Tak jsme tu letošní sezónu konečně zahájili. Správný den mi připomnělo hodně lidí a  proto jsme za slunečného počasí  projeli v koloně branou výstaviště. Páneček pravil, že se nikde mačkat nebude a zaparkoval hned za ní.  Nelíbilo se mi to. Než jsme s Martinem došli pro katalogy a našli náš kruh, kypěla jsem spravedlivým rozhořčením, že se musíme vracet  pár jarních kilometrů.  Pěkně jsme se prošlápli, než jsme přemístili výbavu a psiska ke kruhu. Při venčení na travnatém pruhu za pavilónem můj  hněv dosáhl vrcholu – všude spousta volného místa k parkování!  I  donutila jsem  pod hrozbou špenátu k večeři pánečka k přemístění automobilu, což bylo jeho štěstí, poněvadž mašírovat dalších pár kilometrů za účelem přebalování Verunky bych  zarputile odmítala.  Už takhle  byl jeho úkol uhlídat pytel blech zvaný batole dostatečně obtížný.  Převzala jsem dítko na chvíli, než se otec nají a vypije svou dávku kofeinu a ta chvíle hlídání mi úplně stačila. Verunka byla výstavou nadšená! Rádius zkoumaného světa se jí náhle obrovsky rozšířil. Nejprve se s vervou pokusila rozebrat ohraničení kruhu. Nevím, zda jste si i vy povšimli symbolů pejska a kočičky na hraniční pásce. Verunka ano. Když jsem zachránila kruh před devastací, vrhla se na projíždějící kočárek v urputné snaze prozkoumat hračky na něm umístěné. Sotva jsem zabránila krádeži, už dítko bleskově mizelo v dáli plné cizích psů a rozhodně nevěřím tomu, že by všichni psi měli takový výcvik k trpělivosti, jako naše hovawartí slečny. Takže jsem Verunku k jejímu velkému vzteku opět ulovila. Nelíbilo se jí to. Docela neškodně vypadalo trhání pampelišek kvetoucích v dlažbě, ale jen do chvíle, než dítko začalo mizet pod návěsem s krmením značky Acana. Malou chvilku klidu jsem si užila jen tehdy, když se Verunka k velkému pobavení okolí snažila tahat na vodítkách obě psí holky najednou. Naštěstí vydržely v odložení. Docela jsem si oddychla, když se tatínek vrátil k otcovským povinnostem. Dixie radostně zpívala, když se objevili bývalí páníčkové z Brzáneckých vinohradů. Poznala je neomylně.  S bráchou se přivítala už o něco méně nadšeně, ale přesto pěkně. Ovšem pozdější setkání s maminkou bylo velmi chladné, Taruška si pomyslela něco o příšerných štěňatech, která jsou zaplaťpánbůh z domu.

