Měsíc sedmý (listopad)
Jupí …juchů…hurá…už jen vydržet poslední měsíc chození do práce. Fakt mám chuť každý přežitý den odškrtnout v kalendáři. Konečně jsme pochopili, že čas neúprosně letí a tak došlo k montáži dětské postýlky (co kdyby tam ta nová matrace nepasovala?) a nakonec jsem se dočkala plánovaného zúžení letiště tak, aby se k němu vešla i dětská postýlka. Což o to, jeho původní šíře přes dva metry mě rozčilovala od samotného počátku, co se u nás ocitlo, leč…dlouholetý zvyk nočního courání se mi vymstil hned první noc po rekonstrukci. Jsem zvyklá si zbytečně nerozsvěcovat a v noci se doma pohybuji s jistotou nevidomého. Tím hůř. Je to hrozný pocit hupsnout na postel, která tam není!!!! A abych si to užila, podařilo se mi toto leknutí prožít hned dvakrát za sebou. Návyk je silnější než předsevzetí dát si pozor.
Čakirka se naučila dávat pac na třetí pokus. Je to chytrý pes. Taková PAC, to je základ psího vychování. Její budoucí společnice se mezitím naučila - otevřít očička.
Hned počátkem měsíce dostávám studenou sprchu, krevní testy dopadly prý katastrofálně a tak si mám naklusat mimo dohodnuté schůzky k paní doktorce, abychom se domluvily na léčbě…že by ze špatného krevního obrazu pramenila moje totální nechuť k pohybu? Tak to jsem zvědavá…Jen aby mi bílé pláště nezkazily předsevzetí vydržet v práci až do nástupu na mateřskou!
Mimi se vrtí často a zřejmě má šikovně dostupný žaludek, takže mě často pálí žáha. Čeká nás test na cukrovku a ještě jeden velký ultrazvuk. Překvapením je, že kliniku s ultrazvukem přestěhovali do zcela nové budovy a tak ne nemůžu spoléhat na jednoduché spojení MHD.
Uf…zatím se uleju železitých injekcí, díky testu jsem dostala jen jiný preparát a vyšší dávkování. Taky díky dvojímu průchodu nemocnicí na mě hupsl rýmový bacil. Přebrala jsem miminkovské oblečení – dárci byli neuvěřitelně štědří a já bych oblékla i trojčata! Počasí je na zalezení do pelechů, prší a je sychravo, ulejváme se z cvičáku, nehodlám bacilům dávat do rukou další trumf. Čakirka měla velkou radost ze své nové matrace a okamžitě se na ní nastěhovala. Snad matraci nepřeroste a každé psí holce bude stačit jedna. Víc pelechů by se už do našeho 2+1 asi nevešlo. Jasně, polštářek musí být nezbytným doplňkem, kam by si psí slečna položila hlavičku! Ovšem - její spací poloha ukazuje spíš na kurtizánu, než na slečnu…nejraději „leží tam v oboře…nožky má nahoře“.
Ošklivé překvapení mě čekalo, když jsem zkusmo oblékla těhotenské kalhoty, které mi poslala mamka – před pár měsíci jsem totiž prohlásila, že do takových rozměrů jaktěživo nedorostu. A ejhle – jsou mi akorát! Brr.
Poslední týdny v práci byly hektické - zatímco školení za uplynulých let se dala sečíst na prstech jedné ruky, převratné změny katapultující naší společnost k zářivé budoucnosti si vyžádaly nové experimentální přístupy a nastal bum technologií. Jásala bych nad rozčeřením hladin našich stálých, ba snad u zatuchlých močálů. Ale není to trochu k vzteku, zrovínka v době, kdy se chystám stáhnout do ústraní? A tak během posledních pár týdnů jsem ještě na poslední chvíli snažila dostat do již hormony zatemnělého mozku nové postupy…Náš kolektiv byl obohacen novou pracovní silou, po které rovněž voláme již několik let. Nyní je posílen, aby během pár dní byl opět oslaben, naštěstí jen částečně, protože budu ve své práci pokračovat on-line z domácího pracoviště.
