Ať už si přečtete o hovících cokoliv, vždy se dozvíte, jak je pro ně socializace důležitá. Ona je důležitá pro každého psa, je to vlastně o učení psa žít bezpečně a klidně v lidském světě – nejenom ve vlastní rodině, ale především v tom světě, který leží mimo naše vlastní teritorium. Pes se označuje za málo, či nedostatečně socializovaného, pokud nevhodně, nebo nepřiměřeně reaguje na běžné situace a věci. Pro příklad nemusíte chodit daleko, stačí, když vám soused povypráví story, jak musel svého psa ze dvorku vzít na očkování. Nesocializovaný pes není zvyklý na změny, jeho nervová soustava tudíž trpí a s ní trpí i jeho majitelé a okolí. Nevhodnou reakcí je pak bázlivost, nebo agresivní chování pramenící ze strachu. Takový pes je nebezpečný sám sobě (útěk – může se ztratit, vběhnout pod auto) i ostatním (někoho pokouše). Tady bych připomněla názor autority v etologii psů, Trumlera, který soudí, že většina „špatných psích povah“ nespočívá v jejich genech, ale vzniká v důsledku špatné, nebo zanedbané socializace.
Proto se mladý pejsek vodí co nejčastěji do světa, nejde jen o pravidelné vycházky, ale o seznamování s nejrůznějšími záludnostmi světa a především s cizími lidmi a cizími pejsky. Co pes nezná, to ho zcela přirozeně vyvádí z míry, nebo dokonce děsí. Stáváme se tedy průvodci a postupně seznamuje štěně s parkem, lesem , řekou, rybníkem, městem, pouličním ruchem, dopravními prostředky, učíme ho zdolávat schody, eskalátory, potkávat lidi i psy, učíme ho, co je bezpečné a co se nesmí. K výletům za socializací se dá vyrážet na takřka kamkoliv, pokud tam smí pes. Často někteří pejskaři vyrážejí i tam, kam pes nesmí. Pejskaři - začátečníci se obvykle vrhají do socializace s nesmírnou vervou. Viděla jsem dvouměsíční štěňata na spoustě míst, kde podle mého názoru neměla co dělat. V davu na výstavách typu Země živitelka, na hudebních festivalech, na závodech motokár. Vždycky mi jich přišlo líto. Nic se nemá přehánět a jak se říká, dobrého pomálu. Štěně teprve roste, i jeho nervová soustava se postupně vyvíjí a naším cílem je vyrovnaný sebevědomý pes, rozhodně ne neurotické stvoření. Proto se snažte na štěně neklást nepřiměřené nároky, vždy sledujte jeho reakce a pokud postřehnete únavu, snažte se štěněti poskytnou klid na spánek a regeneraci.
Vlci svá štěňata nechávají hlídat mladšími členy smečky, pokud vyrážejí na výpravy. Na lov, kterého se ještě štěňata neúčastní, je neberou dříve, než je jim 12 týdnů. Do lovu je zapojí až od 8-9 měsíců. Nemáte sice doma vlka, ale věřte, že příroda dobře ví, proč co dělá. Proto i vy se štěnětem mladším tří měsíců nevyvádějte žádné psí kusy. Seznamujte malé štěně hlavně s tím, co je nezbytné a vhodné. Bude sem patřit návštěva veterináře, může sem patřit výprava do města (klidnější místa), může sem patřit hlazení štěňátka kolemjdoucím. Můžete seznamovat štěně s různými biotopy, jako je louka, les, voda (pozor, ať se moc neuťape). Seznamujte štěně s domácími zvířaty (respekt jako když najde). Vyzvedněte dítě ze školky, ze školy (pozor na rozjásaný řvoucí dav malých svišťů – to děsí i mě, natož štěně)
Teprve od jeho tří měsíců můžete podněty pomalu a s citem stupňovat, vycházky pomalu prodlužovat. Po ukončení vakcinačního schématu už lze štěně brát na většinu cvičáků, do psích školek, na psí výstavy, aby mělo kontakt také se psími vrstevníky. Necháváme ho pohrát se stejně (podobně) starými štěňaty a také s dospělými pejsky – ale pozor, aby vaše štěně neválcovali psi s mnohem větší hmotností. Nenecháme štěně jen tak napospas psům, pokud jsou jejich hry příliš drsné, ukončíme je. Raději se první pobytové dny mezi pejsky s nimi seznamujte a pozorujte jejich chování, než své štěně pustíte mezi ně k volné hře. Se psy si může štěně hrát i před ukončením očkování, ale dbejte, aby se nejednalo o jedince, kteří štěňata nesnášejí.
