Splněný psí sen

Czakiřino příjemné dopoledne. Dnes ukradla pekáč s kachnou. Sundala si ho z lednice, asi umí levitovat (Czakira, kachna to zjevně neuměla). Nevím, jestli jste někdo viděl pekáč plný sádla s kachnou letící z lednice. Mastnota je všude. Už nikdy nebudu muset pastovat podlahu. Kachnu sežrala. Žaludek to odmítl akceptovat, takže ji vrátil  zpět na svět. Během dopoledne rovnoměrně vše rozťapala po celé chodbě. Měla jsem štěstí, že jsem se dnes vyjímečně vrátila dřív, takže nestihla kachnu exportovat ještě zadním koncem. I tak se mi udělalo po návratu domů špatně. Dneska jsem se teda s ní nevítala. Ani vyrazit ji z domu nemůžu, protože hárá. Kdybyste se někdo nudil, ráda vám tu černou potvoru zapůjčím.

Jarní brigáda.

Každoročně se členové naší prachatické ZKO vrhají na obnovu a údržbu vybudovaného zázemí a cvičiště. Letos už se zúčastnila i naše Verunka a zapojila se do kynologům prospěšných prací. Místo oběda jsme si pekli (páni i dámy) kvalitní buřtíky a odpoledne se vrhly (pouze dámy) na úklid „obytných“ prostor. Pokusila jsem se dítku nabídnout k vykonání potřeby naši slavnou kadiboudu, ale znechuceně odmítlo. Při té příležitosti jsem si povšimla, že i ta potřebuje nějakou tu údržbu, i začala jsem košťátkem ometat ubytované pavouky. Verunka si zatím hrála s prutem od buřtů a zanedlouho už mi opět nakukovala přes rameno. Svůj prut použila k prozkoumání prostor v nitru kadibudky, čímž matku nemálo vyvedla z míry. „Okamžitě mazej ten prut přiložit na oheň!“. Ale dítko se své hračky nehodlalo vzdát po dobrém a dál si vesele točilo kontaminovaným prutem. Vím co je důslednost. „Hned teď zaneseš prut na oheň – nebo – NEBO!!!“ No, asi to nebude pozitivní motivace, protože se mi dělá špatně a adrenalin stoupá. Dítko sice v pudu sebezáchovy zmizelo za opačným koncem klubovny, kde plál očistný oheň – ale – raději ji jdu zkontrolovat. A co vidím? Nejenom, že Verunka má stále v rukách prut, ještě ho drží za opačné konce a snaží se ho přelomit na dvě půlky. A taky – lup – podařilo se. Protočil se mi žaludek i oči. Rodičovský hněv mnou řádně zacloumal. Decibely hlasu výrazně stouply. Verunka se ale uraženě brání: „Ale mami, to ale není ten prut, tohle je ten druhý!!!!“

„Že není? A kde tedy je ten – ten - špnavý?! “, rozhlížím se kolem. Druhý prut drží v rukách někdo, kdo se nesmírně těší na svůj buřtík…“Zahoď to, honem…“ „A proč???“, nehodlá se prutu také vzdát.

„No, protože….“, po krátkém vysvětlení už vím, jak vypadá člověk těsně před infarktem. Ten zděšený výraz a vytřeštěné oči mě složily v nezvladatelném záchvatu smíchu k zemi.

A zas budu mít život delší!

Háravá

Hárání je velká prověrka nervů, zvlášť když máte spoluobčany, kteří razí názor: „No có, ať si ten pes užije.“ Nevadí jim, že pes způsobuje řidičům problémy a za skřípotu brzd jen tak tak nedochází k hromadným haváriím. Nevadí jim ani, že vám okousává vrata. Před pár lety jim asi vadilo, když si pes prokousal u sousedů díru do verandy a sežral jim všechny boty, ale už jim otrnulo. Zvlášť když soused nyní v čase hárání obklopuje dům ostnatým drátem.

