Vypráví se, že v 13. století dostal  welšský princ Llewellyn  darem od budoucího krále, anglického prince Jana, psa jménem Gelert.  Jakého plemene byl Gelert, o tom vedou milovníci psů dalekosáhlé spory. Fandové  vlkodavů přísahají,  že byl jejich ušlechtilým předkem, ale totéž prohlašují i příznivci chrtů…Snad to byl jeden ze psů starých Keltů.  Každopádně se tvrdí, že Gelert byl mohutné postavy, svalnatý, rychlý a odvážný.   Kníže Llewellyn byl   vášnivý a velmi zdatný lovec a brával Gelerta na své lovy vždy sebou, protože se brzy stal jeho nejoblíbenějším psem.  Na lovu svého pána provázel vždy neúnavně a byl mu platným pomocníkem. Bez povelu a únavy běžel divokou, nebezpečnou irskou krajinou po boku koně, připraven být nápomocen při lovu a i svého pána chránit. Ne jednoho vlka skolil, ne jednu vlčí smečku rozprášil. Jaké bylo tedy překvapení knížete Llewellyna, když při jednom lovu nedaleko domácího sídla zjistil, že Gelert není po jeho boku. Protože měl o psa velkou starost, přerušil lov a vracel se domů v domnění, že psovi se něco přihodilo.  Vytanula mu na mysli zlá předtucha a spěšně se vracel k hradu. K ještě větší rychlosti pobídl koně, když zaslechl z hradu dětský pláč. Než se vřítil do komnaty, kde dítě spávalo, pláč utichl.

V místnosti byly rozházené, potrhané a zkrvavené přikrývky, kolébka převrácená, jen ticho a na prahu stojí Gelert s mordou od krve, divý výraz v očích. Co jiného mohlo otci vytanout na mysli, než že došlo k neuvěřitelné a strašlivé tragedii. Že jeho vlastní, do té doby na smrt oddaný  pes  jeho dítě zardousil. V šoku a bez rozmyslu  veden nepříčetným vztekem tasil meč a jednou ranou Gelertovi proklál srdce. Až po té zaslechl zpod převrácené kolébky tichounké vrnění svého synka, který ležel pod převrácenou kolébkou živ a zdráv a opodál zakrvácený, ale již mrtvý vyhublý vlk, který přišel do hradu loupit a vraždit. Tento záměr Gelert překazil a nebezpečného vlka zardousil.  A za to byl zabit rukou svého milovaného i milujícího pána! Gelert jen stačil naposledy ruku milovaného pána olíznout drsným jazykem a vydechl naposledy. Obrovské bylo hoře knížete Llewellyna, obrovské bylo zděšení, když zjistil svůj krutý omyl.  Jedině díky svému věrnému a statečnému Gelertovi mohl opět v náručí sevřít svého potomka. Velmi želel svého činu. Ale už bylo pozdě.  Smutný vzal tělo mrtvého Gelerta a odnesl ho na návrší u hradu. Vyhloubil pro psa hrob a pohřbil ho s veškerými poctami. V okolí později vznikla vesnice, které dalo toto místo i jméno – Beddgelerts, Gelertův hrob. Podle stejného příběhu se i traduje rčení „Litovat hluboce jako ten, kdo zabil svého psa.“   Nešťastný kníže se až do své smrti nikdy neusmál!

 Stal se opravdu tento příběh? Autor je neznámý, vyprávění přecházelo od vyprávějících úst k  naslouchajícím uším celá staletí, jak tomu u legend bývá.  Každý rok tisíce lidí navštíví hrob tohoto statečného psa, malý problém však je, že mohyle z kamenů je ve skutečnosti méně než 200 let! Takže vzniká podezření, že vesničané chytře využili starého mýtu ve prospěch své  obce. Ale protože legenda se vypráví v té, či oné podobě nejen po celé Evropě,  ale i v Indii a Asii, dá se soudit, že se  podobný příběh  v dávné minulosti přece udál a jeho jádro je pravdivé.  

Ať už ale je legenda pravdivá, či ne, byla bych ráda, aby si každý, kdo nějakého psa chová, ve chvílích vzteku na svého chlupatého přítele vzpomněl na nešťastného Gelerta a „nenechal svůj majestát cloumat hněvem!“  Já vím, dnes asi málokdo tasí meč a psa v zaslepenosti rovnou zapíchne, přesto se každý psovod, každý majitel psa zcela jistě do podobné situace dříve či později dostane. A chuť potrestat psa někdy zcela zahluší hlas rozumu, člověk podlehne a uleví své zlosti.  Následky takového potrestání nám mohou místo úlevy přinést spoustu hodin práce navíc, aby byla škoda napáchaná na psu náhlým pominutím smyslů napravena a někdy ani dodatečné pokání a snaha o nápravu nevymaže pocit křivdy a nespravedlnosti v duši vašeho psa.   A tak, kdykoliv vás pes vytočí do vrtulky, zabrzděte, řekněte si heslo „Gelert“ a zapřemýšlejte nad příčinou chování vašeho pejska. Většinou s údivem a zahanbením zjistíte, že chyba je na vaší straně…vždyť přece největším přáním každého pořádného psa je potěšit svého pána a ne mu dělat schválnosti.

Vesnice "Gelertův hrob"