Přivolání – alfa a omega výchovy
Neznám důležitější cvik výchovy a výcviku psa. Jen pes, který spolehlivě přijde na vaše zavolání je pod kontrolou. Ale současně je i cvikem nejtěžším a málokterý pes ho ovládá dokonale. Ba, drtivá většina psů je na tom s ním nevalně. Tím se neutěšujte a vrhněte se do přivolání s vervou, protože dobrý výsledek za tu námahu rozhodně stojí.
Počátky přivolání pokládáme od chvíle, kdy si štěně přivezeme. Nejprve učíme štěně reagovat na jeho jméno, postupně se snažíme, aby po vyslovení jména štěně přišlo. V samotném výcviku se používají na přivolání dva povely. První z nich je „Ke mně“ a pes se má po přiběhnutí posadit čelem k psovodovi. Druhý je „K noze“ a pes se přiřadí za chůze k noze psovoda. Po štěněti nechceme ani jeden! Proto se těchto povalů zatím vyvarujte. Oba si nechte až do výcviku, zatím jsme ve fázi výchovy a naším cílem je, aby štěně po přivolání přišlo. A ne pouze přišlo, ale nadšeně a natěšeně přiletělo! Musíme tento povel záměrně učinit co nejatraktivnějším. Přivolání je příslib požitků. Z toho vyplývají dvě věci - nikdy nepřivolávejte, pokud bude následovat cokoliv, co štěně rozladí, nebo co by štěněti připadalo nepříjemné a za druhé - po úspěšném přivolání musí přijít odměna. A to odměna co nejvyššího stupně, tedy co nejsuprovější. Nejdůležitější cvik si zaslouží nejlepší odměny, to je přece logické. Odměny, jako vždy máme dvojího druhu – něco dobrého a hru. Pamlsky jsou nám už jasné – a řeknu vám – piškot je dobrý – ale maso lepší. Mezi ty ostatní odměny bude patřit hračka nebo hra, kterou má náš pes nejraději. Nyní zúročíme práci, kterou jsme se štěnětem vykonávali doposud – učili jsme ho hrát si s námi, ať už s míčkem nebo s pískací hračkou, nebo se přetahovat (na vycházky se moc dobře hodí štěněcí pešek). Užívat budeme povel, který je nám blízký. Většina psovodů používá jméno psa (ale může to být klidně obligátní „Pocem“). Na zavolání jména by měl pes přijít do naší blízkosti. Nemusí předsedat, ani sedat. Hlavně musí být tak daleko, abyste ho v případě potřeby mohli uchopit za obojek (nemusíte ho za něj hned chytat). Další velmi šikovný povel na vycházky je „Zpátky“, který psa vrátí do blízkosti, kterou považujeme za akceptovatelnou a použijeme ho pokaždé, kdy máme dojem, že se pes pohybuje od nás příliš daleko. Chceme, aby vzdálenost od nás zkrátil, ale nemusí přijít až k nám (vysvětluje se pejskovi nejlépe klikerem). U štěněte, které se nás drží jak klíště, tento povel ještě není aktuální, ale to se, s jeho vzrůstajícím sebevědomím a rozšiřujícím se gradientem zkoumání světa bude rychle měnit. Já si psy držím na vycházkách před sebou, abych je měla na očích a současně tak, abych dohlédla dost daleko pro případ, že bychom narazili na lidi, psy, srnky atp. Psí holky si sami hlídají, aby na mě viděly a pokud míříme do zatáčky, za kterou není vidět, sami čekají, až je dojdu. Nevzpomínám si, že bych je to záměrně učila. Naučily se to sami tím, že jsem vyžadovala, abych je stále měla na očích a ony si zvykly, že běhat musí vždy tak, aby paničku měly na dohled. Pokud se pes opožďuje za mnou, pobídnu ho „Přidej!“ nebo „Tak jdeme!“. Není žádoucí mít psa za zády a nevidět, co tropí.
Tak jako u každého cviku procvičujeme
"od nejlehčího k nejtěžšímu" a začínáme přivolání trénovat doma a doma na zahradě, pak na vycházce v místech, kde to štěně dobře zná a je tam klid (a nuda) a teprve, když nám to tady spolehlivě funguje, přidáváme další prvky, které psa rozptylují – jako je třeba přítomnost dalších lidí, psů i zvířat. Nespěchejte! Vždy, když to nevyjde, si štěně kazíte. Proto hodně přemýšlejte, než povel vydáte, aby vám byly všechny okolnosti nakloněny a štěně přišlo. Snažte se, aby chtělo přijít – aby vidělo pamlsek, hračku, můžete přisednout na bobek, to ho rovněž často povzbudí. Pokud nepřijde, je to pravděpodobně proto, že se zrovna soustředilo na něco jiného – pak není od věci hodit za něj třeba ten náš šikovný řetízek, nebo plechovku, leknutí mu připomene – honem hledej pánečka. Snažte se skutečně házet ZA psa, ne mezi sebe a psa. Pokud se nechtěně trefíte do psa, může to mít pozitivní následky, tak se tím netrapte, pes si jen ověřil vaši "prodlouženou" ruku.