Ale tentokrát to přehnal, mrňavý hajzlík! Během naší nepřítomnosti se podhrabal na dvůr, ve stodole si ukradl starý polštář a pokusil se ho protáhnout pod vraty. To se mu nepodařilo, jen polštář oklopený chuchvalci peří smutně vykukoval zpoza vrat. Vyrobil si tedy další únikovou cestu, tentokrát pod vraty do sadu a evidentně je neuvěřitelně pracovitý, poněvadž strhal ze šňůr veškeré prádlo a že ho tam byly dvě pračky, včetně prádla ložního. Jednotlivé kousky jsme pak sbírali po celém sadu, mikinu našel kluk až po týdnu. Že prádlo bylo špinavé, budiž, ale dotrhat ho tedy nemusel, prevít chlupatý. Dejte si tedy, v době hárání, na psiska pozor. Jsou to fetišisti!

Pozdravme vlka!

Navštívili jsme skvělou Pohádkovou rezervaci v Hořicích na Šumavě a tříletá Verunka tak získala příležitost oslovit opravdovou Červenou Karkulku a zjistit, že v košíčku nemá ani víno, natož bábovku. Pohádkové představení probíhá v lese na různých stanovištích a do hry jsou akčně vtahování nejenom děti, ale i jejich dospělácký doprovod. Bezvadně jsme se bavili. A pak přišel vlk. Ovšem, kdo jiný by měl sežrat Karkulku. Pan Ptáček, s radostí, že Karkulku vlkovi zašmelí, vyzval obecenstvo:

„Tak děti, pozdravme vlka! Všichni pozdravíme vlka!“

Pan Ptáček dětem předváděl gesto, kterým se vlk zdraví a já se snažila vyfotit vlka.

„Řekl jsem, všichni pozdravíme vlka! I vy babičko, zdravíme vlka!“

Zachytila jsem výmluvný pohled pana Ptáčka. Udiveně jsem se rozhlédla kolem sebe. V mém blízkém okolí nebyla žádná babička. A pak…pak…pak mi to došlo!!!

Tak takhle vypadala má první konfrontace s krutou realitou. No počkej, Ptáčku!

Kachny

Jako by to bylo včera a přece už to odnesla voda.  Miminkovské koupání.   Když se nejmladší dítko udrželo v sedu, dostalo od maminky do vaničky klasickou plastovou kačenku, se kterou se koupala nejedna generace dětí.  Přesto se kačenka stala trnem v oku tatínkovi.  „Je ohavná, je nechutná, dítě ji olizuje a ocumlává“, nekončící řetěz negativních argumentů provázející každovečerní koupání.  Nesouhlasily jsme.  Verunka byla se svojí kačenkou náramně spokojená.  A já?  Moje první a nejstarší vzpomínka se vztahuje k téhle hračce. Byl mi asi rok a dívala jsem se, jak si děti na louži pouštějí bakelitovou kačenku. Byla jsem ohromena. Tak náááádherná věc!  A ta první nezkrotná touha po úžasné hračce byla tak silná, že se natrvalo vtiskla do mého podvědomí. 

Jak už to chodí, nikdy jsem ji nedostala.   Plastová kačenka tedy patří na můj seznam chráněných druhů a vesele bychom s Verčou odrostly batolecímu věku s ní.

Jednou se tatínek vrátil z práce s jiskrou v oku a vítězoslavně položil na stůl krabici z hračkárny. Byly tam. Dvě novodobé, na omak plyšové kachny, matka a dcera spojené pupeční šňůrou, určené k batolecím koupacím hrám, značky Chicco.  Nechtěla jsem tatínkovi kazit radost a tak jsem jen v duchu láteřila „A tohle jako budu sušit každý den?! Vždyť se to nasaje jak houba, fuj.“

Přišla koupací hodina, napustila jsem vaničku a vložila do ní dítě. V tu chvíli se ozval ohromující, nervy drásající řev. Ten,  při ktrerém matce ztuhne krev v žilách, protože signalizuje, že dítko právě doznalo znatelné újmy.  Bleskově jsem dítě vytáhla z vaničky. První myšlenka, která projede hlavou, je totiž : „Není voda horká?“  Ale klid,  voda je v pořádku, ani horká, ani studená.  Tak proč ten jekot? 