Nikdy se nám nesmí stát, aby štěně získalo špatnou zkušenost! V tomto věku mají negativní zážitky příliš velký význam a můžou v dospělosti vyústit v nevhodné chování. Mám bývalou kolegyni, která si vzala pejska nalezeného ještě jako malinké štěně na smetišti. Někdo ho vyhodil do popelnice a pejskovi se povedlo přežít. Ale dodnes, i když je mu už devět let, kdykoliv zaslechne popelářský vůz, zalézá hluboko pod postel. Nikdy na svou zkušenost ze svých zhruba šesti týdnů nezapomněl.
Pokud se štěně něčeho bojí, je třeba ho nenásilně (!) a s citem přesvědčit, že je truhlík a bojí se zbytečně a že ho nic neohrožuje. Vždycky se chovejte s naprostým klidem a samozřejmostí – „jakoby se nic nedělo“. Nikdy psa neutěšujte a neberte ho do náruče – jen byste mu potvrdili oprávněnost jeho obav. Ale také nikdy na něj nezvyšujte hlas a už vůbec netrestejte. Jděte sami příkladem a chovejte se tak, jak se má chovat i pes. Špatnou reakcí je se rychle vzdálit od toho, co psa vystrašilo, ale stejně špatný je i opačný přístup – nutit psa se k tomu přiblížit a dotknout se „toho“. Nejlepší je nejčastěji střední cesta, pokračujte tak, jak jste měli původně v plánu a zcela přirozeně. Není od věci zaujmout štěně hrou - zde se vám moc hodí, že si s pejskem hodně a rádi hrajete. Pokud štěně projeví zájem si očichat věc, které se bojí, nespěchejte, dejte mu čas ji prozkoumat (pokud nehrozí nebezpečí - nenechávala bych štěně seznamovat se s běsnícím psem za plotem). S problematickými podněty, kterých se pes bojí opakovaně, postupujte postupnou desenzibilizací. Vždycky těsně před tím, než se pes začne bát, při prvních známkách nervozity, se ho pokuste rozptýlit a uvolnit. Příští den zopakujete a postupným prodlužováním doby bez znepokojení strach zcela odbourejte.
Někdy ovšem může být „špatná“ zkušenost také užitečná. Všechna naše štěňata se rychle naučila, že kousat do kocoura Garfielda se nevyplácí, že dříve či později kočce dojde trpělivost a má velmi ostré drápky. Na našich vycházkách můžeme využít třeba nepříjemných zvukových podnětů k přerušení neplechy. I já jsem nosila při výchově štěňat po kapsách řetízek, svazek starých klíčů a malou plechovku naplněnou kamínky a v případě potřeby něco z toho mrskla VEDLE bufetícího psa, nebo štěněte, které mě nevnímalo. Zase platí – nezneužívat, aby to pejskovi nezevšednělo. Takovou „prodlouženou ruku“ lze jen doporučit. Podobným způsobem Bertík odnaučil sám sebe krást ze stolu už jako štěně. Já přišla bezpracně k hotovému. Jednou jsem na kuchyňské lince nechávala stydnout pro něj vařené kuře, bylo na talíři a pejsek neodolal a stáhnul si talíř, následný třesk rozbíjejícího se talíře ho vyděsil natolik, že mu odvaha ke stažení čehokoliv chyběla hodně dlouho. Dokonce jsem se později setkala s tím, že to lidé takto učí psa záměrně – přichystají „pastičku“ - k lákavé věci se přiváže plechovka se silně chřestícím obsahem.