Přivolání nám často opravdu skvěle jde doma a na zahradě – ale na vycházce je naše štěně natolik zaujato a překvapováno světem, že už mu moc pozornosti pro nás (natož na hračku) nezbývá. Nezoufejte, je to naprosto normální. Stále trpělivě posilujte vazby na hračky a na sebe - svět pejskovi jednou zevšední – ale zábava, která přichází skrze nás – ta bude stále atraktivnější a atraktivnější. Právě z důvodu rozptylování se nové cviky pejsek učí doma, pak na cvičáku a pak se teprve procvičují na dalších místech. Čím je pes starší a čím častěji pracuje, tím je jeho schopnost soustředit se lepší. Malé štěně svou pozornost dokáže udržet skutečně jen malou chvilku. Vy té chvilky využijte, ale nesnažte se ji zbytečně prodlužovat. Ať už budete cvičit cokoliv, pamatujte, že jakmile pes udělá, co má správně – hned končíte. Neopakujte povely tak dlouho, až je pes začne kazit. Naopak, postupujte metodou – udělals to správně, SUPER – KONEC PRÁCE! Máš volno! I tak se motivuje pes k práci – nesmíme ho „strhat“ – oblíbeně řečeno – drilovat. Až budete jednou ve výcviku mnohem dál, poznáte, že rychlý sled mnoha cviků může být i účinným trestem (za neposlušnost). Pes musí dychtit, aby cvik vykonal správně (a dali jste mu pokoj).
Všímejte si chvilek, kdy se na vás štěně dívá – jakmile si pohlédnete do očí, zajásejte a odměňte. Ještě lepší je tuto chvilku soustředění označit klikrem, protože ten je, jak už víme, mnohem přesnější. Štěně rychle pochopí, že mít s vámi oční kontakt je SUPER! K čemu je to dobré? Každá chvilka, kterou se štěně soustředí na vás, je dobrá. Učíte tím štěně vnímat vás mnohem víc. Učíte štěně soustředit se na vás. Vy jste jeho slunce a hvězda a kolem vás se musí točit (radostně)! ( A až začnete doopravdy cvičit, budou vám všichni oční kontakt se psem závidět a každý rozhodčí ho kladně ocení.)
Ať už štěně vyvádí na vycházkách jakou chce neplechu, pokaždé, když za vámi přijde (i bez přivolání), POKAŽDÉ odměňujte, štěně pamlskem, staršího psa stačí pochválit, podrbat. NIKDY v takovou chvíli NESMÍTE PSA POTRESTAT. Já vím, takhle je to každému jasné a souhlasně přikyvuje. Ale až váš pes zakousne slepici, nebo lákavě vonící lidský exkrement a radostně přiběhne - až se ve vás vzedme vlna ne zrovna pozitivních emocí a dostanete nesmírnou chuť toho „debila“/„prase“ přerazit, pak se teprve ukáže, jak dokážete psa vychovávat trpělivě a s citem. Snažte si vtlouct do hlavy, že pes si trest nespojí s tím co natropil, ale se svým příchodem k vám. Opakujte si to jak mantru denně, aby vám vešla do podvědomí.