Příčinou povyku byly – to neuhádnete – kachny!  Tatínek je natěšeně vhodil do vody hned za Verunkou.  Batole z nich dostalo nervový šok.  Záludná a nebezpečná zvířata musela být rychle odklizena mimo zorné pole dítěte.  Teprve pak se uklidnilo a bylo ochotné se přece jen okoupat.

Když jsem se oklepala z prvotního leknutí, dopustila jsem se manželského faux pas. Dostala jsem neutišitelný záchvat smíchu. Smála jsem se, až jsem brečela, slzy se mi řinuly z očí a nedokázala jsem se ovládnout.  Ještě dlouho poté ve mně kachny vyvolávaly záškuby bránice, stačilo na ně pomyslet.

Kachny se nakonec přece jen hodily. Pár týdnů užitečně sloužily jako účinné odpuzovadlo batolete od nebezpečných míst. Fungovaly bezvadně, dítě se ke kamnům ani nepřiblížilo.  Doufám, že to neprásknete Chiccu.

 Žárovka

Chovat slepice je dnes módní záležitost, ale moje maminka je chová odnepaměti. Před ní je chovala babička a před ní i prababička, zkrátka – naše rodina se nikdy nemusela smiřovat s vybledlými průmyslovými vajíčky, jsa rodu selského, tvrdohlavého. S kapitalismem dostal chov nový rozměr a tak se zlepšuje i životní úroveň slepic, aby ne, když vejce jsou pomalu nad zlato.

Zima je dlouhá a tak, když vajíček nepřibývalo, přemýšlela jejich opatrovnice, jak slepičkám vylepšit chuť do reprodukce.  Došlo i na myšlenku přisvícení, když je den tak hrozně krátký a protože v tu chvíli propadla maminka pocitu, že pokud se slepičkám nerozsvítí, budou bídně trpět, byli jsme my “mladí“ (tedy manžel a já) pověřeni okamžitou  realizací. Za pohledu mojí maminky se jednalo o jednoduchou záležitost – vezmete žárovku a zašroubujete ji do objímky v kurníku. „Tady si ji vylov z krabice žárovek a běžte“.

Slepičky bydlí v prostorném světlém kurníku, který před druhou světovou válkou býval konírnou. Elektrické vedení pochází z  doby, o které  zpívá Svěrák „Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud“.  I prosté zašroubování žárovky může být v tomto případě  hazardem se životem. Ozbrojeni zkoušečkou (manžel) a modlitbou (já) , přistoupilo se k realizaci. Do starodávné porcelánové objímky byla opatrně zašroubována žárovka.  Nestalo se nic. Tma tmoucí se ve světlo neproměnila.

Následovala montáž drátů, při kterém se mi strachy ježí chlupy na těle, přestože se můj manžel s elektřinou léta letoucí úspěšně kamarádí. Ale ani dlouhá,  usilovná práce v nepříjemné poloze se zakloněnou hlavou a rukama ve výšce, k úspěchu  nevedla. Marně jsem cvakala vzpínačem.  Žárovka se ne a ne rozsvítit. V zoufalství byla odmontována celá objímka a vzata domů k důkladnému prozkoumání a vyčištění. Celý večer si s ní manžel hrál, provlékal dráty a snažil se ji uvést do použitelného stavu. Druhého dne jsme si akci „Žárovka“ zopakovali. Když bylo konečně svítidlo  pracně připevněno zpátky na stěně, dočkala jsem se. „Podej mi tu žárovku! Teď už to musí svítit, i kdyby nechtělo.“

Nechtělo.  Žárovka na truc ani neblikla. „To není možný“, divil se manžel a opět důkladně prozkoumával zdroj svého utrpení.  Tu vzplanulo  světýlko ve mně – světýlko podezření. Zašla jsem za matkou a optala se, zda si je opravdu jistá funkčností této konkrétní žárovky. A dozvěděla jsem se úžasnou věc. „Hm, měla jsem tam v krabici jednu žárovku, která nechtěla svítit , ale neměla prasklé vlákno, tak mi jí bylo líto vyhodit.“  

Příští pokus s jinou žárovkou vyšel napoprvé.  A bylo světlo.