Ještě než mi bylo dopřáno se v práci rozloučit, čekala mě na poslední chvíli služební cesta do Brna. Však také spolucestující obchodníci byli zděšeni, všichni víme, jak vypadá slavná brněnská dálnice, drc, drc, drc a zpáteční posádka by mohla mít o cestujícího více. Naštěstí zbytek posádky auta, čítajícího jen mužské pohlaví, byl pobavenými dámami z dispečinku včas a řádně proškolen na poskytnutí první pomoci při porodu a na cestu jim byla zlomyslně nabídnuta termofólie na zabalení novorozence…Ještě že to dítě má rozum a nějaké drncání ho nemůže rozhodit.
A ani jsem se nenadála, přišel tak dlouho očekávaný den – poslední pracovní den. Byla jsem dojata o až k slzám, jak mi všichni pomáhali…ještě i poslední den jsem měla školení a tak jsem o přestávkách jen odbíhala na kuchyňku, kde podle svých možností moji spolupracovníci obětavě připravovali pohoštění k rozloučení. A což teprve, když jsem dostala obrovskou tašku s dárky pro mimi, kterou mi připravili! Bylo mi tak líto, že se musím loučit a že uplyne tolik vody, než se budu smět vrátit. A kdoví, co se za ty dva tři roky, než se tak stane, může semlít.
Měsíc osmý (prosinec)
I když jsem se loučila nerada, s dojížděním do krajského města vzdáleného 45 km jsem se rozloučila s ulehčením a bez lítosti. Zrovínka tak se vstáváním ve 4:20. Tyto radosti života mi hned tak chybět nebudou. Obzvláště pověstné dopravní špičky našeho hlavního města jižních Čech, kdy autobusy nabírají hodinové zpoždění a když se jich konečně dočkáte, máte problém vejít se do interiéru našlapaného pořvávajícími pubertálními výrostky, vracející se s ulehčením ze svých školních škamen.
Asi jsem ten oddech opravdu potřebovala, neboť paní doktorka mi na kontrole hned sdělila, že vypadám mnohem lépe. Když vypadáte jako převalující se velryba na suchu, potěší každičký kompliment.
Hrozně moc jsem se těšila, jak teď stihnu dohnat všechny resty, které se mi doma nashromáždily za ty roky pracovního procesu. Ale realita je přece jen poněkud jiná. Několik hodin denně mi zabírá práce z domova, pak se snažím uvařit něco teplého pro děti vracející se za školy a manžela, který odmítá veškeré stravování mimo domov. Tím, že maminka je doma, jejich nároky docela stouply. Čakirka taky nehodlá celý den spinkat a tak nezbývá, než jí brát na pořádnou procházku a nechat jí vylítat. A čas tak letí?! Vojta potřebuje perníky na jejich tradiční školní předvánoční trhy, měla bych napéci nějaké to vánoční cukroví. Vypadá to, že přes nový status ženy v domácnosti všechny plánované úkoly nesplním. Všechny přípravy na příchod mimi přesouvám na leden a zatím se stále snažím zredukovat přeplněný objem bytu tak, aby se sem další člen domácnosti vůbec vešel. Jde mi to ztuha. Od přírody jsem totiž založením křeček, hromadící si zásoby na horší časy a tak jejich likvidace, právě tváří v tvář horším časům, je vnitřně bolestná.
Starost i radost mi dělá i budoucí psí člen rodiny. Potěšili jsme se návštěvou malé smečky, která nádherně přibývá na váze, shodli se nakonec na krásném psí holčičce Dixie, akorát že lehké zdravotní potíže, které se ve smečce vyskytly, oddalují dobu předání chlupáčků novým rodinám. Což pro mě znamená právě starost. Stihnu si Dixie začlenit do smečky? Stihne si osvojit základní štěněcí dovednosti tak, aby po příchodu mimi už rodinná smečka mohla fungovat bez větších zádrhelů?
A pak, majíce doposud jen jednoho psa, vrtá mi hlavou, jak dopadne soužití dvou psích elementů?
