Bioložka Helena Kholová se chovu psů věnovala  přes třicet let a české kynologii přispěla, kromě publikační činnosti v časopisech, především knihou Historie psího rodu (1987).  Možná má někdo, stejně jako já, v knihovně i další její dílo  „Vyprávění o kočkách“ (1975) (Což mi připomíná, že bych zase po letech měla do těchto knih juknout.)

V této knize se autorka tak trochu oprostila od svého vědeckého přístupu ke psům a sesbírala vyprávění  o psech, kteří nějakým způsobem zachránili, ochránili či jinak pomohli  svým blízkým, ba i cizím lidem. Hrdinové těchto příběhů jsou skuteční, tyto příhody se skutečně udály, i když jména účastníků si autorka pozměnila a lecos domyslela a doplnila.  Povídky jsou především svědectvím, že pes je člověku mnohem více, než jen mazlíčkem. Jeho instinkty často dokáží člověka včas varovat a v případě nouze je platným pomocníkem. Mějte to stále na mysli a vychovávejte své psy tak, aby i oni byly vašimi strážci domova. A je jedno, jestli u vás doma žije čivava, či vlkodav. I v tom nejmenším srdci psa bije psí duch  a i ten nejmenší pes dokáže mnohem víc, než si  namlouváme. Neubíjejte tyto opravdové psí vlastnosti a nedělejte ze psů hračky.  Nezaslouží si to. Tisíce let nám věrně slouží a práce je pro ně moc důležitá.

K úvodní povídce "Balada o věrnosti, omylu a křivdě"  se určitě ještě jednou v budoucnu vrátím. Protože by ji měl znát každý majitel psa. 

A zatím vám na ochutnávku předládám poslední odstavec knihy, který shrnuje její poselství  :

„Všude na světě prožívá zlé i dobré chvíle s člověkem i jeho pes. Psí šlechtic s rodokmenem až k prapředkům i bezejmenný pouliční voříšek, cvičený psí hrdina i obyčejný domácí mazlíček. Každý z nich však varuje, brání, pomáhá, jak umí, anebo alespoň vlahým jazykem olizuje rány, či uslzené tváře.

Ne, člověk nikdy není sám, dokud je s ním jeho pes.“