Hodně pejskařů vám povypráví, že jejich pes poslouchal skvěle – až do chvíle psí puberty – pak si začal dělat co chce, přestal povely vnímat, tzv. „ohluchnul“. Jiní vám ale budou naopak tvrdit, že psí puberta je blbost a že ji jakživo neviděli. Kde je tedy pravda? Pravdou je, že zkušený psovod se naučí psa ovládat tak, že když přijde doba, kdy pejsek nabere na sebevědomí, už je natolik „omotán neviditelnou pavučinkou poslušnosti“, že mu na mysl nepřijde, že by něco mohl řídit sám. Pokud se do té doby i vy nenaučíte svého pejska ovládat, pak přijdou zákonitě problémy. Proto si dávejte hodně pozor na chvíle, kdy by mohl váš pejsek dojít k názoru, že na něj nemůžete a že si tedy může dělat, co chce. Dokud je štěně malé, při jeho neposlušnosti ho vždycky snadno doženete. Dejte mu tedy v takovou chvíli dostatečně výhružně najevo, že ho díky jeho chování sežerete. Až doroste do věku, kdy byste ho nedohonili, už dávno nebude riskovat – ani ho nenapadne, že neběháte tak rychle jako on. Předcházejte možnostem jeho útěku (zvěř, kočky, lidi) a nepouštějte ho z vodítka tam, kde si nejste jisti, že pes nemá za čím vystartovat. Zase se vrátím cíleně k socializaci, kde psa pod kontrolou a dohledem učíte zachovat klid před zvěří i lidmi. Až pes doroste, všechno se v něm propojí „samo“ - neutíkám, a když potkám kočku nebo souseda, projdu nevšímavě. Ale nechtějte totéž po štěněti – to to ještě nedokáže – musí k tomu výchovou (kontrolou) dospět.
Z předchozího rovněž vyplývá, abyste se co nejčastěji ve hře snažili, aby se pes honil vás, ne vy jeho. Pes by neměl přijít na to, že ho nedohoníte. Proto začínejte honičky vy sami, čas od času od štěněte utíkejte a vybízejte k následování. Pokud pes začne běhat s hračkou, utíkejte od něj a když vás doběhne, pohrajte si přetahováním. Nikdy psa nepronásledujte, abyste se s ním o věc potahali. On se tak naučí nosit hračky směrem k vám, ne od vás. Až v těch zubech bude mít vaše pouzdro s brýlemi za pár tisíc a pokaždé, když se přiblížíte, tak přidá, pochopíte, proč je nevhodné ho honit.
Často měníme směr vycházky tak, aby trasu neurčoval pes. Aby si nás musel hlídat a následovat. Není od věci občas využít situace a zmizet pejskovi za keřem, aby se lekl a začal vás hledat - bude si na vás dávat větší pozor a zase tím posilujte jeho vazbu na vás. Jasně, že jakmile vás nalezne, budete skákat radostí a pořádně ho odměníte. Díky těmto hrám se pes bude na vás častěji otáčet a korigovat si vzdálenost od vás tak, aby se neztratil.
Znovu připomínám, nepřivolávejte psa, pokud ho chcete připnout na vodítko. Zrovna tak nepřivolávejte psa, pokud uvidíte rušivý podnět – pes si to v mozku rychle propojí a brzy bude po zaznění povelu propátrávat okolí a hledat důvod přivolání. V takových chvílích je mnohem lepší přivést pozornost psa na sebe, třeba tím, že se otočíme a rozběhneme se na opačnou stranu, než je dejme tomu zajíc, nebo vytáhneme a roztočíme balonek na šňůrce a se psem se potaháme a ve vhodnou chvíli si ho přitáhneme pomazlit (a chytře přidržet, než sousedovic pes zmizí z dohledu) . V těchto chvílích používáte cíleně hry k převedení pozornosti psa ke své osobě. Ale aby to fungovalo, tak si na totéž musíte hrát se psem co nejčastěji, když se neděje nic. Pes musí být zvyklý, že takto „zničhonic“ hry rozehráváte. Můžete na tomto principu vymyslet kupříkladu zábavnou hru na chytání obojku (to se hodí zcela jistě, uvidíte). Asi nejvíce propracované má tyto hry Susan Garrettová, říká se tomu „Přivolávací hry“ a dá se zúčastnit desítek kurzů, kde je vás naučí. Podotýkám, že tyto kurzy jsou patřičně drahé, know-how je ceněno úměrně k významu cviku přivolání. Na netu najdete některá instruktážní videa a hodně se prý dá vyčíst i z knihy Garrettové Shaping, která vyšla i v češtině.
