Těšila jsem se na březen jak malé dítě.  Konečně mi někdo odborným okem zhodnotí, do jaké že to krásy dorostly moje psí holky. Po loňské nevydařené sezóně  toho máme k dohánění hodně a tak jsem se těšila na šikovnou psí rozcvičku na Jihočeské oblastní výstavě.

Nácvik vystavování je pro nás moc důležitý a tohle byla jedinečná příležitost  seznámit Dixie důkladně s halou,  schválně jsem nechala obě holky zařadit do různých kategorií, aby si zvykaly na samostatnost v kruhu.  Nechtěla jsem nic ponechat náhodě a tak jsme obden trénovaly postoj, ukazovaly zuby a nechaly si prosahávat ocásek. Zdálo se mi, že holky učinily nějaké pokroky, Czakira už je mnohem obroušenější, než bývala. A u Dixie se snažíme dohánět kulhající socializaci. Proto jsem si dělala velké naděje, že poznám na této generálce před mezinárodkou, zda  se mám zase bát ostudy, nebo už si holky povedou poněkud lépe a hlavně zda vychytám ještě zbývající  slabiny.  

V únoru jakoby si na mě někdo nahoře zasednul, jeden víkend šla Verunka v plném zdraví spát  a o půlnoci už se zmítala v horečkách kolem 40°C, měla jsem strach, co se z toho vyklube, obzvlášť když vysoké horečky pokračovaly po celý následující den. Naštěstí třetího dne z ní bylo zase zdravé a veselé dítě. V dásních se jí objevily dvě prokouslé stoličky. Oddychla jsem si, ale ne nadlouho. Hned následující víkend spolkla slavnou baterii a strávily jsme tři a půl dne v nemocnici.  Takže se nedivte, že třetí víkend jsem byla plná nervozity, zda nás nečeká něco skvělého do třetice.  Ale nestalo se nic, vše probíhalo bez záludností a tak má bdělost byla ukolébána a začala jsem se těšit na víkend následující, že konečně prorazíme stereotyp mateřské dovolené a vyrazíme do světa. 

Aby výprava proběhla tak jak má, strávila jsem spoustu času promýšlením, co všechno přibalit do auta, aby Verunka byla spokojená a my s ní.

Vstupní list přišel již kolem 19.2 mailem a trochu mě rozladilo, že je v novém formátu dokumentu, se kterým si můj předpotopní Word 2003 neví rady.

V pátek před víkendem jsem prošla rozpisy kruhů, ověřila si pavilón, ve kterém budeme a následující sobotu jsem věnovala vaření a shánění vyšší verze Wordu, abych vytiskla vstupní list. Během dne jsem vršila na kuchyňském stole vše, co budeme potřebovat a co rozhodně nesmíme zapomenout, pečlivě jsem vyčesala a vykartáčovala psí holky a večer vše  zabalila, aby nám toho na ráno zůstalo minimum.  Ovšemže jsem se pojistila dvěma budíky, protože bych hrozně nerada zaspala.  Ráno bylo úplně v pohodě, všichni vstali včas, kluci nanosili do auta židličky, deky a ostatní výbavu a Verunka jásala, že jedeme pá na haf haf.

Pořád jsem přepočítávala očkovací průkazy, průkazy původu, psy, počet dětí, zásoby jídla a nakonec jsem usoudila, že opravdu, ale opravdu máme všechno a vyrazili jsme směr České Budějovice.  Cestou jsem přemýšlela, s kým se tam uvidím a potkám a těšila se na známé a kamarády, v kruhu měla být Čakira i Dixie vždy s jednou další fenou, což slibovalo rychlé posouzení a cesta rychle ubíhala.

Těsně u Českých Budějovic do mě uhodil blesk! Ne, to snad ne, to se mi jen zdá…nééééééééééééééééééé!!!!

V malebné vísce zvané Češňovice mi jedna mozková buňka prozradila, že jedeme na oblastku, kde jsou všechna plemena psů v jeden den. V JEDEN DEN!!!! Panebože….honem jsem sáhla pro pracně vytištěný vstupní list. Bylo to tam! Dne 5.3.2011…

Já, já karkule obecná, dosáhla vrcholu debility a spletla jsem si DEN.  Výstava proběhla včera, za naší neúčasti.

Nutno podotknouti, že mě NEZABILI.