IHA München 2009
Už samotná příprava na cestu přinesla drobný problémek. Na stránkách s informacemi pro návštěvníku jsem si všimla výstrahy, že vjezd do města je možný jen s tzv. ekologickou plaketou a pokud nechceme riskovat pokutu, máme si ji pořídit, cizinci, necizinci. Pro nás to znamenalo jednu cestu do Českých Budějovic navíc, abychom obdrželi příslušnou samolepku. Jak to prospívá ekologii mi není jasné a obávám se, že Zelení v Německu mají mozečky podivuhodně shodné se Zelenými v Čechách. Jenže konflikt s německým policistou bych nerada riskovala, v tomto ohledu jsem stoprocentní zbabělec.
Prosadila jsem si poněkud pozdější hodinu odjezdu s poukázáním na skutečnost, že Mnichov je blíž, než Norimberk. Jenže na našich šumavských kopcích pokrytých čerstvou ledovkou a vrstvou nového sněhu, zapochyboval můj muž, zda mi může vůbec v něčem důvěřovat. Plazíce se padesátkou po náledí, utěšovala jsem ho výhledem na krásně ošetřené silnice hned za hranicemi. Bláhová. V Německu sice silničář nezaspal, ale doposud měl ošetřen pouze levý pruh, zatímco ten náš byl ještě panensky nedotčen. Až na dálnici už se jelo svižně, časový skluz jsme šťastně dohnali a v budoucnu se ukázalo, že ani nebylo kam spěchat.
Příjezd do Mnichova ale rovněž skýtal záludnosti. Což o to, olympijský areál jsme našli bez úhony, ačkoliv super značením, alias světelné tabule Norimberk, Mnichov neoplývá. Zřejmě nemá moderního ducha. Ale protože jsme předem nastudovali ty správné sjezdy, dostali jsme se až téměř na místo. Téměř. Ocitli jsme se na křižovatce, kde vpravo je ukazatel Olympijský areál, vlevo je ukazatel Olympijský areál a na ceduli rovně se skví totéž. Lehce jsem znejistěla. Kudy kam? Z komplexů dohledných budov jsem vybrala ten největší v dálce a navrhla cestu rovně. Zbytečně, protože můj řidič zabočil, jakmile naskočila zelená, vlevo. Po chvíli dohadů, kam že to vlastně jedeme, trvala jsem na svém názoru, že správné bylo jet rovně. A tak se manžel s autem otočil na cestě. Přesně v tu chvíli kolem nás v protisměru profrčela dvě auta plná nálepek psů. Jakožto každá správná manželka jsem se hned omluvila, že asi měl pravdu a navrhla, aby se opět otočil vůz a auta následoval. Přežila jsem vražedný pohled mně určený a s drobnými problémy jsme zvládli i druhou otočku. (Raději si ani nepředstavujte mnichovský provoz.) Následovali jsme auta plná hafanů a záhy se ocitli u parkoviště. Zde nás uniformovaní pořadatelé mile ujistili, že je to opravdu parkoviště pro návštěvníky psí výstavy. I vjeli jsme důvěřivě do podzemních garáží, ovšem cedule na sloupu mi po zaparkování vyrazila dech. Stálo na ní „Parkovné: 3,5 euro/hod.“ Protočily se mi panenky. To je špatný vtip? Po bleskové rodinné poradě , kdy jsem logicky došla k názoru, že není možné, aby se do této podzemní garáže vešly tisícovky aut a tudíž musí existovat alternativa, sbalila jsem dítě, psa a výbavu a vyrazila směr Olympijská aréna, zatímco manžel dostal za úkol vyhledat jiné parkoviště. Šel, stále ještě v slabším šoku, hledat rád. K areálu to dělalo zhruba kilometr. Foukal ledový vítr a mé ruce zcela prokřehly. Proklela jsem v duchu komerci, počasí i sebe, zpražila Berta za neustálé čuchací poskoky a politovala chudáky, kteří stejnou trasu absolvovali s klecemi na malilinkatých kolečkách. Abychom se vůbec dostali na přístupovou cestu k aréně, musela jsem potupně přešlapat, jak vandal, i trávník místního parku. Naštěstí nás troubů bylo povícero. (Ti s klecemi to ovšem měli v terénu výrazně těžší.) Hala samotná se nacházela na poměrně strmém kopci. Když jsem konečně úlevně složila náš náklad v blízkosti vchodu, zadoufala jsem, že to nejhorší už máme za sebou. Chacha!