A Vánoce už klepou na dveře. Protože si chlapci již několik kilogramů cukroví snědli, zejí tradiční krabice poněkud prázdnotou. Když se pokouším protestovat, vrací mi potomstvo jako bumerang mé vlastní rčení, že co je snědeno, to je zužitkováno nejlépe. No, nechť si užijí, beztak letos dostanou pod stromeček druhé štěně a co nevidět sestřičku…a nic moc navíc už Ježíšek nezvládne…
Ale nečekaně dostávám předčasný dárek k Vánocům já. Na služebním notebooku, který používám k práci z domu, došlo ke kolizi mezi automatickou aktualizací a hlídacím programem, který má na starosti, aby nedocházelo k neoprávněným instalacím a rvačku odnesl prográmek co vytěžuje CPU, takže se odmítl vypnout. Z mašiny se tak stal šnek a já byla zralá na infarkt. Celý víkend jsem se trápila, až mi naskákaly opary a hned v pondělí jsme zajeli do města a přivezli zbrusu nový počítač. Tím mé domácí pracoviště nabralo na profesionalitě, má duše na klidu a hlavně, zamilovala jsem se do 22-ti palcového monitoru, který mi po šilhání na display notebooku nesmírně ulevil.
Využila jsem nového počítače k ukecání paní chovatelky, že je nejvyšší čas přivézt Dixinku domů a tak jsme přece jen dostali štěně pod stromeček. Nejvíce se ovšem z nečekaného dárku radovala Čakirka, i když její nadšení se muselo hned od počátku brzdit. Sluneční štěně Dixie se s námi hned sžilo a tak realita přece jen uklidnila většinu mých strachů. Zato poslední ultrazvuk před nástupem svátků, který prováděla osmdesátiletá senilní paní doktorka na prastarém přístroji mi zkazil náladu. Jednak paní doktorka prohlásila, že je mimi hlavičkou nahoru, ale hlavně mi tvrdila, že je dítě moc drobné, nejspíš má tak 1300g a že mám určitě špatně spočítaný termín, že musím být nejméně o dva týdny pozadu.
Málo platné, nasadila mi brouka do hlavy, přece jen mám strach, aby mimi při mé anémii správně prospívalo a tak mi způsobila pár bezesných nocí. Naštěstí svátky vánoční proběhly v utěšivém klidu, psí holky ani nerozebraly, ani nesežrali stromeček, nikdo si nezapíchl kost do krku a nikdo neměl žádné žaludeční potíže a tak jsem se trochu uklidnila…Ale řeknu vám, ten čas ale letí…
Měsíc devátý (leden)
A už je to tady. Jedeme do finále. Cítím se skvěle a jsem plná energie, asi mě přece jen dostihl syndrom hnízdění. Ale přestože začínám s prací v sedm hodin ráno a končím kolem deváté večer, stále mám pocit, že nic nestíhám, pořád vidím spoustu práce před sebou a tak mě neustále pronásleduje představa, že mě mimi zaskočí a já nebudu nachystána. Konečně jsou svátky za námi a začínám prát a žehlit věcičky na miminko, shánět poslední chybějící rekvizity a balit tašku do porodnice. Panečku, časy se od dob, kdy se narodili kluci, pěkně změnily! Zatímco pro kluky jsem mohla jet do nemocnice s kabelkou, ve které jsem měla papíry, zubní kartáček a pantofle, dnes mám zabalenou tašku hodnou výstupu na Everest a to si stále nejsem jistá, co jsem ještě všechno zapomněla. Psí holky ovšem vůbec netuší, že panička je brzy na pár dní opustí, jsou rády, že mají pořádný psí servis stále k dispozici. Prakticky už dnes nevím, co je to spát víc jak dvě hodiny v kuse. Noci se mi změnily v neuvěřitelné courání, ke kterému mě nutí na střídačku fyziologický pocit, či probuzené štěně. Vyjde to nastejno. Vydrápat se z pelechu, holky nadšeně vyletí do vzduchu a už se naučeně ženou v pořadí Čaky-Dixie k venkovním dveřím, které jim nacvičeným hmatem zajistím proti zavření a všechny se věnujeme venčení. Ony venkovnímu, já domácímu. Někdy se jim venku zalíbí víc, než je mi milé a tak jim slibuji piškotek, když se vrátí z mrazivé noci zpět do tepla. Na piškotek obě slyší moc dobře a tak ho smlsnou, přiložíme do kamen a zase se poskládáme každá do svého pelechu.
