Verze o seslání z nebes souvisí s faktem, že to bylo pár týdnů poté, co se mamka, zdrcená žalem, smiřovala se ztrátou své  kočky Barabáše. (Barabáše si  doslova a do písmene vypiplala  z odepsaného kotěte mainské mývalky. Sice by si u veterináře mohla založit vlastní účet, na který by mohla převádět celý důchod, ale přes prognózu  majitele chovné stanice se kotě, krmené po dvou hodinách injekční stříkačkou, dalo dohromady a nakonec vyrostlo do náramné krásy. Do takové krásy, že jednoho dne, když se kočka procházela, jak bylo jejím zvykem na zahradě, nenechavé ruce nezaváhaly. Zloděj určitě netušil, že číča je kastrovaná, nicméně už jí nikdy nevrátil.)

Takže Micce  připadl úkol nahradit  ztraceného mazlíčka. A vedla si výborně! Ač původu dle mamky nadzemského, jinak zcela nejasného, i  z ní  vyrostla tříbarevná krasavice s dlouhou hedvábnou srstí a špičatým všetečným čumákem.  Přestože přišla jako bezdomovec, sama zastává názor, že je krve královské a od první chvíle se nechává hýčkat a opatrovat s noblesou královny Kleopatry.  Papá jen masíčko a to výhradně čerstvé. Hovězí ale ne, to blinká. Nic jí neujde, do všeho kecá a pokud ji urazíte, určitě se pomstí. Nejspíš vás za trest v nestřežené chvíli kousne. Škrábat totiž téměř neumí, zato kousání jí jde docela dobře. Mamku trestá tím, že jí otevře všechny šuplíky prádelníku a prádlo do posledního kousku roztahá po pokoji. Nejlepší na tahání jsou ponožky.  Rovněž sundavání sušícího se prádla z věšáku je její oblíbenou zábavou. Stačí hodně vyskočit a zatnout drápy. Svojí vášní k tkaninám si právem vysloužila  přezdívku Hadrnice. Protože je na kočku podivuhodný vodní živel, klidně skáče za paničkou při koupání do vody.  Komu to přijde úžasné, nechť si vyzkouší koupel s kočkou. Fuj!  A znáte hru na cákání vody z misky?  To vytíráte a vytíráte…Obzvláštní potěšení jí skýtá jezevčice Pegina,  která, jsa povahou anděl, je ideální objekt pro přepady a rvačky.  Toho nebohého psa zmydlí i slepice, natož kočka.

Na základě matčiny zkušenosti s Barabášem má  Micka  zákaz  vycházení a tak se musí spokojit s prostým domácím životem. Panička si jí hledí jako oka v hlavě. Kočička spinká zásadně s paničkou, držíce se jí pacičkou. Jinak neusne!

Co čert nechtěl, stalo se, že mamka jela ze svého dočasného působiště, kde pracovala za byt a stravu, k nám domů na Vánoce.  Aby Micinku nemusela stresovat na tak krátkou dobu změnou prostředí, svěřila ji na hlídání již výše zmíněnému majiteli mainek, neb ten má kočky rád!  Brzy po Vánocích se  matce zastesklo po domově  a rozhodla se pro návrat definitivní.  Přestěhovala  se tedy i s Micinou zpátky domů.  Aby bylo jasno, bydlíme v jedné vesnici, leč rozdílných domech. Já jsem se svého času vyvdala do jiného statku.