Vrátný u vchodu nás mile pozdravil češtinou a vrazil mi do ruky katalog.
Kruh jsme se synem našli rychle, nacházel se totiž ve vstupním podlaží a byl asi tak čtvrtý od začátku. Ale první dojem byl děsný. „Kruhy“ byly totiž malé klecovité ohrádky 6 x
Celková atmosféra v kruhu i kolem něj byla ale, prostoru navzdory, příjemná. Vzájemně jsme si sice šlapali na nohy i tlapky, deky a bágly, ale společné utrpení tak nějak sbližovalo. Bertíkovi se navíc dostalo milého plavého souseda, se kterým si náramně rozuměli. A což když se mezi nás později kdovíjakým zázrakem našlapala i šarmantní landseřice, Bert jí rád přenechal zbyteček deky, která mu z ní zbyla po nastěhování stoličky. Za stávajících podmínek bylo focení téměř nemožné. Pejsky zakrývaly mříže a davy diváků a na skládací stoličku si nestoupnete. Snímky navíc zkreslovalo světlo z prosklené stěny. Náš Vojta sice při předvedení Bertíka proklouzl až ke mříži v zadním rohu, zato nás měl v objektivu převážně zezadu.
Pan rozhodčí byl velmi šarmantní postarší pán a společně s vedoucím kruhu se úspěšně starali o dobrou náladu všech zúčastněných. Řekla bych, že zde bylo mnohem méně rivality a více srandy, než v Norimberku. Rovněž známka Sehr gut, (kromě třídy mladých, kde je udělována jakožto nejvyšší) téměř nepadala. K mému překvapení ale nedošlo ani k přidělování CACů a jen nejlepší pes a fena získali titul CACIB. Třeba to jen nepsali na tabuli, kdo ví? Ale pokud je to v německém výstavnictví běžné, pak netuším, jakým způsobem se německým majitelům psů daří nasbírat dostatečný počet známek na šampióna. Byla bych moc ráda, kdyby mi to někdo trochu objasnil. Se svou znalostí němčiny toho moc od svých sousedů nedozvím. Zůstávám u osvědčeného dialogu jak se pes jmenuje a kolik je mu let. A tak ráda bych vyzvídala. Hlavně způsob, jak docílit podobného sportovního uplatnění hovawartů. Vždyť zkouška SchH3 není u německých hovíků zas takovou výjimkou. Jak to jen dělají? Vím, že mají cvičáky speciálně pro hovíky, ale v tom to asi nebude. Nebo jo? Učí se tam správnému přístupu k výcviku?
Třídy se střídaly stejně, jakožto v Norimberku, první byl na řadě veterán, pak mladá populace, třída pracovní a šampión a třída otevřená opět až na konec. Posuzování probíhalo s onou fascinující důkladností a přestože obsazení bylo slabší než v Norimberku, končili jsme jen o dvě hodinky dřív, takž odpoledne pokročilo, davy začaly konečně řídnou, ale v našem kruhu se stále posuzovalo. Bez přestávky, musím uznat, že pan rozhodčí se opravdu snažil nezdržovat. Až do konce zůstalo napětí – mají ceny – nemají ceny, protože zatímco se v jiných kruzích blyštěly poháry, do našeho kruhu se zkrátka nevešly. Běh v kruhu byl velice srandovní záležitost, pohopsávali jsme téměř na místě k velikému pobavení diváků a dojem zoologické zahrady nabýval na dokonalosti. Aby pak neměli návštěvnosti! Bert nastupoval druhý v pořadí. Když byl první pes posouzen a přišla řada na nás, sdělila jsem pro jistotu panu rozhodčímu rovnou , že rozumím houbeles, ale pes je tři a půl roku starý, čímž jsem ho rozesmála. Měl nějaký komentář k našemu výstavnímu vodítku, ale nakonec ho odsouhlasil, neboť jsme prý ve třídě pracovní, tak proč ne. Pak už se vrhnul Bertíkovi na zoubky, jak je tu zvykem a důkladně mu je přepočítal. Následoval výčet všech předností psa a neopomenul zmínit nedokonalé ohraničení masky. Nenazval je potupnými brýlemi, čímž si mě velmi naklonil. A zbytek mých sympatií jsem panu rozhodčímu věnovala poté, co nás ohodnotil známkou výborná. Jupí!!! Neumím si představit, jak dokázal ohodnotit pohyb, ale dokázal a tak jsme se zařazovali zpět s pěkným posudkem. A pak jsme běhali o pořadí a skončili jako třetí. Mohlo to být lepší? Čert ví, mně se naše pracovní konkurence nelíbila, ale třeba upřednostňují robustnější typy. Mnohem více se mi líbili psi ve třídě otevřené, obzvlášť ten, který nastupoval jako první. Mohla jsem na něm oči nechat, pevně rostlý znakáč s pěkně prokreslenými a ohraničenými znaky, s něžným pohledem. Ke stejnému názoru k mé radosti došel i pan rozhodčí a tento pejsek pak vyhrál nejenom třídu, ale získal právem ocenění CACIB.