Pokud budete jen trochu předvídaví a pes bude dostatečně závislý na odměnách, nemělo by vám přivolání dělat potíže. Co ale dělat, když přece jen váš pes na naše přivolání začne takříkajíc kašlat? Pak mu musíte připomenout, že na něj máte. V takovém případě se používá šňůra, nějaká šikovná, ne moc silná, ne moc tenká a v dostatečné délce, třeba prádelní, připne se pejskovi k obojku, pejsek ji tahá při vycházkách za sebou a v případě přivolání, pokud pes nereaguje (počítejte zhruba do pěti), se plynulým pohybem přitáhne tam, kde má být. Pokud se pes sám rozpohybuje žádoucím směrem, nezapomene ho při tom chválit a povzbuzovat a po příchodu odměníme. Pokud se nepohybuje dobrovolně, je mu to houby platné, stejně skončí tam, kde má. Brzy pochopí, která varianta je ta lepší. Psem při přitahování neškubejte! Já vím, je to obvyklá forma trestu, velmi často používaná na cvičácích, ale moje zkušenost je, že je k ničemu. Jednak, pokud má to škubnutí něco pro psa znamenat, musíte to umět. Druhá, mnohem zásadnější věc je, že tím ničíte psovi krční páteř. A hlavně – je to zbytečné! My, co psa motivujeme pozitivně, to nemáme zapotřebí. Šňůru máte na to, aby pes byl po přivolání tam, kde má být. Znovu tedy zdůrazňuji, přitáhnout plynulým pohybem. Asi nejvíce má propracovanou tuto metodiku Ruda Desenský a na jeho stránkách se dozvíte podrobně, jak na to. Za sebe, z vlastní zkušenosti s Bertem, můžu říct, že vám tato metoda poleze pěkně na nervy, šňůra se bude neustále zamotávat a vy budete psa muset osvobozovat (má to sice výhodu, že pes začne chápat, že vás k životu hodně potřebuje, ale je to dost otravné), někdy ji nestihnete v případě útěkáře zašlápnout a jindy vám spálí ruku, nebo podtrhne nohy. Proto se snažte vychovávat štěně tak, aby na šňůru nemuselo dojít. Na druhé straně, nebojte se ji použít raději dříve, než později, kdy bude mít pes neposlušnost dobře zažitou. Pořád lepší šňůra, než oslintaní (sežraní) spoluobčané.
Velmi těžké je štěně odvolávat ze hry s ostatními pejsky. Je zkrátka nadšené a rozdováděné, dá rozum, že vás nevnímá. Takže se nenamáhejte, raději si štěně odchyťte a přivolání začněte nacvičovat s někým, kdo už má svého pejska zvládnutého. Psi si hrají, partner svého přivolá a připne na vodítko. Teprve, když štěně pochopí, že je konec zábavy a zklidní se, použijte svůj um a přivolejte, jak už umíte z předešlého nácviku. Ovšemže pochvalte, odměňte a zase pusťte pejsky si pohrát. A zase, teprve, když jsme pokaždé úspěšní, můžeme podmínky štěněti postupně stěžovat.
Kde jinde, než při nácviku přivolání si uvědomíte, jak je pes citlivý na vaše emoce. Proto je do svého hlasu intenzivně vkládejte. Vaše nadšení a naštvání musí být intonačně zdůrazněné. V běžném životě se musíme ovládat a jsme naučeni své emoce potlačovat. Pes je skvělá příležitost se je naučit zase vyjadřovat. Nečekejte, že k vám radostně přiletí, když váš hlas bude znít jak hlas fakíra při uspávání hadů. Nemyslete si, že vaše štěně přestane bufetit, když za ním budete volat "Miláčku, to ale nesmíš, prosím tě vrať se". Dejte do toho všechno své herecké umění, nebo své opravdové emoce! Zabijete tím dvě mouchy jednou ranou - pes vám bude lépe rozumět a vaší nervové soustavě se uleví, ozdraví a vyrovná se. Co na to řeknou lidi? Jézuskote, je to snad jejich pes???
Nikdy se netěšujte tím, že váš pes většinou přijde. Musí přijít vždycky – to je váš cíl a k němu se musíte blížit. Pokud cvik nevyjde, snažte se odhalit svou chybu a při příštím pokusu ji eliminujte. Nespěchejte. Pamatujte, že je to cvik nejtěžší a nemusíte ho zvládnout za tři dny. Máte moře času. Zato buďte perfekcionisty, kdyby v ničem, tam v tomto případě ano.
Vzpomenete si na to, až půjdete se svým psem do lesa na houby a on si vás bude hlídat a vy se budete moci klidně soustředit na své hříbky. A když vyplašíte zajíce, psem to ani nehne a pokud ano, jedním povelem mu lov překazíte. Nebo až půjdete kolem kolejí a váš pes se rozhodne na nich na vás počkat (Bertova maminka skončila svůj život pod vlakem). Nemusí to být vlak, může to být auto. Nebo se vám pes bude chtít proběhnout po okraji podemletého srázu, jako třeba Czakirka. Může to být myslivec a váš pes bez dohledu v lese. Jsou chvíle, kdy přivolání zachrání psovi zdraví, nebo i život. Takže buďte důslední. Na psa, ale především na sebe.
