Zatímco jsem  trávila hektické podzimní víkendy akcemi (a vařením, aby moji tři chlapi nestrádali, až matka bude na výstavě, zkouškách či na cvičáku)  a  vykonávala jen životně nezbytné práce jako je  praní, luxování, mytí nádobí a česání psa, zarostl parčík domova pralesním porostem, aktivně přihnojován součinností celé smečky. Nejsem pedant a ani jím být v naší rodině nemohu, protože  to už bych dávno musela ležet s infarktem na JIPce, ne-li pod vrstvou hlíny malebného hřbitůvku, ale vše má mít svou míru a ta naše právě přetekla.  S povzdechem jsem vyškrtla cvičák z víkendového programu.

Vzala jsem mačetu do rukou a jala se klestit první cestičky v houštinách pralesa.

Muž, uviděv soubor uklízivého náčiní, prchnul do garáže,  potomstvo zvýšilo barikády zamezující v přístupu do prostor, které nazývají bůhvíproč pokojíčkem. Mnohem přiléhavější označení by byl Augiášův chlév, který by zasloužil probourat zeď a svést do něj tok Blanice. Jediné, co mi brání v realizaci  je fakt, že máme metrové kamenné zdi a bydlíme na kopci.

Když uklízet, tak uklízet a nakrmiv pračku záclonami, umyvší dvě kuchyňská okna, jala jsem se vyklízet vnitřní prostory kuchyňské  linky. „No bezva“, pomyslel si kocour Garfield, jemuž jsou uvedené prostory běžně zapovězeny, „konečně zjistím, co tam přede mnou schovává“ a zmizel v jejích útrobách.   „Nevadí,“ děl, jakmile byl vyloven z hlubin a okamžitě se zabydlel  ve velkém hrnci. Byl mu akorát.  Vysypala jsem kocoura z hrnce, hrnec přemyla a dala se do vymývání skříňky.  „To by bylo, abych se tam nedostal!“, proklouzl Garf zpět do linky. Kombinace vlhkých stěn a chlupaté potvory je běs. Chlupy se okamžitě nalepí všude. Máte je na stěnách, na hadru, na ruce, v puse i na hlavě. Chňapla jsem kocoura a k Bertově radosti ho šla vynést na dvůr.  Nevěřili byste, kolik zlomyslnosti se dokáže ukrývat v něžné psí duši. Pokaždé, když je některý z kocourů nesen, aby byl vykázán ze dveří, pes se rozradostní a  začne vesele poskakovat nadšením, že se blíží okamžik, kdy bude moci provinilce bleskově prohnat  přes celý dvůr až k žebříku na půdu. Kocouři to berou jako zpestření všedního života  a neustále vynalézají nové způsoby útěku. Zatímco Garf nabere co nejvyšší rychlost a v půli dvora udělá prudkou kličku stranou, kterou pes neubrzdí a než utočí svých 45 rozjetých kilogramů, kocour už si olizuje tlapy na páté příčce, Max více taktizuje a krátký běh prokládá s odpočinkem v stájových výklencích.  

Když se mi podařilo zbavit se Garfa, přivlekla jsem  vysavač a odchlupila skříňku i zbytek kuchyně. Nádobí se vrátilo na své místo a zatímco jsem dodělávala oběd, otevřela jsem v kuchyni dveře do sklepa, abych si přinesla brambory a jablka a zalila kytky, které jsou nuceny přezimovat  v jeho útrobách.  Manžel mezitím pustil zase veškerou zvěř, žalující mu v garáži, že je vyhnala zlá panička, zpět do kuchyně. Aby náhodou venku nezmrzla. Bert sklep nemá rád a odmítá do něj vstoupit, ale v kocourech okamžitě zahořela lovecká vášeň a tak hned vlítli do jinak nepřístupných prostor.  V krátké chvilce vzniklého klidu se Bert stočil ke krátkému spánku uprostřed podlahy a já si stihla vyprázdnit skříňku užívanou jako spíž.  Napustila jsem si čistou vodičku na mytí, vodárna ve sklepě sepnula, motor zavrčel a  v okamžení byl zbabělý Garfield zpátky v kuchyni. Zase. Když uviděl obsah spíže naskládaný částečně na stole, částečně na podlaze, zasvítila mu očička radostí. Já to říkám furt, že v té kočce není chlup dobrej.  Než jsem se otočila a  přistihla ho při činu, dva sáčky s moukou stihl otevřít a už se chystal na cukr.  Plácla jsem po něm  utěrkou, ale nemyslete si, že utekl.  Než se utěrka vznesla zpátky do vzduchu, už měl pracku vraženou přímo v sáčku s rýží.  Tak, varování nestačilo, teď si tě podám potvoro…Chňapla jsem po kočičákovi, ale zakopla o psa a loktem překotila láhev s kečupem. Ovšemže jí okamžitě povolilo špatně dovřené víčko a nechutná krvavá louže se rozlévala po stole mezi špagetami a cukrem,  začala stékat na zem a přikapávat do krabice s dózami. Vrhla jsem se po roli ubrousků.  Než jsem stihla spoušť setřít,  vyrazil ze sklepa Max s myší v tlamě a rovnou do obývacího pokoje.  Berta s Garfem  okamžitě chytla zvědavost  a závist a letěli se spolupodílet na mordování.  Nedbaje mého  křiku prolétli kečupovou louží.  Zato  Max se  lekl a pustil obrmyš. Ta vycítila příležitost a z posledních sil zajela pod skříň.   Hluk vytáhl chlapce z pokojíčku, aby mi položili svojí nejoblíbenější otázku: „Už je jídlo???“

Jsou okamžiky, kdy se i o flegmatika pokouší hysterie. Vyrazila jsem je z mého dosahu   „všetkých“.  Setřela slzičku zoufalství,  uklidila kečup i spížku, vyprala krvavé ťapky na koberci, vytřela podlahu a dovařila oběd. Vrátila se do pokoje a tam, na koberci ležela - chcíplá myš. Smetla jsem jí na lopatku, upořádala kremaci v kamnech. Bylo mi asi tak sto let.  Chtělo to nějakou záchranu. Uvařila jsem si grog a pustila vánoční cédo. Usedla do křesla.

Pes mi hřál nohy a Garfield, jako teplá dečka, mi předl na klíně. Svět zase zkrásněl. 

Koneckonců, Ježíšek se taky narodil ve chlívě.