Léčba pomocí zvířat
Když už nás nějaká ta rýma potká, sahám nejprve do hlubokých zásob přírodních prostředků, kterými nás zásobuje zahrada i sad a neštítím se použít něco tak nechutně obyčejného, jako je vitamín C či Paralen. Celkově se řadím mezi pacoše-potížisty, neboť lékařskému cechu zásadně nevěřím, jejich závěry si prošťouráváním informačních zdrojů zásadně ověřuji a podezřelé léky složitého vzorce s hromadou vedlejších účinků nepolykám. Naštěstí tím doktorům na nervy moc nelezu, neboť se setkáváme jen na povinných preventivních prohlídkách, kdy se na sebe s láskou zubíme. Ovšem pro státní zdravotnictví jsem takto mizerným ekonomickým přínosem, neboť moje povinné odvody ho upřímně řečeno, nevytrhnou… A velice jsem tomu ráda, to mi věřte.
Díky těmto skutečnostem bych nad Julínkovou deformou mohla mávnou rukou, ale každý stoupenec Murphyho filozofie ví, že díky zákonu schválnosti, jakmile deforma vstoupí v platnost, onemocní každý, kdo v uplynulých pěti letech nezastonal. Zostražitěla jsem. Vědecká pozorování prováděná v mém okolí mi dávala za pravdu. Nejenomže se rozmnožily nezvyklé úrazy, jako popáleniny batolete, vymknutí kolena, pokousání, ale v místní škole vypukla přímo epidemie záhadné virózy, takže v nouzi suplovaly i paní kuchařky a v jeden den bylo mé mladší dítě ve třídě jen se dvěmi spolužáky. Jistěže se následující den ze školy ulilo, řkouc,že „paní učitelka říkala, že je lepší zůstat doma, než se nakazit!“
Takže když jsem v pondělí zjistila, že se nějaký ten virusek zahnízdil v mém organismu, povzdechla jsem si při představě, jak šílené zase bude posmrkávat nad klávesnicí. Že bych mohla zůstat ležet mě ani nenapadlo, poněvadž už tak jsem po celý leden v pracovním skluzu. Kromě toho, naposledy jsem marodila, když mé, dnes těžce pubertální, dítko přineslo ze školky úžasný virus střevní chřipky nejspíše typu Ebola, ze kterého se předškoláče vyhajinkalo za dva dny, ale dospělí členové širé rodiny na něj přes lékařskou asistenci skomírali téměř dva měsíce. Kdyby si tenkrát maníci z USA Army poslali zkumavku, mohli ušetřit miliardy za vývoj biologických zbraní. Účinek by spolehlivě rozmetal každou armádu, neboť válku by vojáci doslova ...No fakt!
Jenže, na každého zase jednou dojde a na naší vůli nezáleží. Když jsem se v úterý vyhrabala na zazvonění budíku poctivě z postele, měla jsem tak zvláštní pocit, že jsem sáhla instinktivně po teploměru a ten hned vyletěl na
A co na to náš slavný canisterapeut? Myslíte, že ten sladký pejsek soucítil s nebohou paničkou, věrně jí ležel u postele, zahříval jí nožičky, nebo zoufale vyl „divnou věc, že jest nablízku umrlec?“ Tak to ani náhodou. Celé dopoledne prochrápával ve svém pelechu, čas od času se přišel přesvědčit studeným mokrým čumákem, zda panička ještě žije, či už podléhá mrtvolnému rozkladu (to by bylo žůžo). Občas se pokusil vyprovokovat paničku ke hře, strkajíc jí uslintaný provazový uzel do postele, ale když viděl, že sranda nebude, znechuceně opouštěl prostor a šel na dvůr děsit sýkorky, aby měly při kořistění své slunečnice taky trochu adrenalinu.
To už poněkud větší snahu měl Garfield, který se rozhodl léčit mé zmučené průdušky stočený na hrudní kosti, jenže vzhledem k jeho velikosti je noční můra proti němu lehké povyražení a tak byl něžně přemístěn. Dotkla jsem se jeho ješitnosti, takže si odkráčel užívat ven sluníčka a propříště mi asistoval pouze zaleháváním klávesnice, přes kterou jsem se pokusila navázat spojení se světem, když nejhorší krize pominula a tělesná teplota se ustálila na příjemných 38,5°C. Smír ovšem netrval dlouho, protože Garf ho porušil ve chvíli, kdy se pokusil ukrást mi jogurt svojí drzou rezavou prackou z kelímku přímo před mým zrakem.
Do třetice smečky, kocour Max usoudil, že ještě by se mohl nakazit, tak se po celé dva dny doma raději neukázal. Docílil aspoň toho, že se panička ve vzácných chvílích, kdy nabývala vědomí, dopotácívala ke dveřím, kde hlasem chrapotem zastřeným sípala „Maxí, Máááxí! Máááxííííkůůů!“ a následně se jí v divokých snech zjevovaly přejeté a zastřelené kočky, zatímco si to ta její chlípná potvora rozdávala s kočičími protivníky o nějakou tu Mindu.
Pochválit mohu jedině korelku Peršulku, která během dopoledne od chvíle odchodu dětí do školy až po jejich návrat ani nepípla. Fakt! Přísahám! Teď už vím, jak to dělá, že se zdá, že nezavře zobák. Během dne se zbytečně nevysiluje a šetří síly.
Shrnuto a potrženo: výzkum prokázal, že řečičky o vrozené empatii zvířat a jejich soucitné spoluúčasti jsou babské tlachy. Od svých miláčků můžete očekávat leda tak výzvy ke hře či k procházce, vaše ložní prádlo bude obohaceno použitými hračkami a budete fungovat jako otvírači dveří a doplňovači misek horečka-nehorečka. Otrlejší jedinci vás pak připraví o jediné jídlo, které jste schopni pozřít.
Dnes ráno mě probudil podivný šramot. Divné zvuky jsem záhy identifikovala. Garfield bruslil s teploměrem po kuchyni, neboť po podlaze se dá krásně honit packou, hned poté, co si zbystřil mozeček jeho vyndáváním z pouzdra. Kam se hrabou jeho vlastní hračky! Já vám nevím, zda ty zlodějské rysy má po línii mateřské čí otcovské. Kloním se k názoru, že po otcovské. Oni ti Amerikánci bývali povětšinou pěkní zločinci a proto radím, ruce pryč od mainek.
Zdá se, že už pomalu nabývám vědomí, ačkoliv čtení mi ještě nejde a tak jsem odkázána
na televizní zprávy, které povětšinu roku nestíhám sledovat. A že tam mají zprávy! Asi se budu dívat častěji. Například ukazovali loď, ta loď měla plachtu v podobě padáku, co tu používají na blízkém letišti a reportér k tomu pěl nadšenou chválu, o jakou úžasnou novinku v lodní dopravě se jedná, jak je tento moderní a originální nápad naprosto ekologický a jak vědci spočítali, kolik ušetří paliva! Opět se mi potvrdilo, že pokrok nezastavíš. Největší ekologický vynález 21.století bude plachta. Kolumbus by se jistě divil. Tak se mi zdá, jestli nějaká ta denaturace bílkovin neprobíhá hromadně v rámci lidstva pod působením globálního oteplování. No, nic, aspoň zapadnu.