 Jízdenka

„Budějovice-Ratolest“,  zní moje každodenní ranní hláška řidiči autobusu a do jedné ruky automaticky uchopím jízdenku a druhou nastavím na drobné nazpátek. Dnes je něco jinak, říkám si, když mi na ruku neočekávaně přibývají   další mince.  „Máte dnes březnovou slevu?“

 „Jé, promiňte, já jsem Vám dal studentský lístek.“

Tak nevím, jestli to brát jako lichotku, nebo se mám začít bát cestovat autobusem. 

Magnetická  tabulka

Je to docela pěkná hračka. Zaujala mě u kamarádky, jejíž dítko si neúnavně malovalo nové a nové obrázky a netrvalo dlouho, pořídila jsem zkusmo jednu pomenší ,východní provenience  a když i batole  bavilo čmárat stále dokola, pořídila jsem nákladnější a především mnohem masivnější a pevnější  verzi ve vyšší kvalitě, dokonce se na ni maluje ve čtyřech barvách. Jenže, ouha, nová tabulka se u nás sotva stihla zabydlet, když dcerka přiběhla celá nešťastná:. „Mamí, nejde smazat!“  a už jí bylo do pláče.  Matka opakovaně projížděla jezdcem určeným k smazání  celou plochu a opravdu, malůvka nemizela a nemizela.   Bylo to k nevíře.  Plastový šmejd made in  China držel a drží a tahle nám vydržela jen týden?  Usoudila jsem, že magnet určený k mazání se musel uvnitř tabulky ulomit a vnutila jsem mladšímu synovi  nepodařený výrobek, nechť se podívá, zda by se  dal ještě zachránit.  Synek na můj pokyn tabulku rozebral na prvosoučástky.  

Poté  mi sdělil – podívej, je úplně v pořádku!

„Dobře, ale proč tedy nemaže????“

„Jestli to nebude tím, mami, že Verča tu plochu pokreslila“ .

Asi měl dojem, že jsem ještě zcela nepochopila jeho informaci a pro jistotu dodal: „Propiskou! Zvenku!“

Tabulka umýt šla, spravilo to pár tahů hadříkem s práškem na nádobí.  Ale pocit, že jsem úplný blbec, se mě držel hodně dlouho. Možná už to lepší ani nebude.  

Jak jsem byla obviněna z týrání zvířat

Je večer a zazvoní zvonek. Jdu otevřít  s opatrností odpovídající neohlášeným návštěvám.  Za dveřmi je mladá dívka.  Trochu plaše a přece jen statečně povídá: „Nezlobte se, ale já se musím zeptat. Víte, já tudy jezdím do práce, dvakrát denně, ráno i večer. Už druhý týden vidím u vašeho domu nešťastného pejska, jak se  tu choulí a třese. V dešti i mrazu. Je mi ho moc líto.To je váš a nechcete ho pustit domů, nebo se někomu ztratil?“

Ztratila jsem údivem řeč.  To opravdu myslí toho příšerného drzého obtěžujícího vořechoidního  čokla, který mi neskutečně pije  krev???  

Nakonec volím opatrná slova, abych dívku od její bohulibé činnosti neodradila.

„To víte, háravka v domě.  Domů si ho opravdu, ale opravdu nepustím.“ 

(Nejraději bych ho,  donchuána nezdolného.  přetáhla koštětem.  Ale vím, že příroda si žádá své a i násilné metody jsou houby platné. Zatím jsem se spokojila s osvědčeným, leč marným „Huš, koukej padat!!!!“)

Ale udělala jsem chybu – měla jsem tvrdit, že se asi opravdu ztratil, ubožátko ubohé a  mohla jsem se ho, hajzlíka neodbytného,  zbavit. Třeba by ho ta hodná slečna odvezla do útulku, kde by ho nemravné choutky musely  přejít. A nemohl by okousávat a podhrabávat vrata a nutit mě každé ráno ve čtyři hodiny v noční košili a pantoflích pečlivě obíhat dvůr, abych zkontrolovala, zda se mu k nám přes noc nepodařilo proniknout.  Chudinka malinká utýraná.