Seznamujte a nechte štěně hladit lidmi různého věku a vizáže. Ale nenechávejte psa běžně cizími lidmi krmit (naučí se žebrat) a také mu nedovolujte na ně skákat, ačkoliv vás budou přesvědčovat, že jim to nevadí a že to mají rádi, když na ně pejsek přátelsky hupsne. Většina lidí s takového naskočení nadšená nebude a pejskovi by to dělalo zbytečný zmatek v hlavě. Na lidi se zkrátka neskáče. Není od věci nechat „cizí“ lidi, aby naše štěně brali do náruče (přenášení – cvik ze ZOP = základní ovladatelnost psa), aby s ním manipulovali (osahání) a prohlídli mu zoubky. Připravujeme tak štěně na manipulace na svodu, na výstavách, nebo i na vzácnější situace, kdy je pes odkázán na pomoc cizích lidí a musí dovolit lidem kontakt s ním.
Choďte do míst výskytu zvířat a učte štěně klidu před nimi. Na takovou výuku je výborný dvorek s drůbeží (honění slepiček je oblíbená zábava nevychovaných psů), ale jsou i místa s častým výskytem koček, zazvěřené biotopy, stáda ovcí, krav, koní (nevstupujte DO ohrad!!!!), většina velkých zoologických zahrad umožňuje přístup pejskům. Dodnes myslím, že největším zážitkem pro některé děti v Královodvorské zoo bylo muchlání se s naším Bertíkem, kam se hrabala divoká zvířata! Choďte do lesa, aby si pes zvykal na pachy zvěře a také na to, že se po takových zajímavých stopách nesmí pouštět. Není od věci si v takových místech dát psa na dlouhou šňůru preventivně, klidně ji může vláčet za sebou, v případě vystartování psa přišlápneme, nebo jinak zachytíme. Všechno lepší, než když se mu útěk zdaří a on si „lovu“ pěkně užije (sám sebe odmění)
Co se týče prostředí, voďte psa do různých hal (výborné jsou velké nádražní budovy) , do podchodů, nadchodů, panelových domů (nevloupávejte se!) , nákupních center (asi vás vyhodí), výborné a zajímavé jsou výtahy, sklepy, nebo mosty a můstky, schody, zvlášť ty, co je přes ně vidět dolů (ty nemusím ani já), co se naskytne a kde je příležitost. Možná není od věci vyšplhat se štěnětem na rozhledny (štěně se dá snést dolů ) – s větším psem už je podobná aktivita dobrodružstvím, pokud se bude bát sestupu. Používejte dopravní prostředky – auto, autobus, vlak, tramvaj, trolejbus (neskřípněte pejska do dveří a nenechávejte mu šlapat na tlapky a ocásek, vyhýbejte se dopravním špičkám, horkému počasí).
Zase, nepřipouštějte si nějakou nedostatečnost, pokud se vám nepodaří dostat se třeba do letištního hangáru. Že jste psa nesvezli tramvají nebo lanovkou bude v budoucnosti fuk. Pes, který je zvyklý vás doprovázet, bude vás v pevné víře, že víte co činíte, následovat kamkoliv. Teď jste jen ve fázi, kdy si tuto jeho důvěru v sebe budujete. Proto vyhledávejte příležitosti a varujte se psa odradit. Hodně tak posilujete svou autoritu v očích psa a to je velice, ale velice důležité. Je moc fajn využít situací, kdy na vás pes musí plně spoléhat.
Až začnete cvičit setrvání na místě, pak můžete pejska na chviličku přivázat někde u obchodu. Já to dělám u dorostu jen cvičně a psa si nechávám vždy pod dohledem. Samotného bych ho nikde takto nenechala, ne proto, že by to psovi dělalo problém, je to proto, že lidem nedůvěřuji. Setkala jsem se s neuvěřitelnými situacemi, kdy se mi milovníci zvířat s klidem vrhali na psa (jim naprosto neznámého) a věšeli se mu kolem krku, být to malinko nesnášenlivý pes, museli by mít ukouslý nos. Nevěřím ani dětem – buď se na zvíře vrhají pomazlit, nebo ho začnou dráždit. I když necháte psovi košík, může dítě uhodit košíkem a v tu chvíli se maminka, která poslala své dítko pohladit pejska, způsobí skandál, ve kterém si vás kolemjdoucí vychutnají. V neposlední řadě se stále rozmáhají krádeže psů (na prodej i k sežrání). Mám zkrátka o svá zvířata strach a snažím se je chránit i před lidskou blbostí.
