Pravda, máme časový skluz. Jakožto matka odrůstajících potomků jsem dokonce tajně doufala, že bychom se letos bez věnce mohli obejít. Leč ejhle, chlapcům samozřejmě začátek adventu neušel, okamžitě zavětřili, že je chce rodič obelstít a připravit je o domácí jistoty a tradice. Tak jsem povzdechla, zakoupila pro jistotu nějakou tu náplň do mikulášské punčochy, abych se vyhla  smutným očičkám a na výletě v lese jsme s Čakirkou posbíraly nějaký ten čerstvý, pryskyřicí vonící materiál.

A aby nám neutekla i další adventní neděle daly jsme se s Čakirkou do práce. Příště můžete motat s námi.

Už jen rozložení  jedlových  větví na podlaze Čaki děsně nadchlo.  Nejraději by pokračovala v rozkládání větví nejen po kuchyni, ale rozšířila by je po celém bytě. Protože už ale  lidské řeči dobře rozumí, spokojila se  s jedlovými šiškami. Daly se báječně hryzat, honit po podlaze a zastrkovat pod sporák.,

 Panička se mezitím chopila prvního korpusu ze dvou, protože jeden věnec musí být ten klasický se svíčkami a druhý pak věšíme každoročně na vchodové dveře.  Na tento zvyk jsem kdysi přistupovala s nedůvěrou, ale nakonec  - proč ne? Proč nevyužít každé možnosti udělat si radost? A za pár sezón se začaly objevovat věnce i na dveřích sousedů a to je děsně fajn, když se každoročně zapojují i další a další. Léta už si slibuji, že musím mezi okna zasadit jehličnan, abychom si taky mohli ozdobit venkovní stromeček světýlky a rok co rok, jak Vánoce pominou, zase na svoje předsevzetí zapomínám…

Ale to už jsem utekla daleko od motání věnce. Není to nic těžkého, ještě když byli kluci malý a chodili do skautu, každoročně vyráběli desítky takových věnců. Takže když to zvládnou malé děti, zvládne to dočista každý.  Základ na věnec – polystyrénový nebo slaměný kruh – dneska koupíte v každém květinářství. A pak už stačí nastříhat jedlové větvičky na kratší kousky a pomocí vazačského drátku je postupně na věnec upevňovat. Pozor si dáváme hlavně na to, abychom drátek pěkně přitáhli a abychom při každé přidané řadě pokryli plochu celého povrchu, tak aby podklad neprosvítal.

Netrvá to dlouho a brzy je věnec zelený kolem dokola. Protože nejsem moc šikovná na ruční práce a protože mi pomáhala Čaky, trvala nám příprava dvou zelených věnců asi třičtvrtě hodinky. Je v tom zahrnuta i doba na fotografování, snášení roztahaných větví zpět na hromádku, zachraňování foťáku za psích čelistí, lovení šišek z pod sporáku, zametání a zachránění   zakousnutého koštěte.

A pak, po úklidu  následků motání,  přichází chvíle, na kterou se těším nejvíce.  Na stole se seskupí mašle, svíčky, drobné ozdoby, které nahodile přikupuji a skládám do proutěného „vánočního“  koše. Do zásuvky se zapne tavná pistole a proces zdobení může začít. Letos se aktivně zapojil Vojta, který měl letos největší strach, abychom nezůstali bez věnce a tak jsem ho nechala pálit si prstíčky. Teda, snažil se mi tvrdit, že se spálit nemůže, ale já vím své. Nikdy neodolám a vždy přimáčknu čerstvě lepenou ozdobu prstíčkem a tím zabořím prst do roztopené umělé hmoty. Syknu, ucuknu , ale….příště to udělám zas…

Zdobení jde rychle, na ten pravý adventní věnec pomocí zapichovacích svícínků se bleskově přidělají svíčky, mezi ně přijdou mašle a zbytek je na fantazii tvůrce. Letošní barva je fialová, tedy tradiční…i když prý poslední svíčka má být správně růžová. Tak to ta naše není, ale nám to vůůůůbec nevadí. 

A protože jsme to první zapalování propásli, hned jsme si to vynahradili…Ale to už rozhodně není aktivita, na které by se měl podílet pes. Čakirka si proto zakousla svého plyšového Santu a šla se svalit do svýho pelíšku…

CELÁ FOTOGALERIE

Adventní věnec 

Věnce ze zelených rostlin, stejně jako svíčky, byly zřejmě symbolicky používány v Evropě už před příchodem křesťanství. Podle některých teorií byl v předkřesťanské době symbolicky (zelené rostliny a svíčky symbolizují život v protikladu k okolní studené zimě) využíván i věnec v té podobě, kterou má dnes věnec adventní, a křesťanstvím byl přímo převzat někdy okolo šestnáctého století.

Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před "drsnými" nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měli ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta. Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužili přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamení slunce.