Ve třídě otevřené jsme měli ještě jedno želízko v ohni. Další výbornou si zde vybojoval další zástupce českého chovu Charlie Šlovický vrch a v závěrečném běhu získal krásné umístění V3. Hodnotím tedy malou českou reprezentaci na výpravě do Němec jakožto úspěšnou. Alespoň já jsem s naší známkou spokojená až na půdu a bodejď bych ebyla. Kromě výborné mě potěšil projevený zájem německé chovatelky o Berta v roli otcovské, takže vím zcela jistě, že alespoň někomu se líbil hodně moc. A to mě hřeje u srdce mnohem víc, než kdybychom odjížděli s pohárem. Při dlouhém čekání, kdy se posuzovali psí slečny a dámy, si Bert konečně užil venčení s páníčkem. Ostatně, páníček se venčil častěji, než pes, hledaje, kde si smí vykouřit své nezbytné cigarety. Poté, co zruinoval rodinou kasu přes kávu a synek otestoval taje bavorské kuchyně (mimochodem, já mu říkala při pohledu na kořeněné dobroty, že to nepřežije a na má slova skutečně málem došlo), dočkali jsme se i rozdílení cen.
Předány byly poháry vítězům (tentokrát na nich nebyl hovawart) a pak jsme konečně dostali naše desky, žvýkací kost pro pejska a mohli jít zabalit. Bert měl výstav plné zuby! Zatímco v sobotu ještě oplýval nadšeným zájmem, v neděli se snažil výstavu co nejvíce zaspat, obzvlášť po té, co jsem mu překazila slibné námluvy. Alimenty neplatím! Stánky jsem si tentokrát téměř ani neprošla, davy mě děsí, prodírat se jimi mi nepřináší žádné potěšení a beztak si člověk po přepočtu nic nekoupí. Za zmínku snad stojí stánek s knihami o psech, který byl dlouhý jako náš kruh, tedy
A měj se, Mnichove, neříkám nashledanou. Tady v té komerční zoo už mě neuvidí…
Za zmínku už stojí snad jen venčení při Dunaji, kde jsem neodolala a prošla otočnými vrátky v plotě (všimli jste si taky, čím více „svobody“, tím více plotů?) až na samotný břeh, ačkoliv bylo pochmurno a drobně vytrvale pršelo. (A to prosím ráno byla kobaltově modrá obloha a vycházelo zářivé slunce. )
Modrý Dunaj! Dobře, po modré ani vidu. Kalné vlny takřka rozvodněné řeky dosahovaly až k okrajům pečlivě vysečených břehů. Hukot vody varoval, dal cítit sílu živlu. Řeka nabírala vodu jarního tání, sílila a spěchala, drala se do moře.
Berta za plotem ovšem chytil amok, chtěl za paničkou! Páneček mu tedy pomohl přes onen pro psa nepříjemný kolotoč a Bert radostně vylítl za mnou! Kochání tedy nemělo dlouhého trvání, voda psa přitahovala a když jsem uviděla, jak balancuje na samém kluzkém krajíčku řeky a snaží se pokropit ojedinělý trs trávy, která unikla sekačce, romantiku jsem bleskově ukončila. To tak, aby mi Bert sklouznul do rozvodněného Dunaje! Má fantazie hned vykouzlila obraz záchranářské akce. Spínám ruce k německým hrdinům, kteří se vrhají pro Berta do chladných vln. Brrr. O adrenalin nestojím. Ten pes je opravdu schopný rozmarně hupsnout do lákavé vodičky. Tak šup a jedem! Před námi je ještě pěkných pár kilometrů…