Nedivte se, že se  množily dotazy, kdy konečně bude mít zase mamka koťata. Té už otrnulo a protože život s jednou kočkou po zkušenostech s kočičím komandem zůstal fádním,  nakonec podlehla marnivosti a když se Micka zase jednou v záchvatu přírody pokoušela podhrabat zdí a prolézt  klíčovou dirkou a předváděla tance, že i zkušená kurtizána by se musela červenat,  zajela s číčou na návštěvu k ženichovi. Však za to měla být v budoucnu spravedlivě potrestána.  Ode dne svatebního vedla v kalendáři pečlivou evidenci. A jak se odborně propočítaný termín porodu blížil,  tak se zase vrátily matčiny předtuchy a ty nejčernější prognózy.  Znáte ten vnitřní hlas, co našeptává…?

V pátek nastal den „D“, jenže Micina na nějaký kalendář dlabala. Bříško jí sice spadlo k zemi, ale kočina se nijak nevzrušovala. Třikrát denně  jsem utěšovala matku, že kočka nemá menší bříško, než poprvé a že to dobře dopadne. „Ne, nedopadne, určitě jsou koťata jen dvě! Nasahala jsem jim hřbet! Jsou táááákhle veliký!“   Přešla i sobota a kočka se flákala, jakoby se nechumelilo.  Jen týrala paničku odmítáním potravy a stupňovala tak napětí.  Obrat přišel až neděli odpoledne, kdy Micina přestala pouštět paničku ze své blízkosti  a každý pokus o vzdálení jí překazila kočičím nářkem.  Dokud mamka seděla a hladila kočince bříško, byl klid. Jak vstala, kočka jí neklidně pronásledovala a tvrdě vyžadovala pokračování masáže.

Po těžkém dni, kdy jsem půl dne strávila na cvičáku a druhou polovinu objížděla hřbitovy a krášlila hroby, jsem konečně po šesté hodině večerní sedla k první (sic!) kávě, abych vydechla a přesně v tu chvíli  začal zuřivě zvonit můj mobil. „Honem pojď ke mně, Micina asi rodí a já jsem tu sama! Ať už jsi tu!“  To víte, že jsem šla.  Micka se drze rozvalovala na jídelním stole, na vyšívaném ubruse, panička jí hladila bříško a popisovala, jak čičí trpí. No, nezdálo se mi, že by kočinka nějak trpěla. Stahy žádné. Teprve asi po půl hodině se nějaký náznak stahu ukázal, tak jsem Micku přestěhovaly do ložnice, kde jí byla vyhražena postel vystlaná čerstvě přežehleným sterilním prostěradlem. Nicméně k činu se kočka stále neměla.  Za další půlhodinu jsme s údivem zjistily, že se rodí černý pruhovaný ocásek. A doprčic, kotě jde na svět obrácenou polohou. Po krátké poradě jsme se telefonicky spojily s panem doktorem, co máme dělat?!   Pan doktor si věděl rady: „Strčíte do kočky prst a vytáhnete nožičky! A pak už do půjde samo.“  Lidičky, prej  prst! Kočina měla dírku leda tak na ten kotěcí ocásek, kdež by se tam mohl vejít prst!  Ač mám všechny knihy Jamese Herriota v malíčku, zalekla jsem se převelice. Jen jedním prstíčkem jsem se osmělila zkusit zachovat se podle rady pana doktora, načež mi kočka dala rázně najevo, co si o mě myslí. Hezkého nic.

Zbaběle jsem zvolila druhou variantu a mobilem povolala chotě, aby startoval auto, neb kočka umírá a musí  okamžitě k veterináři. Umírající kočka zatím třikrát zdrhla z přineseného košíku a musely jsme ji opakovaně lovit.  Ulovena se svého dočasného vězení vřískala jak pavián, nechci jí sahat do svědomí, ale přišlo mi to jako demonstrace vzteku, ne bolesti…Vzkřísila jsem hrůzou polomrtvou matku a ač manžel odmítal na nátlak tchýně porušovat dopravní předpisy (asi nechtěl policii vysvětlovat, že veze rodičku v košíku), za deset minut už jsme byli ve městě. Maminka projevila obavu, aby oblékání panu doktorovi netrvalo příliš dlouho. Uklidnila jsem jí ujištěním, že  po sedmé hodině večerní ještě  pan doktor v negližé pravděpodobně nebude. To jen pro změnu času je taková matoucí tma tmoucí. Zazvonili jsme u ordinace, nad níž má pan doktor byt a za pár chvilek už byla kočička v rukách odborníka. S trochou zlomyslnosti jsem se těšila na chvíli, až pan doktor strčí dle vlastních slov do kočky prst a uvolní nožičky. Tak to fakt ráda uvidím…Pan veterinář se sice k nelibosti kočky  pokusil o vyšetření a ta se za to odvděčila  vlastní paničce prokousnutím ruky skrz naskrz, jak ji držela, ale to bylo vše. Pánev byla oceněna jako příliš úzká a Micinka  uložena na váhu.

Ještě stihla na doktora vztekle zasyčet, když jí dával injekci  a za chvilku už  krásně chrupala, nic nevěděla o tom ošklivém světě a v ordinaci se chystal chirurgický sál.  Pan doktor ještě odborně a bezplatně ošetřil mamince krvácející rány  na ruce a pak…

Zbaběle jsme prchli všichni tři a  půlhodinku jsme strávili  procházkou městem.  Chtěli jsme si dát v mezičase alespoň kávu na uklidnění. Je k nevíře,  že večerní okresní město neskýtá možnost zajít si kávu, neb všechny dostupné podniky v okolí byly beznadějně zavřeny. Buď zavírali v šest, nebo v neděli vůbec nemají otevřeno. Možná, že se někde v podzemí města nacházejí tajné špeluňky skýtající příležitost, ale jak jsme na nočním životem nezkaženi, chyběly nám potřebné informace, kterak se jich dopídit.  Spokojili jsme se tedy procházkou večerním městem.

V ordinaci nás po návratu čekalo překvapení.  Košík s kočkou  a v krabičce – tři koťátka, jedno jak druhé, všechna mourovatá!    

Následují ráno mě dostihla příjemná zpráva. Tři hladové krčky se cpou, co se do nich vejde a Micinka jim k tomu vrní. Sláva!!!  Večer jsem pyšnou matku navštívila. Chlupáčci s napranými bříšky tiše spinkali a mamina Micina už zase (!) drze skákala (stehy-nestehy) na jídelní stůl, aby jí nic z našeho hovoru neušlo.

Už se těšíme na novou demoliční četu! Naděje si však nedělejte, všichni miláčkové jsou už beznadějně zadaní. A další fakt nebudou, o to už se pan veterinář postaral. (A běda mu, případné reklamace mu ihned zanesu.)