Nikdy nezapomeňte, že to nejdůležitější, co se psem procvičujete, je jeho volný pohyb. Existují tisíce psů, kteří jinak, než na vodítku chodit nesmějí. Prý by utekla (já je chápu, taky bych to udělala). Vždycky je mi jich neskutečně líto. Takoví psi nikdy nemají dostatečný pohyb! Pohyb na zahradě se nepočítá, odpovídá asi tak pobytu vězně na vězeňském dvorku. Proto ze všeho nejvíce po celou dobu psího života vyhledávejte místa, kde můžete psa bezpečně pustit. Těchto míst stále ubývá, pohyb psů je čím dál přísněji omezován, takže pro vás bude hodně důležité, mít jich několik vytipovaných, hlavně pro denní procházky. Někteří lidé z města musejí své psy na vycházky dokonce vozit autem. I to dnes patří k životu se psem. (Můžete se utěšovat tím, že Americe musí lidé často vyvézt sami sebe, pokud se chtějí projít
.) Nutnou podmínkou je mít psa na volno ovladatelného a pod kontrolou. I na vašich bezpečných místech se může vyskytnout nesnášenlivý pes, či člověk, nebo jiné „nebezpečí“. Proto od samého počátku
co nejvíce voďte štěně bez vodítka a pracujte na jeho ovladatelnosti. Volte na to místa, která štěně důkladně zná a kde se „nudí“ a rádo se proto zapojí do hry s vámi. Tam, kde je hodně vnějších ruchů a zajímavých věcí se vám jeho pozornost získává mnohem hůř, ale netrapte se, to je normální, postupem času svého psa přesvědčíte, že tou absolutně nejlepší, nejvzácnější a nejzábavnější „věcí“ na světě jste VY!
Ještě jsem si vzpomněla na starou pověru, které se dnes stále spousta lidí drží jak klíště Garfielda, že hlídací pes nemá být zvyklý na cizí lidi a psy, že pak nebude hlídat a ztratí svou ostražitost. Pošlete radílky do háje zelenýho! Opak je totiž pravdou! Pouze nebojácný sebevědomý pes vás bude dobře ochraňovat. Pokud bude uzlíčkem nervů, bude sice nejdřív dělat bububu, jako spousta vesnických hafanů, ale ve chvíli, kdy jim půjde o kožich, vezmou nohy na ramena. Jejich agresivní reakce je, jak už víme, produktem strachu. Zeptejte se na klubové výstavě lidí, jestli jejich hovawart, kterého drbete za ouškem, hlídá. Bych se divila, kdyby někdo řekl ne, leda z legrace.
Možná někdo namítne, že ho celá socializace stojí spoustu času. Ano, to je pravda. Ale pokud se socializaci a výchově někdo nechce věnovat, neměl by si psa pořizovat. Bohužel, praxe říká, že takových majitelů psů je stále, přes veškerou osvětu a snahu pejskařů, drtivá většina. My s hovíkama mezi tyto majitele psů ale patřit nechceme. Jsme totiž všichni chytřejší než pes - proto víme, že se nám vyplatí pěstovat štěně a mladého psa tak, že si pak užijeme v klídku spoustu spokojených let vedle sebe – se svým vychovaným spolehlivým psím přítelem, kamarádem a ochráncem. Bude nás doprovázet a my na něj budeme zaslouženě pyšní. A to se vyplatí!
Tak se tedy, pomaloučku, polehoučku, krok za krokem a s citem, vydejte se po socializační stezce. Mějte na paměti, že méně je mnohdy více, berte si zpětnou vazbu z reakcí svého vlastního štěněte a plánujte své aktivity s ohledem na ně. Štěňata pak budou určitě nadšena. Život je přece především – změna!
P.S. Už víte, proč se zdůrazňuje socializace u hovíků? Ano, výborně, je to moloss. Pes silný. Takže jeho nebezpečnost v případě bázlivosti je VÝRAZNĚ vyšší, než dejme tomu, u mého oblíbeného jezevčíka. A proto svého molosska nikdy nestrašte! Mohl by se naučit bát. A poslední věc na světě kterou chcete je, aby se bál vás.