Pochlubte se pejskem aneb výstavy (1)
Kdo to kdy viděl dělat ze psů manekýny, šamponovat je, natáčet srst na natáčky, tahat psiska v klecích na kolečkách, aby si nějaký ten chlup neumazala? Viděli jste ty reportáže v televizi? Pejsci fixovaní na stojanech a česaní do zblbnutí, nafintěné paničky promenádující se s chlupatým „smetákem“ dokolečka. Fuj! Šťastný pes si má lítat a běhat v každém počasí venku po louce a ne dělat lidem opičárny! Zkrátka, člověk si pomocí médií a náhodných poznatků (jedna paní povídala) na něco udělá názor, postaví si kolem něj své duševní bariéry, jako osel si stojí na svém a kdo mu tvrdí opak, toho v lepším případě o své pravdě přesvědčuje, v tom horším ho rovnou pošle (však víte kam – do Prčic). Ale aby se pídil po objektivnější realitě, to ani náhodou.
Pak ovšem přijde chvíle, kdy se rozhodneme pořídit si SVÉHO psa. Protože chceme psa vybraného plemene a pokud možno zdravého, natolik aspoň soudní jsme, sáhneme po štěněti s PP. Výstavy nás nezajímají, ani na ně nikdy nepůjdeme, tak nezkoumáme žádné předky a rodokmeny, klidně bychom vzali i štěně s křivým ocáskem. Zkusíme ho sehnat, ale nestandardních štěňat moc není. Vybíráme z prvního vrhu, který se namane, rozpačitě koukáme, co teď, který je ten pravý, který bude ten náš ? Nakonec sáhneme po pejskovi, který na nás udělá nejhezčí kukuč a je vybráno. Štěně pěkně roste a roste a okolí začne říkat: To je ale kráááááááásnej pejsek! A v člověku začne hlodat nejprve maličký červíček, ten časem narůstá a brzy už jste pořádně nahlodáni: „Jaký je vlastně ten náš pes? Opravdu vypadá jak řádný člen svého plemene? Co ty uši, co ty packy? Jak vypadají jeho vrstevníci a jak bychom dopadli ve srovnání s nimi?“ Ještě chvíli odoláváte a pak, pak si řeknete, že vlastně proti výstavám zas tak moc nemáte: „Co kdybychom to aspoň zkusili? Jedna výstava a dost. Jen tak, abychom věděli, co vlastně máme doma?“ Jo, jo, odříkaného chleba největší krajíc (pravila teta Kateřina) a tak je zákonité, že i u nás doma se začalo nesměle uvažovat o možnosti ukázat se s Bertem na nějaké té výstavě.
Odkud ale začít? Nejlépe si to trochu okouknout. Máme to do krajského města co by kamenem dohodil a tak jsme se na nejbližší MVP s celou rodinou vypravili. Psa ale nebereme, ještě by se štěně moc stresovalo, ať si užívá mládí. Na plakátech jsem vyčetla, že odpoledne potrvá výstava do 17 hod., fajn, nemusíme spěchat, stejně máme víkendy nabité programem, že nevíme co dřív. Vyrazíme po obědě! Nadšení přijedeme na výstaviště, děti se těší na pejsky. Volně projdeme bránou, ani po nás nechtějí, abychom si kupovali vstupenku, trochu podivné, ale potěší to. Procházíme areálem, tu a tam je k vidění pes na vodítku, támhle dalšího táhnou v kleci za sebou a tady je dokonce v kleci našlapáno psů jak sardinek, všude kolem cesty hromada stánků s výrobky pro psy, jenže… Jenže kde jsou doprčic ti vystavovaní psi???? Kde si je máme prohlížet? Chvíli bloudíme, tápeme, konečně narazíme na místo, kde se něco aspoň něco děje. Páskami ohraničený kruh, kolem se povalují obří psiska. Rodinka se pře, co je to za plemeno? (No, se moc neposmívejte, to je toho, že jsme to nepoznali , vždyť za našich učenlivých let takoví psi k vidění nebývali. Dneska někomu pochválíte pěkného voříška a on se urazí, že má Cilit Bang teriéra za 50 000 Kč!) Dozvídáme se, že chlupatí obříci jsou tibetské dogy. Pěkní pejsci, škoda, že naše duše už hoří pro hovawarty. Koukáme, jak to předvádění probíhá – někdo běhá se psem dokola , tam a zpátky, rozhodčí se sklání ke psu a něco nesrozumitelného pronáší, pán se psem odchází, místo něj přichází celá skupinka psů – co to jako je? Na tabuli se píší nějaké klikyháky, čert aby se v tom vyznal. No, co budu vyprávět, bylo to zklamání, ta naše první návštěva výstavy, hovíky jsme ani nezahlédli a moudří jsme z toho taky nebyli. Myslela jsem, že výstava psů je něco jako výstava obrazů – pejsánky jsem si chtěla prohlídnout pěkně popořadě, asi jako zvířátka v ZOO. A ono ne. To bylo překvapení! Neznajíce pravidla, koukala jsem jak vejr.
Museli jsme začít pěkně od začátku, naučit se nejen jak to na takové výstavě chodí, ale i co to pro nás a našeho psa bude obnášet. Není to zas tak strašné, zvládne to každý, když ovšem chce. Doufám, že jakž takž jsme to na místní úrovni zvládli. Opustit republiku jsme se zatím neodvážili. Ale není vyloučeno, že za rok, za dva to zkusíme a možná, možná jednou vyjedeme i na Světovou výstavu. (Ať sousedi koukaj, že jo.)