Ovšem jak padne sedmá hodina ranní, obě psí holky usoudí, že je čas vstávat definitivně a burcují spáče. Aspoň děti nezaspí do školy…Je čas na snídani a tu si děláme s holkami tu zdravou, vaříme rituálně vločkovou kaši a od té doby, co přibyla do smečky Dixie, i Čakirka poctivě spořádá svojí porci, protože tuší, že Dixie si dá klidně nášup z její misky. Někdy mají štěňata tvaroh, jogurt, či vajíčko, ale to já zas nemusím. Následuje ranní řádění psů, kteří jsou po prospané noci plní energie a tak je Čaky s kocoury vykázána ven a když se dostatečně vyběhá, přibude k ní i sluníčkové štěně. Částečné dělení a neustálý dohled je nutností, protože rozdivočená Čaky je schopna štěně v plném běhu porazit a převálcovat a já tak žiji v neustálém strachu o nožičky té malé. Naštěstí je Dixie moc statečná a živá a když sama cítí, že má dost, vykašle se na Čakiry provokace a jde si lehnout na dečku. To už Čaky ví, že ležící štěně otravovat nesmí a tak se spokojí se společností Garfileda. Společně pak hlídají sýkorky, aby nemohly dosbírávat semínka vypadlá z krmítka a když je začnou zábst tlapky, společně se vracejí k spánku dopolednímu. Jak smečka zalehne, konečně mám klid pustit se do práce…protože nevydržím sedět dlouho v jednom kuse, dělám si přestávky na vaření a sbírání roztahaných hraček smečkou. Před obědem se smečka zase proběhne a po něm zalehávám k hodinovému spánku i já. Je to zase na pár let poslední doba, kdy si to mohu dovolit a po procouraných nocích si to tělo vyžaduje. Někdy je ovšem změna – musím do nemocnice na kontrolu. Však se mi taky ulevilo, když se po Vánocích ukázalo, že mimi je zase hlavičkou pěkně dolu a rozhodně má ke třem kilogramům. Uf! Odpoledne patří údržbě a přípravě na příchod mrňouse, konečně jsem došila závěsy na okna, které mi dva roky ležely ve skříni a feňule už se těší na příchod kluků ze školy, protože s paničkou už vlastně není žádná velká zábava…však taky bouřlivé vítáníčko dává všem pěkně zabrat. Čaky v návalu radosti dostává zatmění mozečku a zapomíná na své dobré vychování a gumídek je proti ní hadr. Přestože ví, že skákat nesmí a v klidu to taky pěkně dodržuje, jak jí emoce pohltí, jsou její slušné návyky ty-tam. ‚Je to zkrátka pořád štěně. Sníh přinesl psům spoustu radosti a mě zase povinnost několikrát denně vytírat. Zkrátka, uklizeno nebudu mít asi nikdy, sotva vysaju, už přináší holky do pokoje krabici, nebo ukradnou poleno dřeva a hned si začnou cvičit zoubky, podlaha je pak plná útržků, nebo třísek. Jak jim hračky posbírám do krabice, je to signál že je potřeba krabici řádně zkontrolovat, zda jsem do ní nepřihodila něco nepatřičného ovšemže se to neobejde bez opětovného roztahání všech hraček. Ale zas jsem ráda, že se nenudí a v klidu se baví, protože při honičkách mezi nábytkem trnu hrůzou, aby se jim nic nestalo. Když je pak kluci v podvečer vylítají a dají si asi čtvrtý chod k večeři , ještě chvíli skotačí a hrají přetahovanou, ale kolem půl deváté štěňata zalehávají. Brzy poté zalehnu i já, takže fakt nechápu, proč máme doma takové zbytečné krámy, jako je televize…Užívám si naplno těch pár posledních poklidných dní, protože, než se leden s únorem sejde…bude nás doma o jednoho víc.
Panečku, to už bude ale setsakra velká smečka!!!!