Micince však změna domova zřejmě nebyla po chuti.  „Ty, hele, ta kočka je teď nějak divná a  ani si nechce hrát,  přitom vždycky tolik řádila a teď jen baští a tloustne. Nevíš, co by jí mohlo být? Kdyby nežrala, řekla bych, že je nemocná, ale takhle…“ Došla jsem se kouknout na kočku a vskutku. Ne nadarmo jsem vyrostla na vsi. Kouknu a vidím.  Povídám: „Ty, ne že bych tě chtěla strašit, ale vsadila bych se, že ta kočka je březí! O co? Budeš chovat!“

A taky že jo. Čím více kočka tloustla, tím větší paniku mamka působila.  „Dneska jsem hrůzou nespala, celou noc se mi zdálo, že to ta  kočka neporodí! Já se snad zblázním, jestli se jí něco stane. Určitě to má s tím  (chovatelé koček prominou) hnusným obřím maiňákem! Proč se radši nespustila s nějakým potulným kocourem. Až já toho M. potkám, ten si to za rámeček nedá!“, volala mi třeba v pět ráno. „Chudák chovatel, pro dobrotu na žebrotu…hlídat chlípnou mrchu, ještě, že jsem ji nehlídala já“ , myslela jsem si, leč nahlas pronášela slova útěchy.  Pche, kočka. Ty rodí sami!

Týden se s týdnem sešel a Micka  se začala podobala nafouklému balónu. Pohybovala se stylem: ťap, ťap, plááác (sebou na zem) Pro klid duše odvlekla nervózní majitelka  kočku na ultrazvuk, aby jí veterinář uklidnil. Vskutku jí uklidnil. „Tak  velká koťata jsem ještě neviděl,“  kroutil hlavou, „myslím, že to bude na císařský řez! Pro jistotu tady máte moje číslo na mobil, jakmile nastanou  problémy, hned volejte!“ Po návštěvě veterináře byla mamka blízka infarktu. Její miláček je v ohrožení života! Celá rodina jí musela slíbit, že v kteroukoliv denní či noční dobu budeme k dispozici, abychom v případě potřeby mohli kočku odvézt pod ruce odborníka. Na moje námitky, že sama je povoláním zootechnik, tak by snad mohla odrodit jednu kočku, měla odpověď, že kočku by odrodila, ale tady se jedná o MICKU!  (Obávám se, že když jsem já sama dvakráte odjížděla do porodnice, matka nehnula  brvou.)

Jednoho krásného zimního rána mě v práci zastihla SMS. „Jezuskote, co budeme delat, rodime! Pomoc!“  O půl hoďky později následovala strohá, leč úlevná informace: „Narodil se zrzoun.“ Než jsem se vrátila z práce, v maminčině ložnici vrněla v banánové krabici vystlané atlasem šťastná kočka a čtyři chlupaté válečky. Mamce nastaly šťastné časy. 

Každý den nás zásobovala informacemi, kolik koťata přibrala,  vážila je na kuchyňské váze a na záznamy pořídila zvláštní zápisníček. Než jsme se nadáli, koťata pátého dne koukala, lezla a  zakrátko i běhala a škrábala, přišel čas přikrmování a bláznivých her a posléze se z roztomilých koťat stala malá, leč čilá demoliční četa. 

Na posezení sbaštila půl kila libového masíčka i s talířkem a  mamka nám s mateřskou pýchou popisovala, jak ty potvory není možné ukrmit.  Bodejď by jo, když otce nezapřela a v šesti týdnech byla koťata velká pomalu jako jejich mamina Micina. 

 Každé bylo jinak krásné, každé jiné povahy a ten zrzoun, ten mi přirostl k srdci.

 Ale co se dá dělat, čas letěl a do služby musela i Čapkovic Dášenka. Nejinak to dopadlo i koťaty. Lidičky, však o ně byl frmol. Kdyby jich bylo dvakrát tolik, neuspokojili by se všichni zájemci.  I tak se jich pár mírně urazilo, když byli prolustrováni a jako nežádoucí taktně a diplomaticky odmítnuti. Ještě než se mrňata rozjela do nových domovů,  pan veterinář je naočkoval a na maminčin nesmělý dotaz, kdy po porodu se může dát kočka vykastrovat, bodře zahlaholil: „Paninko, přece byste nechtěla tu kočku kastrovat, když má tak nádherná koťata!“

No, neměl to říkat! To mu jen tak neodpustím!