přemisťovala k našim posuzovatelům, vytřeštila Čaky oči na pana rozhodčího a rozhodla se, že tohle tedy ne, že jde pryč. Ale to nejhorší mělo ještě přijít. Zdálo se, že zuby zvládneme, jenže panu rozhodčímu se na levé straně zazdálo, že vidí v zubech větší mezeru a tak chtěl velmi podrobně prohlédnout a přepočítat všechny zadní a čím déle se Čaky mordovala, tím víc byla přesvědčena, že dojde nějaké újmy. A což teprve, když jí začali tahat za ocásek…to už bylo na naší citlivku opravdu moc. Takže naše předvedení bylo pěkně ostudné, ale mnohem horší je, že tento zážitek si Čakira určitě velice dobře zapamatovala. A po posouzení následovalo společné fotografování a poté si šli všichni potomci Kiry pohrát společně do lesa. Všichni, kromě Čakirky, která by si to po stresuplném zážitku určitě zasloužila. Ale nedalo se nic dělat, panička měla na starosti ještě Dixie a její sourozenci už se u druhého kruhu také pěkně houfovali. Přiběhly jsme, hodila jsem desky do batůžku, aniž bych tušila, co tam Čaky napsali, a zeptala se u Brzáňat, kolik času nám zbývá. Prý už jsme na řadě! No jejda, ale kde mám psa? Spěšně hledám mobil a jak už do bývá, v panice ho nejprve nemůžu najít, pak zas ne a ne odblokovat a posléze houby vidím v denním světle na displeji. Ale přece jsem se pánečkovi dovolala a na jeho dotaz, za jak dlouho mi má dovést Pixlíka jsem důrazně požádala: HNÉÉÉÉÉÉD!!!!! Takže doběhli zborceni potem. Nemuseli se tak honit, před námi přece jen byla ještě jedna chovatelská stanice. Ale což, hlavně že nezmeškali.
Po zážitku v prvním kruhu už jsem nečekala nic dobrého ani v druhém. Dixie si nechtěla povídat se sourozenci, Dixie toužebně hleděla za odcházející Čakirou a pánečkem a zoufale chtěla za nimi. Dokonce se vynalézavě pokusila překousat vodítko, a i když toho na moji žádost nechala, toužebně vyskakovala pokaždé, kdy se v jejím dosažitelném dohledy objevil psovod se psem v naději, že se páneček vrací. A tak se ani v kruhu moc nesoustředila. Druhý kruh posuzoval velice důkladně p. Slezák. A zase nás byl kruh plný. Že se povedli i Brzáňata, na to vemte jed! A i zde jsme byly na řadě jako poslední. Dixie si sice velice správně stoupla na podložku, ale kovové měřítko se jí ani za mák nelibilo. Pokaždé, když se s ním pan rozhodčí přiblížil k jejímu kohoutku, poklesla jí kolena a zmenšila se o tři centimetry. Ani nevím, nevím, zda je změřena správně…Ale což, přece jen jsme nakonec byly shledány schopnými a posuzování bylo pro nás u konce a mohli jsme, hurá, na hromadné focení. A když už jsme se na poloostrově hezky vyfotili, pokračovalo se ve focení i jednotlivě, protože paní chovatelka chtěla mít svůj chov pěkně zdokumentovaný. Užili jsme si při tom spoustu legrace. Dixie ovšem po celou dobu, co se ostatní fotili, krásně pózovala v postoji, ale když byla na řadě, nechtělo se jí ani náhodou. Snad i tohle zdědila po Bertovi? Má slíbeno, že si to za měsíc zopákne na srazu Brzáňat!
Je zajímavé, že Čakira i po tak dlouhé době neomylně poznala původní pánečky a velice radostně a přátelsky se přivítala. Ona se totiž s cizími nevítá. Že poznala pánečky Dixie, to je vcelku jasné, je o čtyři měsíce mladší a není to tak dávno, co jí byli navštívit. Ale Čaky, panečku, to jsem koukala, je vidět, že hovawart má paměť jak slon už od mala…
A toto vyprávění budiž důkazem, že byly obě naše holky řádně svedeny, mají na to v průkazu původu poctivý štempl a podržte se: obě dvě s naprosto čistým kódem. Jsou to prostě žáby k nakousnutí!!!!