Konečně začalo posuzování, slovenský pán rozhodčí vypadal kompetentně a  hodnocení psů mu pěkně odsypávalo. Všimla jsem si, že docela pečlivě zkoumá snášenlivost psů a dušička mi poklesla, protože Czakiry ochota snášet cizí doteky má své meze. Již ve psí mezitřídě bylo komu držet palečky. Na kolbišti jsme měli hned dva sourozence Dixie a proto jsme doufali, že jim štěstěna bude nakloněna. Měli jsme proto velkou nefalšovanou radost, když Dynoušek vyběhal  CACe.   Krásných psů se ve třídě otevřené sešlo hodně a tak člověku až přišlo líto, že VDéčkama se nešetřilo. A bylo to tady, i naše slečny nastoupily do kruhu. Černých krasavic se tentokrát sešla většina. Na konkurenci jsem nehleděla, protože mým jediným přáním bylo, aby se Czakira držela svého slušného vychování. A když jsem viděla, jak rychle někteří ukazují zuby, hned jsem se rozhodla učinit totéž. Jak předsedla Czakira před pana rozhodčího, místo slušného podání ruky posuzovateli, jsem jí hned vzala za čumák a ukázala její sněhobílý chrup. Pokud měla v úmyslu ze sebe vydat své obligátní zavrčení, musela tento úmysl rychle opustit. Tím jsme zdárně překonaly nejtěžší fázi, protože opětovný kontakt už se „známou“ osobou Čaký  nevadí. O to s větším napětím jsme čekaly, jak se spraví s ukázkou zubů Dixie, protože ta zuby ukazuje nerada a mohlo by to pro ni být dostatečným důvodem, aby se pokusila opustit kruh, jak nám předvedla na podzim. Ale držela se skvěle, holčička moje!!! Zoubky ukázala a nikam se nedrala a udělala mi tak velikou radost! Běhaly jsme jak o život, ale ačkoliv pan rozhodčí nadšeně ocenil krásný exteriér holek a bez váhání oběma přidělil známku VÝBORNÁ, s pohybem spokojen nebyl. Dixie by přece jen běžela raději z kruhu, takže i když se tentokrát ani náhodou nepokoušela vyvléknout z vodítka, na běh u nohy se moc nesoustředila. Czakira se zúčastnila běhu o pořadí a pan rozhodčí nám nakonec přisoudil bramborovou medaili. Odůvodnil mi to tím, že ačkoliv je Čaký hezčí, než naše soupeřky, malilinko kulhá na zadní nohu. Tím mě pěkně vyděsil, protože jsem si žádného kulhání nevšimla, ani nikdo z okolí a tak jsem celé odpoledne strávila pozorováním a  prohmatáváním tlapek. Nic jsem nenašla, ani zatržený drápek. Možná Čaky ještě malinko bolí tlapka, co se do ní před týdnem majzla na závodech  při pokusu přeskočit plnou metrovku, jinak si to vysvětlit nedovedu. Ale zklamaná jsem nebyla, vždyť prvně jsem mohla oběma holkám najednou nechat zapsat výbornou a  hlavně, prvně se výstava obešla bez ostudy. Ať chci nebo ne, loňský oslabený rok (hlavně jeho první pololetí) se na fenicích a především na Dixie podepsal a pokud jsme náš socializační skluz částečně překonaly, budu šťastná jak blecha.  Mrzí mě moc, že po loňské podzimní výstavě se nehodné huby otřely o povahu Dixie a to si tato skvělá fena vůbec nezaslouží.  Pro nás tedy byla první letošní výstava úspěchem! Každopádně jsme o nějaký ten krůček pokročily vpřed.

Co mě hodně moc překvapilo, to byly dvě paní, které mě nezávisle na sobě oslovily a měly velký zájem o Czkiřina štěňata. Musela jsem se smát, vždyť je to ještě skoro štěně. Rozoumek nemá o nic větší. A navíc zrovínka ten den Čaký vůbec nevypadala jak hezký pejsek, vypadala jak březí vlk, protože od chvíle kdy se dohárala, cpe se jak čuně. Prý hormony! Brrr…ještě že si neopatruje pískací hračky, potvora. Se opravdu divím, že rozhodčí nepoukázal na tuto skutečnost.

Posledním bodem výstavy měly být nákupy – Dixie potřebuje nutně řetízek a košík, protože o nějakých to zkouškách letos uvažujeme a  dále jsem chtěla přikoupit předpisový aport,  u toho našeho již lepeného a šroubovaného vážně nevíme, kdy jeho životnost skončí. Ale dožila jsem se zklamání, kromě řetízku jsme nesehnali nic. Celkově mě překvapila slabá účast na letošním MVP, lidí bylo jak na oblastce. (Kromě hovíkářů, ti měli účast vzornou a hojnou.) Snad to bylo způsobeno velikonočními svátky.

Největší zážitky si přivezla Verunka, podařilo se jí zničit Martinův mobil a tak celou cestu domů nadšeně a hlasitě telefonovala a kdyby neusnula, telefonuje dodnes.